Pyometra hnusná, odporná. Neboli zánět dělohy.

Až teda v pátek sedmýho ledna jsem si mohla říct, že se asi opravdu nemýlím, když mi sem tam přišlo, že Tali tak zvláštně kouká. Jenže to bylo sem tam a ona je, jak všichni víme, podivuhodný stvoření, mohlo to být spojené s faleškou. To koukání. Navíc – jděte k doktorovi, že pes divně kouká :-). Občas. Jinak je naprosto normální, lítá jako magor, blbne jako magor, žere jako prokopnutej a je happy. Nicméně v merku jsem ji měla a evidentně k mému překvapení i Brtnik, kterýho ty občasný zahledění se, taky přiměly k bdělosti.

Takže prostě si stejně jako já všimnul, že v pátek potkal Tali u misky. A to teda není u psa nic výjimečnýho, že jo. Že se jde napít. Ale Tali jinak moc nepije. Přijde zvenku nalábe se, nebo si dá po jídle, ale jinak ji u misky s vodou nepotkáváte. Takže když jsem ji tam v pátek viděla – jednou! 🙂 , začala jsem být v pozoru víc. Tím pádem jsem v sobotu zaznamenala, že ta četnost napití s o malinko zvýšila. Pořád nic, co by vás mělo běžně rozhodit. Ale člověk zná svýho psa.  Každopádně pořád všechno jinak v normálu, venku hodně aktivní, se zájmem o nějakou tu činnost a lítala jako magor. Zájem o žrádlo pořád stejná, všechno cajk. 

I v neděli, kdy jsme si po delší době vyrazili všichni – tedy vč. Herr Mousese – na společnou ranní prochajdu. Která byla moc fajn a hezky sněhová a aktivní.

No jenže po návratu, se to posunulo už do jinejch rozměrů. Po nějaké době Tali začla navštěvovat misku častěji, taky častěji čůrat a už bylo markantní, že máme problém. Ještě pořád jsem si mohla doufat v to, že to bude třeba “jen” močák. Leč o nějakou tu chvíli později už bylo jasný, že hrajeme jinou ligu. Našli jsme kapky, tmavé s kovovým zápachem. Takže zánět a už to celý směřovalo do cíle. Takže jsem okamžitě objednala u veterináře nejbližší možný termín a odpoledne jsme vyrazili.

Do ordinace jsem vstupovala s tím, že jsem panu doktorovi oznámila, nejen že už jsme tu zas – což jsem nemusela hlásit, Erno, páč to viděl, ale taky to, že mu nejspíš vezeme pyometru.  Netrvalo ani minutu a potvrdil mi to. Došel si pro ultrazvuk, ukázal nám to na obrázku a pochválil nás, že jsme přišli brzo.  A rovnou jsme domluvili termita, kdy jim druhý den ráno přivezeme Tali na operaci. Vzal si krev do dvou zkumavek, prozkoumal jí srdíčko, prdnul jí antibiotika a analgetika a jelo se domů. 

V autě cestou domů jsme se stihli krátce poštěkat, protože já jsem chtěla Brtnikovi nastínit, co nás tak asi čeká a zas jsem se ocitla v pozici kynologickýho všeználka. Zajímalo by mě, kdy konečně přistoupí na to, že by mi v těchhle věcech mohl trochu věřit.  🙂 . No hlavně, že Tali nebyla v nějakým propadu. Měli jsme dovoleno i jí dát trošku žrádla a to po malých částech. Žrádlo – to je pro Tali alfa a omega jejího života a když ho nemá, dostává hysterický záchvat. Stačí aby v určitých etapách jejího hormonálního života člověk  začal jídlo připravovat a už se přetáčí. Takže jsem byla ráda, že nebude tak dlouho o hladu. 

