Vzhledem k tomu, že v neděli jsem dala ohaříkům naším couráním po lesích trošinku do těla, a protože mají pořád nabitý program, kdy jsou venku furt víc, než doma, bylo záhodno jim hodit trošku klidnější program.

A hodilo se pro to hnedle pondělí.  Dorazili jsme z prasé o malinko dřív, než jindy a tak jsme se uplacírovali s Brtnikem na chvilku na zápraží. S vychlazeným pivíčkem. Brtnik toho po tý příšerný neděli měl dost zapotřebí a nebylo – díky tomu, že ohaříci mají k dispozici zahradu – kam spěchat. To je tak fajn, tak fajn. Oni si prostě hnedle jak otočím klíčem v zámku můžou vyběhnout a nemusí čekat, až se člověk převlíkne, přezuje a vypraví. Pořád mě ještě překvapuje, že nejdřív různě blbnou a až pak se jdou vyvenčit. A to jim to kolikráte  musím nakázat. Teď máme novinku, k tomu, že teda nabádám “Čůrám, čůrám.” za nima ešče chodim s konví vody. Teda jen za holkama. Páč Rumoušek se nějak upíchnul na tom, že bude jejich louže “testovat” a nedělá mu to, zcela logicky, vůbec dobře. Na to, že je to můj moudrej pán a velkej chemik, je taky pěkný prase a dobytek. Takže když můžu, tak holkám jejich vizitku spláchnu, aby to čuně mělo po he-he. Tváří se vždycky hrozně ublíženě, ale to je tak všechno, co může.

Pak se taky mohnul ještě vyplesknout na zápraží a relaxovat, jako Bubi s Taliprtkou . To ovšem není nic pro jeho činorodou duši rezatou, takže tam lítal s plyšákama a porůznu tak jako otravoval, cpal se mi na klín, chtěl se prát…….. prostě odpočatá vižla 😀 . Ten rozhodně nevypadal, že by byl nějak výrazně unavenej z přechozích dní. Každopádně i on měl naordinovanej volnej den. 

Když jsme si tak poseděli a probrali s Brtnikem co bylo třeba, vypravili jsme se do úvozu nad vesnicí.  Je to jen taková krátká proťápka, přesně na řádný a pohodlný vyvenčení všech ohaříků. Při návratu jsme se na rozcestí rozdělili. Brtnik a ohařice zamířili už domů a já si vzala toho rezatýho šotka a šli jsme spolu na poštu.

Radosten byl v okamžiku, poskakoval si jako skřítek neposeda a pak se hrnul rovnou na poštu. Ovšem mezi dveřma, stejně jako minule, se zapikolíkoval a že ta podlahová krytina je nebezpečná a mohl by se na ní i zabít. Že se na ní nezabil, když tam před tím už x-krát byl, to mu asi teď, a i minule nějak unikalo 😀 . Nechala jsem ho tam dumat v pochybách a šla si vyzvednout balíček. Hmno….balíček.  Byli dva. A ten jeden skutečně balíčkem i byl, zatímco ten druhej byl tak jako obří balík. Tak obří, že neprolezl balíkovým turniketem a paní počmistrová musela s balíkem vyjít zamřížovanejma dveřma ven. 

Aaaa, to bylo rááádosti v Rumíčkově duši. Velmi oblibuje paní počmistrovou. Velmi. Vrhnul se jí v ústrety, bez ohledu na to, že za balíkem nebyla vidět. A zatímco Rumíček radostně vběhl za přepážku a jal se  tam se souhlasem paní počmistrový zkoumat a úřadovat tam, jak kdyby tam pracoval, já zcela neradostně přemítala, kterak tu krávu obří, tedy balík,  dopravím dom, když navíc jsou ty balíky dva……… Fčil babo raď. Rumouš jezdil prostorem jak életrická myša a vůbec nevěděl čemu věnovat pozornost dřív. K mojí smůle a jeho štěstí se venku slušně rozpršelo. Taková ta intenzivní přeháňka. Do který se vám nechce. Navíc s balíkem, kterej je víc jak půlka vás samotných. A tak nám pošta poskytla azyl. Ščastlivějšího počmistra jste za přepážkou ešče neviděli 😀 😀 chyběla mu jen ta čepice a razítko v tlapce 😀 😀 .

Aby jeho radosti nebylo málo, dostavil se na poštu ještě jeden zákazník, takovej milej pán. Milý pány, který mu tvrděj, jak roztomilej a krásnej pejsek von je, oblibuje Rumouš taky. Chvíli jsme si tam povídali všichni tři a Zrzavec měl mejdan. Lidskej mejdan, celý dva cizí lidi měl k dispozici, celý čtyři ruce na drbání a ešče slyšel oslavný ódy.  Pán byl natolik milej, že když mě s balíkem viděl, nabídl mi odvoz. Moc jsem mu poděkovala, ale ukázala jsem na rejdícího zrzka a podotkla, že se psem by mě asi dovnitř nechtěl. Venku stejně přestávalo pršet, tak to  bylo v cajku. Ale potěšilo to. Už jsem to tu psala několikrát, že jsem donedávna poštu úplně nesnášela a po přestěhování sem ji miluju. Naše malá poštička, kde si vždycky příjemně potlacháte. Je to  úžasně domácký. Miluju to stejně, jako Rumouš. A ešče navíc sem si tam mohla vzít Bonpari, který tam má paní počmistrová v mističce pro hodný děti. Shodli jsme se s pánem, že voba sme ešče hodnější, než nejhodnější dítě a ten bonbón si rozhodně oba zasloužíme 😀 .

Venku dopršelo, Rumouš dorejdil a mně nezbylo, než se se svým nákladem hodným velblouda, vydat na cestu domů. Mohu dát vědět, že s balíkem, přes kterej moc nevidíte se jde špatně a do kopce úplně blbě teda. Cestou jsme ještě potkali nějakého pána s drobnou fenkou bordery. Rumíček ji zběžně pozdravil a byla jsem ráda, že se hnedle na povel přiřadil zpátky ke mně a plynule jsme pokračovali dál směr domov. Tam jsem dorazila s pouhýma dvěma zastávkama, hrdá na to, že sem žena Frištenský. A Rumíček mohl oběma dámám doma sdělit, jak skvělej zážitek má za sebou.