Bydlení na vesnici má svá specifika.

Mezi jedno z nich patří i to, že když něco zapomenete koupit, nebo vám to dojde. Tak …. si neskáknete za roh do sámošky to dokoupit. Nebo takhle, skáknout tam klidně můžete, ale pokud je to po čtvrtý, tak nic nepořídíte, páč už tam nikdo nejni. Že jo. O víkendu to stejný.

Takže když nám došel v sobotu ráno chleba, bylo jasný, že musíme někam dál. A protože teda byl zrovna víkend, a protože vám přijde tak jako zbytečný vytahovat auto kvůli jednomu chlebu, přišla jsem s tím, že “Co spojit ranní psí venčení a nákup?” Že bychom došli lesama do městečka nad námi a lesama to zase vzali zpátky? Brtnik byl pro. Vzala jsem batůžek, ledvinku s dobrůtkama, nějakej ten balonek a když jsem vyšla před dveře, musela jsem “odkopávat” ohaříky jásající nad tím, že dneska se evidentně chystá něco jinčího, než obvykle. Jak to ty čokle poznaj, že jo 😀 .

Odchod byl přemíru dramatickej, páč se přeskočili úplně fšicí a bylo to jako jít venčit hejno blech. Přetrpěli jsme to s Brtnikem, protože nemělo cenu něco řešit. Co jsem naopak musela řešit, že obě dvě ohaří dámy se rozhodly vyvenčit hned poté, co jsme přešli silnici. Což je blbý vzhledem k tomu, že hned za silnicí je hřbitůvek. Takže jsem šla hledat větev a následně si zahrála golf s hounama. Taková ranní rozcvička 😀 😀 . To byl koukal Tajgr Wůds, jak to u nás hrajem! 😀 😀

Vzhledem k prodělaný chorobě mi to stoupáníčko ke kostelíku dalo tentokrát docela zabrat, abych se přiznala. Ani sem nemarkýrovala, že házim ohaříkům aportiky, prostě sem prohlásila, že nemožu. Ale vylezla jsem tam!  A pak už si to člověk štráduje pěkně po rovince. To mě ba. Stejně jako tahle prochajda bavila ohařík. Fooordili to fšicí prostorem séém a táám , Rumoušek poskakoval a Bubrdlína si mě k mé velké radosti hezky hleděla.  Jsem za to fakt ráda, značně to zjednodušuje situaci, když se pes tak nějak sám čas od času zahlásí a když si vás monitoruje. Ne jako Taliprdová, kde to je spíš obráceně.

Poté co jsem vydejchala ten krpál jsme kopli trošku do vrtule, protože nás čekala kapek delší cesta, než je obyčejný ranní venčení třebas na hodinku a půl. I tak ale byl prostor na kochání se, protože to tady musí člověk dělat, i kdyby nechtěl.  Prokličkovali jsme se lesama až na jejich okraj, kde se od nás Brtnik odpojil a do městečka už šel sám.  Táhnout tři ohaříky po asfaltu se nám do krámu nechtělo. Není to sice úplně kousek od toho lesa, ale daleko taky moc ne. Tak vyrazil Brtnik sám a já ten čas využila cvičebně. Páč co taky jinýho, že jo. 

Tak jsme si hráli na lesní cestě na cvičák. Ponejprve došlo na lekci s názvem K noze a Bubi mi udělala radost, že to cvičení pojala moc hezky. Stejně tak poctivě se snažila u Čekej a následně překvapila, protože se sama od sebe zapojila do naší gymnastiky, kdy jsme s Rumíčkem procvičovali Ťapičky a Zadní. Hrnula se nadšeně k pařezu a zcela uchvácená sama sebou tam taky stoupla předním ťapinama. Jojooo, jako dycky – krávoviny, to by nám šlo, ale sednout u branky to nikdá nedělala přece 😀 .

S Tali se pro ten den moc pracovat nedalo, má zase svoje období. Byla jsem jen ráda, že se drží kolem nás, s tím jsem si musela vystačit. Když jsem zkusila po ní něco chtít – jen jsem ji otravovala. 

Pak jsem v dálce zahlídla, že už k nám kráčí zpátky pánik a poslala jsem ohaříky za ním. Bubišková nejdřív nevěděla co jako že pročtože? Ale pak jí to docvaklo a svým cvalem houpacího konika  v letu se za ním vyřítila taky 😀 . Oj to bylo vítáního.  O to víc, že měl pro ně…tatrankůůůů. Tatranka muší bejt, když je výlet, to je jasný už od dob Ešátorových, který si je chodil kupovat do okýnek stánkařů. Pro nás měl výborný housky a čabajku. Trochu zvláštní snídaně, ale co už 🙂 . Chybělo, abychom si tam otevřeli to pívo, co taky koupil a cinkalo mu v batůžku a mohli jsme mít piknik. Enmže vono bylo teplý. Takže prt. 

Zpáteční cestu jsme krapítek upravili a tak jsme cestou narazili na zvláštní to ozdobu stromku:

a taky zvláštní houbu – bohužel fotoaparát nezachytí – nebo já s ním neumím zachytit – tu nádhernou a sytou barvu, která je svrchu výrazně oranžová a zespoda svítivě žlutá.

Trasa nás dovedla do mýho bukovýho chrámu a odtud už je to domů jen kousek.  Já jsem domů dorazila značně uondána – stejně jako ohaříci. Byla jsem po tý nemoci zralá jí tak akorát do postele. Ale! Sem statečná, přeprala jsem to a zatímco ohařiska šli po snídani vyvalovat pupiky ven na zahradu, já se vrhla do práce. Po takový báječný prochajdě se přece nepůjdu válet, že jo. 

a……..ono stejně není kam. 🙂