Všichni, nejen naše nová parťačka. Týká se to nás všech.

A podle toho se k tomu musíme postavit. Hlavně trošku zodpovědně. Nejsme z těch, co nově přišlýho pesana litují. Ne, že by se mu ňuhňání a lásky nedostávalo, ale hned od prvních momentů ukazujeme a učíme, jak to u nás chodí, co se může, co ne. Abychom žili všicí v klidu a míru. Rozvolňovat můžem potom vždycky.

Takže už i při té první procházce a potom doma, se prostě nastavovala pravidla. Jako, že Mouses je náš člen bandy, na vodítku se netahá a když se dělá jídlo a my jíme, bude se na pelíšku. A jiný různý drobnosti. Musím Bubiškovou pochválit, jeví se, že to půjde dobře. 

Říkala jsem si, jaká bude ta první noc? Nebude Bubišková, který i Brtnik říká láskyplně Baníčku, jako říkával Bubince, nebude hlučet, tak jako hlučela v kotci? Nehlučela. Nevím zda rozhodující byla přítomnost ohaříků, nebo to, že je v domácím prostředí, ale chrápala opravdu v tichosti. To mě i povzbudilo v tom, že třeba nebude vyřvávat, až se půjde do prasé? 

Bylo nutno to jednak prubnout  a druhak hnedle od začátku učit, že odchody nejsou nic dramatickýho, že se zase vrátíme. Proto jsem Brtnika hned v neděli po snídani pozvala na kávu. Na pumpu 😀 v New Bubu. Tomu se řiká punk 😀 . A rovnou teda i nakoupíme. Vypravili jsme se a vypadli. Rumíček s Taliprtkou v cajku, Bubiště, když nás slyšela venku promluvit, spustila. Brtnik se tam vrátil, vrátil ji na pelíšek, oznámil ji, aby držela klapačku a tak ji teda držela. K naší velký radosti ji držela i do našeho návratu domů.  Supr, supr, supr to je, radovala jsem se.

Fšicí se pak nařítili na dvůr, kam se posléze přikýbloval na chvíli i Mouses. Aby se blahosklonně usadil na křesílku a když se k němu vižlí madáme přiblížila, jí mohnul jednu laškovně plesknout 😀 . Docela drzej hošíček. Aspoň, že ty drápy měl zatažený. Pak mu to ovšem Bubrdlína vrátila, když se potloukal zahradou. Neb jsem slyšela  to její opilecký zabafání a viděla je oba, jak letí k plotu, ze kterýho Mouses žuchnul. To jsem tedy houkla, aby se brzdila, protože člověk neví, co to ve psu evokuje. Sice už se i míjeli ve dveřích, ale prostě neví se, že jo. 

Potloukali jsme se tak líně zahradou a já si chvíli hrála s tímhle, chvíli s támhletím, drbala pupiky, tu jsem vzala jednoho samostatně za zahradu, tu druhýho, nebo dva, nebo všechny naráz a jinak nedělala nic. Až do  jedný hodiny, kdy přijela návštěvička. Brůtice a Vilém. Ten s sebou měl droníka a tak bylo jasný, co budeme dělat. Původně tedy bylo v plánu jít se podívat na Trojickou pouť nahoru ke kostelíčku. Enemže ono je to dopoledne a navíc s už trochu slabším  programem, podle toho, co mi říkala Olinka. Je to škoda, protože jsem se na pouť těšila celou dobu, co jsme se sem nastěhovali, stejně jako jsem se těšila v sobotu na tu oslavu 795 let od založení naší obce. Leč, příjezd Bubrdlínky moje plány změnil. Nechtěla jsem odcházet, když jsme si ji přivezli čerstvě domů. Tak halt zas za pět let. Jen jsem stihla pověřit sousedku Vlaďku, aby vyřídila, že neděláme Pražáky, ale máme novýho čoklida, tak se nezúčastníme. Ale škoda to je, podle zpráv to bylo velkolepý. 

Ale stejně velkolepá je i Bubrdlína, běžela spolu s ostatníma Brůtici přepadnout a předvést se jí v celý kráse. Aby tato mohla potvrdit, že – “Jo, tyjo, ona je fakt celá Bubina!” . Ano je.  A zdá se, že nejen vzhledem. Je opravdu zlaťoučká. Mocinky moc milá, nekonfliktní – jooo, jasněě, když se jí Tali chtěla podívat do misky, páč  bábrdle jí pomalu, tak na Tali uďála žraloka, ale to je naprosto v pořádku. Osvětlila jsem Taliprtce, že stejně jako si nedovolí lézt do misky Rumíčkovi, kterej jí to řekl jasně, nebo Mousesovi, kde jsem jí to sdělila já, páč ten trouba by si to nechal sežrat,  nepoleze ani sem do téhle misky. Ale jinak opravdu klídek a pohodička panovaly, panují a já doufám, že i nadále panovat budou. 

Plánovala jsem si, jak udělám postupný přechod z granulí na maso. Prt. Skončilo to tak, že prostě dostala hned to stejný jako všichni ostatní a byla z toho nadšená. Aspoň jsme si otestovali, že trávicí soustava tráví bez potíží. Aby se na zahradě trochu zabavili a měli i klidnou společnou zábavu, nalila jsem do blemtacích podložek každému trochu kefíru, neb toho nikdá neuškodí, že jo.

Stejně jako předchozí den, rejdila Bubišková nadšeně zahradou a nakukovala, kam se dalo. Ščastlivá jak blecha, při svým objevování. A ščastlivá pak byla i poté, co jsme po řádným pokecu u kávičky vyrazili s Brůtovejma na louky. Brtnik zvostal doma, páč práce nepočká. Nejščastlivější ze všech byl, myslím, Rumíček. Už minule byl z droníka hyn a tetkon zas řádil jak černá ruka, když ho honil. Musela jsem ho brzdit – vzhledem k tomu vjédru, co panovalo. Talířová se asi dvakrát předvedla v “zářným” světle a Bubišková táhla jako ta kráááva. Ale myslím, že jsme si tu procházku loukama užili v podstatě fšicí. Domů jsme ovšem – přes nějaký ty vydýchávací přestávky  – dorazili uvařený jak nudle. 🙂 .

Když pak Brůtovi odjeli, šmrdolila jsem se s ohaříkama na zahradě a byla zase moc ráda za to, že ji máme. Ohaříci si tam mohli courat – stejně jako do baráku – sem a tam, jak jim bylo libo.  Pak s sebou buchli na pažit a byl konečně klid, když se nehemžili. Nejvíc ze všech se v podstatě hemží důchodkyně, páč pro tu je šécko nový a zajímací. Aspoň pak ale večer lehne a vytuhne. Neb to známe fšicí – unavený pes=hodný pes. Tak doufám, že bude hodná i nadále.