V tu sobotu jsem ještě mohla pořádně ven.
Brtník stonal, já jsem obstarávala šécko. Domácnost i ohařiska. Ráno jsme si pěkně vyrazili na louku za Domečkem a já jsem s sebou vzala každýmu jednu házecí hračku. Rumíčkovi vystřelovací kachnu a Taliprdový házecí ufo.
A pak jsem zjistila, že v kapse bundy mám ještě čakíta a žužlopichlo balonek. Ha! To nám dalo netušené možnosti! Ponejprv jsme se jen tak lehárko procházeli a ohaříci se ovenčili. No teda takhle…. lehárko jsem se procházela vlastně především já, Rumíček si tak zlehýnka pobíhal zvesela koukolem a to střevo flekatý lítalo jako vyšinutý a řezalo zatáčky v rozích louky. Pak tedy u ní mohlo dojít na to ovenčení. Musí vždycky vyrotovat několik mnoho kilometrůch a pak teprve může zadřepnout a zapracovat na tom.
Jakmile byly povinnosti splněny, svolala jsem si ohaříky k sobě a pustili jsme se do hraní. Oba poletovali loukou jak povětroni a na Tali bylo vidět, že ji to dneska baví. Víc než myši. A toho se musí ale využít, že jo. Střídala jsem házení míčků a házedel, aby to nebyla nuda a občas jsem jim zakryla oči a hodila házedlo či balonek tak, aby neviděli, kam to padá a museli dotyčnou věc hledat. A zrovna při jednom hodu, kdy jsem mrskla Tali čakíta tak, aby ho neviděla a ona vyrazila hledat, se stalo, že začala hledat v místě, kde rozhodně čakít nemohl být. Ovšem ouha, ouha, to byla jen moje domněnka pouhá! Byl tam! Byl! Jen to nebyl ten, který jsem jí před chvilinkou mrskla, ale náš starý čakít, kterýho jsme někde na louce před časem ztratili!! Hrdě ho přinesla a já jí moc a moc pochválila. Hrdě ovšem ne proto, že by jí bylo jasný, že našla něco, co jsme ztratili před časem, ale prostě našla balonek a byla na sebe pyšná.
Oprávněně pyšná mohla být ale o chvíli později, kdy jsem ji poslala znovu hledat s poznámkou, přines druhý. Všichni moji psi uměli takhle “počítat” min. do dvou. U Tali se s tím naopak moc počítat nedalo, nicméně jsem to pochopitelně zkoušela taky. A občas se zadařilo, že jí to doputovalo do mozku, zpátky do paty a zpět do mozku 😀 . Teď už jsme to spolu dlouho netrénovaly, nicméně, kupodivu jí to v mozkovně zapadlo do správný škatulky, ten povel, a ona se vydala hledat druhý. A taky ho našla.
Což mě pochopitelně rozradostnilo a následně inspirovalo. Máme s sebou celý bohatství hraček, tak je použijeme šécky! Dala jsem Taliprtce volno a našla si ve vysoký trávě pláceček, kam jsem všech pět hraček rozmístila. A pak poslala Rumíčka, ať hledá a přinese. Jak se dalo očekávat, přivalil jako první žužlopichlobalonek a těšil se, že mu mrsknu “dálku”. Místo toho ho čekala ale práce. Poslala jsem ho na plácek ještě čtyřikrát, než se dočkal své kýžené odměny a žužlopichlobalonek odplachtil do “dálky” . Ty uvožofky jsou tam záměrně, páč já prostě daleko házet neumím. Rumíček odfordil za svým žužlopichlobalonkem a já to šla připravit pro Taliprtku.
Měla to o jeden kousek lehčí, páč žužláka měl Rumouš, kterýho jsem vyslala, aby se držel stranou. Byla jsem moc zvědavá, jestli to vůbec půjde a když, tak jak moc dobře. A helejte, zvládly jsme to na jedničku. Nebyla by teoreticky s hvjézdičkou, ale to u psa “normálního”, protože jsem ji musela trošku víc hlasem namotivovat. Ale vzhledem k tomu, že je to Tali, tak to na tu hvjézdičku vlastně bylo. A mohly jsme se radovat obě. A to mě vždycky děsně ba, když máme radost obě, nejen já. Pak už jsem hračky sebrala, každej dostal svůj balonek a šinuli jsme se zpátky dom za páníkem. Aby nebyl dlouho sám.
