Tak sem se nakonec dočkal!

Vod tý doby, co sme přesídlený, sem neměl žádnou příležitost pořádat svoje mise. Nejni koho doprovázet na trambaj, páč jednak ty tady teda nejezděj a druhak v tu dobu, co my ráno chodíme, nikdo normální venku nejni. Enem my, starý blázni. Jako za mě, fakt nepřepsťanská hodina. Nač chodit takhle brzo ven? Se má ešče spát a ne loncat po venku. Taky dycinky jak přindu dom, se zase vypnu (jako ta pánčička, ta je taky ráno vypnutá) , zalezu  na pelíšek a tam votloukám špačíčky.

No a přestěhováním jsem přišel i o Danušku, kam jsem chodil pořádat svoje kanystr-terapeutický mise. Takže sem byl prostě ve ztrátě. A to se přiznám poctivě, že mi jako dost schází. Tedy…….schá-ze-lo! Scházelo! Páč tetkon ve čvrtek se mi po dlouhý době konečně votevřely nový vobzory. A doufám, že zvostanou votevřený. Páč jen já vim, jak moc důležitou práci vodvádim.

Šmrdolili sme se po prochajdě na zahradě, pánčička nám házela plyšáky a f tom! Za brankou Oooolinkááá! To je naše sousedka a my ji voblibujem stejně, jako jsme voblibovali Danušku. Je taky mocinky moc nejhodnější osoba. Ale pánčička říkala, že nemůžeme bejt tak hrrr a sáčkovat se k ní. Respektýve teda spíš k její babičce, kterážto je hlavně naší sousedkou a za kterou právě  Olinka pravidelně chodí.

A já dneska dostal zase výsadu. Prej, abysem měl něco výjimečnýho, co holky nemaj, abysem se mohnul z toho radovat. A to sem se teda radoval. A Olinka taky ale! Hopikal sem nadšeně kolem ní a vona se smála. Mám rád, když se lidijové smějou a ženský nejvíc. Páč ženský sou jako já. Jemný a milý. A Olinka úplněnejvíc, stejně jako Danuška. A tak jsme tak spolu šli až k jejich brance a najednou to nějak vyšlo, že sem prostě s ní šel dál. No. Měla radost, že sem návštěvou! Pánčička volala, ešivá to nevadí a prej nevadilo. Že spolu pudem krmit slepice! A to sem ešče nikdá nedělal ale! Pánčička jen v tichosti doufala, že jí neudělám vostudu nějakou. Že esi sem na tý vesnici nezvlčil. Já! Já, malej profesor? To vod ní nejni ani trochek hezký, todlenc si myslet. 

A to ešče nevědíla, že mě právě čeká ta mise. Co slípky nakrmit! Měl sem mnohem důležitější úkol. Olinka mě totiž vzala……….. za babičkou! To je vám taková milá paní, hodná, stará. A já  mám starý lidi moc rád. Od svýho štěněctví! Kdo mě zná od mala, určitě si vybaví, jak jsem měl svůj fanklub babiček v našem původním doma, kterejm sem jako malej běhal lomcovat sukněma, až voni se smály a pištěly 😀 . Mám pro  starý lidi dycky přichystanou spoustu dobrý nálady zabalený do jemnýho chování. To je přesně to, co voni pořebujou a já umím rozdávat. Babička byla radostná a stejně jako Olinka unešená z toho, jakej já sem vopatrnej a jemnej. Šécko sem si to tam prošel a rozesel fšade svou dobrou náladu. Aby měla babička taky nějaký nový zážitky, když moc nemůže ze domu. Chodí ven enem, když je hezky a může si posedět na lavičce a dát si kafíčko. Když jdeme kolikrát z procházky a sedí tam, zastavíme se chvíli na pokec. A já tetkonc dostal tu výsadu, že sem jako jedinej z celý naší ohařský bandy mohnul jít za ní dovnitř. Toooo se mi tak líbilo, uďálo mi to taky dobře na duši, jako babičce a tak doufám, že se nevidíme naposledy, že ani Olinka, ani pánčička nebudou proti.

Šli jsme pak ešče s Olinkou za těma slípkama a to už akorát dovalila zpátky pánčička.  A byla moc ráda a pyšná, že sem byla taklenc šikovnej pán. Jaaako by mě neznala snad? 🙂 . Než ešče s Olinkou dopovídaly, motal jsem se pod oknama babičky domku a usilovně dával najevo, že bysem ešče šel na návštěvu, dyk nejni večír, ne? Ale prej doma taky máme práci a nemožeme votravovat takhlec dlouho, říkala pánčička. Tak prej příště. Tož mi držte palce, aby to zase někdy vyšlo. Bylo to moc fajn a já pak mohnul usínat s pocitem dobře vykonaný práce.

A to nemluvim vo tom, jak holky záviděly, dyž sem dovalil dom. Běžely mě přivítat hnedle k bráně a já dělal důležitostě a vofrky a dával jim najevo, že todle by vony nesvedly. Páč sou dohrkaný jedna víc, než druhá. Na takovoudle misi musí mít jeden určitý náležitostě a to nejni každýmu do vínku dáno. Tož doufám, že příště budu mít zasejc příležitost rozdat zasejc spoustu tý radostě balený v jemným chování. To je totiž moje devíza.