Pátek ráno, tma jak v pytli, jak jinak. A větrno. Jako první beru ven Talimůru. Chová se dneska podezřele civilizovaně!! A hezky reaguje na to, co se jí říká. To jsem zvědavá, jak dlouho jí to vydrží. A taky by to chtělo, aby se už vyčůrala…….

“Tali, hele ….. tak už “čůráá, čůůrá” jo? ”

“E?”

“No vyčůrej se sakryš už taky.”

“Proč? Dobře, možná tady do křovíčka, nechce se mi čůrat na placu.”

“Tali, do křoví ne, tam se nechodí, zvlášť, když je někdo prase a já to teda nejsem.”

“Jenom na kraj…. HEEELE!”

a vleče radostně v hubě celou vánočku!!

“TALI FUJ HERGOT!”

Pleskne s tím na zem, a rychle polkne to, co stačila uhryznout.

“Tyseštakováčůza, dem domů, prase venčit nebudu!”

A otáčím to směr náš dům. Ťape vedle a vzhlíží vzhůru. Ujdem kus cesty a otočím to zpátky.

“Heleeee, vidíš to?? To je ta vánočka. A jdu kolem a nic! A jdu zpátky a nic. Díváš se? Kolem a zpátky a nic!”

“No seš šikovná, seš, na, ty pekelnice.” a dostane piškot.

“Kolem, zpátky,kolem,zpátky…. furt nic, ani kousek!” pobíhá na volným vodítku kolem vánočky sama od sebe.

“Nooo, šikovná, šíííkovná, na, dostaneš víc piškůtůch!” a jdem. Musíš čůrat.

Pořád si nemůžu zvyknout na to, že ty fenky to s čůráním mají jinak. Vypustila se při první procházce s Brtníkem a teď nemá důvod. Tak aspoň, že druhou část úkolu splnila. Jdeme to vyhodit do koše a míjíme… no ano… vánočku. Pravděpodobně ty setkání s vánočkou dělí na sudá a lichá. Sudý – sežeru, lichý – nežeru :D. Páč po ní při třetím setkání zase vypálí /jak naivní jsem byla, když jsem si fakt myslela, že i teď to ustojí/ a…….. už je ruka v – ne v rukávě, ale ve chřtánu. Páč já vypálila taky a tu koudel z vánočky z ní vypáčila!!!!!

“Si hnusný prase a navíc eště blbý!”

“Nejsem, nejsem, nejsem! Hele….projdu kolem a nic. Zpátky a zase dobrý. Nic, nic, zase nic….. sem hodná přece!” Při dalším sudým setkání předvádí jak je šikovná.

No nezabili byste jí??  Tak ale, kdybych to bývala byla udělala už dávno, mohla jsem si ušetřit zničený záda, vyvrácenou ruku, prsty…. teď už to moc nedává smysl jí ubezdušit. 🙂 A jdeme pěkně spolu domů.  A já se raduju z toho, že jen tak jde a čuchá si.

Pak jdeme s Rumíčkem a s vánočkou se potkáme taky.

“Jé hele, co to tady leží……….? Hmmm voní to! Saaakryš to to voníííí….A tak sladce…… já bych si dal, až bych brečel” (páč Rumíček se nám poslední dobou dal hrozně na sladký, vypadá to, že krom mých kolegů je největší spotřebitel mého vánočního cukroví (medový kolečka)…..”Ale sem vzorovanej, takže du pryč. VIDÍŠ TO PÁNČIČKOOOO? Ani drobek, ani drobeček.”

“Týýý seš můj šikovnej hošíček, můj nejšikovnější hošíček, pojď dáš si dobrůtku!”

“Jo, dám,dám si dobrůtku! DÁM SI HODNĚ MOC DOBRŮTEK,PROTOŽE SI JE ZASLOUŽIM!” 🙂

A má zatraceně pravdu, zaslouží, brouček můj zlatej.