Jsme trávili pěkně v leže.

Nebo u misky a nebo na vodítku na zahradě. Jinej program jsme neměli. Za ten první den musím Taliprtku pochválit, že se chovala k mému překvapení jako skutečně zodpovědná pacientka. Neblbla a poměrně hodně spala. K mojí velký radosti. Jak jsem psala minule, je podle mě spánek velkým lékem. Nemám to ovšem ze svojí hlavy, poradil mi to sám pan Herriot. Ve svých povídkách, kdy jednou spánkem, způsobeným pochopitelně léky, zachránil život ovci a jednou fence. Obě byly na konci svých sil a on zkusil to poslední, co mohl. Dostaly injekci a spaly a spaly a spaly. A nabíraly při tom spánku síly. Takže jsem se snažila, aby Taliprtka taky co nejvíc spala.

Což znamenalo opět tichou domácnost a nulovou aktivitu. Nemohla jsem sedět ani u počítače, protože jinak jsem ji měla u sebe a dávala mi hlavu do klína. A když ne ona, aktivovalo to Rumíčka a ten zas svým hlemejžděním aktivoval Taliprtku………… 🙂 . Jedinej, kdo se neaktivoval byl spokojenej Mouses, jemuž jsem jeho bedýnku s ovčí kožišinkou, kterou má jako pelíšek,  dala jako špunt na křeslo, aby tam nelezla naše pacoška. Spokojeně si tam vegetil a prochrápal tak celý den.

To s Tali to bylo odpoledne trochu složitější a  já občas propadla obavám, zda je všechno v pořádku. Tali začla zase kňourat a poplakávat. A já si nebyla jistá, jestli se třeba něco neděje. Jestli je to s ní opravdu v pořádku. A uklidňovala jsem se nejen telefonováním holkám, ale hlavně tím, že se pacoška dobře a řádně  vyvenčila. Bez jakýchkoliv komplikací, či bolestivosti. Že se těší na jídlo, že není apatická, že… že…. Ale to kňourání a poplakávání! Je to opravdu jen proto, že jí přijde, že jídla má málo? Je to opravdu proto, že jí logicky ten pupík bolí? Že se ještě projevuje dozvuk narkózy? Je to opravdu tak? Neděje se tam něco nekalýho?

Uklidnila jsem se trochu víc, když jsme pak šli zase venčit. Pochopitelně na vodítku. I na zahradě. Ta se jí ale pro tohle venčení zdála nějak malá a dožadovala se toho, že půjdeme za branku. Tak  jo, kousek můžeme. Byla nadšená. Po kňourání ani památky. Čmuchala a máchala ocáskem jako blásen. Rumíček si poletoval kolem jako Motejl Emanuel. K jejímu zklamání jsme si venku dlouho nepobyli a za chvíli se mazalo domů. Kdyby mohla, bude cárat venku jakou dobu. Pacoška jedna ukňouraná.  Jela šupem na pelíšek a spát. A pak zase trochu do misky, kňourat, pak spát……

Až přišel domů páník a to jsem zase začla kňourat já, že se bojím, že …..že….že . Páník mě – stejně jako holky – ujistil, že sem magor, že je všechno v pořádku a že s mám uklidnit. A nalil mi panáka. Myslím, že zaslouženýho. Nejen za to, že jsem den strávila v obavách a strachu, nejen za to, že v noci moc nespím, protože se budím při každým jejím zamletí a pořád hlídám, aby tuhleto a aby támhleto, ale taky za to jak jí podstrojuju a jak jí obskakuju. “Dyk já ani na záchod pomalu nemožu!” říkala jsem mu zničeně. “Páč jak se hnu, tak jdó fšicí za mnó! Narvou se mi na záchod a já ani tam nemožu byt sama a v klidu.” Stěžovala jsem si mu od plotny, kde jsem matlala zas kuře s bramborama a mrkví. “No bodejď by Ti nekňourala, když ji taklenc vyvařuješ a dáváš jí toho málo. To víš, to jí musíš hrnout bagrem takovýdle dobroty.” smál se mi, kdy mi nalejval. No a já byla ráda, že se vlastně můžem smát, že je snad to nejhorší za námi a teď musíme “jen” hlídat. Že má ránu čistou a suchou, a že měl pan dochtor pravdu, že tohle geniální šití jí v podstatě nebude zajímat a nemusí tudíž mít ani pruban, natož všemi pejskaři nenáviděnej satelit, neboli krunýř. A hlavně jsem byla ráda, že je Tali taková šikovná pacientka.

P.S. Zde prosím ono úhledné a speciální šití našeho pane veterináře Zuzka: