Nebo spíš teda, pro každýho něco.

O tom byla minulá středa. První si to užil Rumíček. Šel se mnou – jako velkej pán – na počtu pro balíček. Neb Brtnikovi odešly tenisky, tak jsem mu koupila nový – radovala jsem se jak dobře – celočerný kotníkový ády – ovšem jen do momentu, než jsme krabici rozbalili. Jsou totiž zateplený 😀 😀  Toho si jaksi soudružka z eNDéeR neráčila fšimnout 😀 . No tak půjdem pak na poštu ještě jednou halt, no. Aspoň si to Rumíček užije na víckrát tuhle naši společnou miniprocházku, kdy maže nadšeně do “civilizace” , neboli úvozem dolů do vesnice . Ke krámu a na poštu. Tam vždycky radostně oblažuje paní počmistrovou a sápe se za ní okýnkem. Tentokrát měl ovšem nějakej problém s podlahovou krytinou 😀 . Neščastně kvokal na prahu a naznačoval, že pokud vstoupí, bídně zhyne. Jouda jeden. Osvětlila jsem mu, že naopak bídně zhyne – a to mou rukou 😀 – pokud nevstoupí. Nevím, co měl pro dnešek za problém, nebyl tam poprvé, dlažba furt stejná. Je to cvok, prostě. Ale pozdravit šel, to zas jo, je slušně vychovanej. 

Aby ženské společnosti nebylo málo, měl možnost se ještě družit s paní prodavačkou, která právě odjížděla domů. Též jí chtěl vyznat lásku. Žen prý není nikdá dost, zvlášť, když pořád vidí ehem mě, že jo. A ….nebo………….Olinku sousedku. Jako poté, co jsme se vrátili komplet fšicí už  z velký procházky. U vrat nám stály vyprázdněný popelnice, který tam nechali popeláři. Už jsem se naučila, že jakmile stojí natěstnačku vedle sebe naše a sousedovic, je jasný, že jsou prázdný a můžu to rozvozit. Olinka akorát, když jsme došli domů, šla pro tu jejich. Zpravidla jim ji ke vratům odvezu já, páč to vždycky tak vyjde, že se vracíme z procházky. Teď je tu ale Bubišková a já to musela nejdřív po příchodu zmenežovat, abych měla prázdný ruce. Říkám si, že mě neubude, když  jí to tam k vrátkům odvezu a ona, až pojede za babičkou nebude muset řešit jednu, sice drobnou, ale povinnost. V týhle situaci jsem taky byla ráda, když mi cokoliv ubylo. Tak jí to tam vždycky s ohaříkama dovalíme. S Bubiškovou to zatím nejde, potřebuju ji mít buď v merku a nebo v ruce. A tak, když jsme se s Olinkou pozdravily přes plot, dopřála jsem RUmíčkovi ještě jednu výsadu (jako náplast, za všechna ta “příkoří” s babama 😀 ) – zavolala jsem ho a šli jsme ze zahrady ven. Myslím, že tolik vášně a lásky ešče Olinka neviděla, co produkoval ten rezatej preclik ve svým svatým nadšení, že ji má jen pro sebe.

Tali hulákala neščastně za plotem, ale měla pro tentokrát smolikof. Dostalo se jí ale náplasti v tom, že jsme si pak přes spaním udělaly svou vlastní samostatnou “procházku” . Vzala jsem ji na loučku za silnici proti Domečku, kde si ráda pobíhá a jen tak čmuchá. A protože s milou důchodkyní se tohle momentálně ne moc provozuje, dopřála jsem jí toho přehršel. Stála jsem tam a čučela na nebe, poslouchala ržání koní za remízkem a necítila tíhu tohoto světa. Jen jsem tam tak prostě byla se svým psem. A……až teď si uvědomuju, že tohle byla věc, kterou jsem si strašně dlouho s Tali nejen nemohla dovolit, ale taky si to ani neuměla představit.  No a teď a tady….. to byla realita. Moc hezká realita, pak jsem jí zavolala, posadila před silnicí a šla ji dát domů na pelíšek. 

A vyzvedla si důchodkyni, která se nadšeně vyhrnula ven, jako kdyby předtím nechrápala unavená z odpolední procházky na pelechu.  😀 Vypadá to, že i v tomto případě bude platit, že čert a… dosadíme… Bubišková, nikdy nespí. Zastepovala mi svůj taneček na dvoře, nadšeně si nechala nandat obojek – vzala jsem ten, co jsem sundala Tali, kšandičky se mi nechtělo nandavat – a hopíkala směr branka. A tam mi připravila překvapení. Velmi příjemný. Stejně jako ostatní ji učím, že se nevyletuje ze dveří jak motejl Emanuel, ale nejprve se usedne a vyčká se pokynůch. Když jdeme všichni, první jde Rumíček, kde vím, že se hned zastaví a nikam nepůjde, tudíž ho nebudu muset řešit. Druhá jde Tali, kde si musím zdozorovat, aby se laskavě zastavila, či spíše vrátila a poté opět usedla, tohle už je na ni, i po letech, vyšší dífčí 😀 . Takže se jí musím často připomenout, či zdůraznit, že se jde hromadně a ne na vlastní pěst. Což se tedy dělá momentálně hůř, to zdůrazňování, když se ven snaží prodrat důchodkyně stylem bublinek v lahvi s Coca-Colou, kterou jste zatřepali. Mocně zatřepali. Každopádně to vždycky nějak uhraju, abych si na obou stranách plotu stála za svým.  Bývá to pravda zase vítězství tak o prsa té korejské gymnastky 😀 .

No a tentokrát mi Bubišková udělala radost převelikou. Sice to chvíli trvalo, kdy jsem musela stát u té branky a stála jsem tam nehnutě, v tichosti, aby ona sama měla šanci si to v hlavě pokousat, cože se to u tý branky po ní chce. A! Chvíli bylo téměř slyšet šrotování koleček, jak to běželo makovicí, pak tu uďálo “Cink!”, vše do sebe zapadlo a ona SEDĚLA! Sama od sebe. “Výýýbornáá seš, Bubrdlíno, výbornáááá!” Chválila jsem ji a vyšly jsme ven. Vzala jsem ji zkontrolovat dům paní sousedky. Minule se člověku, co jí vozí obědy, podařilo nechat vrátka dokořán, tak aby bylo vše v pořádku. Bubišková je zvědavost sama, tak ji tohle kontrolování, přesně sedlo 😀 . Drbně vesnický 😀 Bylo všechno v ólrajtu a my se mohly v poklidu vrátit domů. Je fajn, že jak ji vedete na vodítku v ruce, tak to nejhorší tahání už máme fuč. Tak takhle ona je šikovná. To si tu samostatnou prochajdu hodně zasloužila, ne?  Stejně jako Rumíček a Taliprtka