Opustili jsme ho zase až odpoledne, kdy jsme se vydali na louky. A jak mi dělala Tali radost ráno, udělala mi ji i odpoledne. Něčím takový specifickým a u ní neuvěřitelným. Všichni moji psi uměli a umí tichý přivolání. Kdy si jen čupnu na bobek a roztáhnu ruce. Jako se to dělá na malé děti, které k vám běží. Možná se to někomu nebude zdát tak nějak složité, protože je to prostě gesto a pes se na něj prostě naučí. Ale………. háček v tom trošičku je. Protože, když si sednete a roztáhnete ruce, říkáte tím gestem v podstatě psu: “Až sem ke mně nechoď 🙂 běž tady podél mě do strany.” Tak to bude chápat pes, který vás nezná, nebo který na vás není nějak extra navázaný. A tak Tali nás sice zná, ale s tou navázaností víme fšicí, jak to je. Či spíš, jak to není. Zatímco moji fšicí předchozí psi neměli s tichým přivoláním problém, Tali to nijak netankuje. Nepotřebovala bych ani všechny prsty jedný ruky, abych spočítala kolikrát na to doopravdy zareagovala. A tak jsem to s ní přestala praktikovat. Proč taky.
Teď jsem si na tohle po sto letech vzpomněla a rozhodla se to vyzkoušet. Asi mě na to přivedlo to, že několikrát během našeho courání v polích za mnou přiběhla sama od sebe. To je svátek. Převelikej svátek. To se stane tak jednou, maximálně dvakrát za deset let, jak u Chocholoušků. A teď se ta flekatá hrouda přivalila za mnou dokonce několikrát. Že jsem měla radost, asi netřeba zdůrazňovat. Takže když už jsme se vraceli, využila jsem jednoho takovýho vhodnýho momentu, čupla na bobek a roztáhla ruce. Chvilku koukala, pak se ozvalo cinknutí, jak žeton zapadl do otvoru a ona se rozeběhla pohybem houpacího koníka vpřed a přiběhla ke mně. ŽJOOOOOOOOOOOOOOOOOFKAAAAA UŽOFKÁÁÁÁ. To jsem si řičela jen tak pro sebe v duchu. Ne, že bych Tali nechtěla chválit, to vůbec ne. Pochvaly se jí dostalo a to velmi, ale byla to pochvala taková tišší, ne tak překotná. Nechtěla jsem, aby se zbytečně přetočila.
A protože to byl den, kdy všechno supr klapalo, řekla jsem si – to už jsme byli skorem doma, u Domečku, že to zkusím ještě jednou. Taliprtka už stála u branky, já byla ještě u branky sousedů a Rumíček byl mezi námi. Viděla jsem, že Tali kouká směrem k nám /ono i tohle je vzácnost, že Tali nekouká, kde co lítá, ale dívá se na mě/ a tak jsem zase čupla na bobek a roztáhla náruč. Tentokrát stála a meldovala o poznání déle. Nemyslím, že by to bylo proto, že by dumala nad tím, co má dělat, ale ………….jestli to má udělat. Evidentně už se jí od tý branky nechtělo zbytečně někam zase vyrazit. Nakonec ale opět ženton cinknul a zapadl a ona se dala do pohybu a přiběhla za mnou. Tentokrát jsemm si tu Žjooofkuuuuužofku zahulákala nahlas. Měla jsem fakt velkou radost. Ona taky, ale nechápala vůbec z čeho jako? Dyk je to přece normálka ne? 😀 Aspoň se tak tvářila. A co bych já za to dala, kdyby to fakt normálka bylo 😀 .
Indy taky reaguje na dřepnutí, to je takový přivolání na jistotu, kdy nemá tendenci rozhlížet se kolem co se jako děje a proč ji vlastně volám a jestli někde o něco zajímavýho nepřichází, prostě rovnou přitryská. Používám to hodně třeba v lese, když nechci řvát na lesy :-). Jen tam nemám to rozpřažení rukou a strakatá přibíhá přímo přede mě, kde teda občas zjistí, že si panička zase zavazuje tkaničky a že ji sice nikdo nevolal, ale na pomuchlání a odměnu si stejně počká.
Ano ano, tohle je přesně o tom- pes prostě s páníkem jede tu společnou vlnu a má ho povětšinu času v merku.
A podle mě, každé samostatné nahlášení se, je zapotřební odměniti, tak se nedivím, že si počká, však si to vysloužila.
Žeton zapadl do otvoru :-), 🙂 – úplně slyším to cinknutí – znám to, jen občas mám pocit, že žeton běží někde přes Aljašku podle délky reflexního oblouku..
Tak to je fajn, že jste si to užili.. všichni tři… Já mám na tiché přivolání taky rozpřažené ruce, ale ve stoje… Tuhle na mě koukal nějaký pán, co to dělám, asi si myslel svý :-)..
Jo, ten žeton byl trefnej. Jen u nás mám někdy pocit, že se čeká, až to docinkne mně. Napadne mě nějakej cvik, co bysme mohli udělat, ale absolutně nic pro to ještě nedělám, neřeknu povel, nepostavím se do správné pozice, ale pes už ví a koná, takže mi třeba skáče do náruče, ale nikdo ho nechytá. Prostě panička je pomalá a než jí dojde její vlastní myšlenka z mozečku do rukou, tak aktivní Indíra spadne zase na zem. I když častější je teda ta varianta, že pes najednou neumí česky nebo já naopak mluvím čínsky a tak nabízí spoustu různejch cviků, protože jí ne a ne docvaknout, co se po ní chce. No a pak je tu ještě třetí a nejvzácnější možnost, absolutní porozumění , kdy jen řeknu Taky na to myslíš, že jo, a obě konáme ve shodě, splynutí, reakce snad jen na tu myšlenku.
😀 😀 😀 pomooooc, já si představila aktivní Indíru Gándyjovou, jak spadne na zem 😀 😀 😀 😀 😀 😀 Hííílfeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!
No tak ono jméno India si o nějaký to zkomolení říká 🙂 Od neškodnýho Indiána přes Indulonu k Dydyně (aby to bylo hezky znělý a znělo to kapánek výhružně, když je psík hluchoň). No a MLP jí říká Fanouši a Punťo a ještě se diví, když na to vořech slyší.
Jo svádí to. Říkáte jí taky Džounsi? 😀
Kterak k Fanoušovi přišla?
Už mi pod Tebe nejde přilepit odpověď. On Fanouš není z mojí hlavy, ale známe jinýho strakáče Fanouše, tak možná proto, a hlavně, vona prostě vypadá jako vořech, tak to je asi důvod i pro Punťu, i pro Fandu. India zní tak nějak nóbl, a to náš voříšek vopravdu není.
A vona vod pohledu není Džouns, vona je jasnej Fanda 🙂
Mirko – tak jako může to bejt klidně Indy Džouns Fanda. Šak hérečky taky mají několik mnoho příjmení, ne?
Ofšem – obdržela-li již takové překrásné jméno jako Indulona, či Indíra Gándyjová – tak myslím, že netřeba to dál šponovat 😀 😀 😀 😀
Indy Džouns Fanda :-))) To néé. A vona navíc není hérečka.
Není hérečka? A nejni ani zpěvačka? 😀
Jooo! Přesně, žeton běží přes Aljašku. Ta dýlka reflexního oblouku, delšího než u brontosaura, je neskutečná.
Vždycky se bavím představou, co si tak asi o nás pejskařích myslí ti, co nevědí, když nás vidí ledasco provozovat 😀 .
Ve čtvrtek jsem byla u svého ortopeda na zázračné injekci, která drží má kolena zcela bez bolesti, cestou domů jsem z auta omrkla cyklostezku na okraji města, tak jsem se tam odpoledne s Golim vypravila na dlouhou procházku, částečně po louce, částečně po cyklostezce, abych mu vynahradila tu dopolední samotu. Prochajda byla fajn, takže když mě v noci přepadla bolest zad, myslela jsem, že jsem si někde na louce blbě šlápla. V neděli se ovšem dostavila teplota a bolest zad přiostřila. Hned ráno jsem volala doktorce, poslala mě na testy, tam jsem byla ráno a právě teď mi přišla SMS, že jsem NEGATIVNÍÍÍ. 😁👍Takže hurá sfiňa covidová to není, nejspíš nějaké blbé nachlazení. Než odejde teplota, budu dál polehávat, k naprostému znechucení Goliho, který je s venčením na zahradě velmi nespokojen.☹
Tak se drž Kimi, drž se, a prosím čas od času se hlaš, ať víme, jo?