Doma dostala svou porci – krapítek umenšenou – na několikrát a pak se šlo spát. Chtěli jsme ráno normálně odjet do práce, Brtnik by se pak otočil a jel by Tali vyzvednout a předat na veterinu. A já si pak budu brát volno na dobu po operaci. Člověk míní a občas se to mění. Když jsme vstali, tak asi v půl pátý, nebo tak nějak začla Tali zničehož nic neskutečně, ale neskutečně naříkat. Tohle jsem ještě nikdy neslyšela, nebyla k utišení a my se oba báli, že nám tam umře. Opravdu. Nebyla to hysterie ani na jedný straně, báli jsme se pekelně.  Okamžitě jsem šla volat na pohotovost, ta bohužel byla otevřená jen do dvanácti v noci a teď nic. Snažili jsme se Tali uklidnit a povedlo se to – Brtnik byl veleúspěšnej – po asi třiceti minutách, kdy jí vyprávěl, jak je šikovná a nejšikovnější, počítal jí fleky a jiný pitominky, až ji ukonejšil a byla schopná se od kamen přesunout na místo. Všichni jsme byli pěkně vybzíkaný. Odjezd nepřipadal v úvahu, šli jsme se svorně teda svalit a pokusit se usnout. Tali se to povedlo, Rumíčkovi se to povedlo. Nám ne – mně pak na chvíli, když Brtnik vstal o fous dřív. 

Brtnik šel napřed s Tali do auta, aby jí nerozrušilo to, že Rumíček dostane dlábes – čekala jsem s tím fakt až na odchod. Krom misky dostal úkol hlídat Domeček a my odjeli. Brtnik mě vyhodil kousek od práce a jel na veterinu. Tam se mu od Tali dostalo přehršle vyčítavých pohledů, když odcházel. Jo, tohle je děsnej moment, kdy tomu zvířeti nemůžete vysvětlit, že ho neopouštíte a že to není o tom, že mu necháváte ubližovat. O to horší, když je to třeba pes z útulku, nebo jako Tali, že procestoval pět majitelů. Tak tentokrát to schytal on. U Bubinky jsem to byla já, u Rumíčka jsme byli oba.

V práci jsem byla jako na trní, bála jsem se. A jak jsme probíraly s holkama na diskuzi, snažila jsem se uvědomovat, že žádné zprávy = dobré zprávy. Přesně v moment, kdy jsem se v kanceláři balila, mi zazvonil telefon. Byl to Brtnik. ” Do pr……!!!!” vyjekla jsem a stáhnul se mi fest žaludek.  Proč volá? Když se za chvíli uvidíme a pojedeme Tali vyzvednout? Co se stalo?? (bez autorský nadsázky teď můžu při kontrole textu dopsat, že když jsem dočetla sem, stáhnul se mi ten žaludek znovu, když jsem si na ten moment vzpomněla)

Nic se nestalo, volal mi, aby mi řekl, že Tali je v pořádku a na nohou. A že jim na veterině zakázal mi volat, obzvláště, pokud by se jednalo o špatnou zprávu, chtěl mi ji říct sám. Jsem moc ráda, že mi žádnou špatnou zprávu říkat nemusel. Sešli jsme se v Řepích a jeli na veterinu. Tam už nám v ordinaci přiopile šla Talinka vstříc a já jsem byla tak ščastná, že ji vidím na nohou! Poplakávala, ale musela ještě vydržet nejen všechny informace, který jsme museli převzít, ale taky jednu včeličku navíc. Protože pan dochtor si všiml, že jí – v reakci na léky – otekla papula 🙁 . Ta včelička navíc už se jí vůbec nelíbila a chtěla honem pryč. Tak jsem ji poslala s páníkem a šla vyřídit placení. A znovu si ověřit všechny ty informace, co jsme dostali. 

Nejvíc mě překvapilo to, že podle pana dochtora není zapotřebí ani pruban, natož satelit, jak se říká veterinárnímu krunýři. Je to díky jakýmsi spešl stehům – myslím, že se jmenují Interdermální?? –  který jsou zašitý dovnitř, tak jak se to dělá v plastické chirurgii, rána je malá, a tak jak je to šité, nebude mít pacientka v podstatě prý co blemtat, proto nebude potřebovat žádnou ochranu rány.  Tak jsem byla zvědavá, jak to bude probíhat. Tali je obecně děsnej blemtač, který si dokáže rozblemtat cokoliv. Tak uvidíme, říkala jsem si.

Domů jsme si krom plakající princezny vezli i nějaké ty léky – klasicky ATB a Rimadyl. Dostali jsme i půl tabletky léku na uklidnění, aby se Tali vyspala. A v podstatě i my. Pevně jsem doufala, že toho nebude zapotřebí a nebude nutno rozšiřovat koktejl léků, který už v sobě měla a mít bude. 

Mno, po příjezdu to tak tedy nevypadalo. Plakala, pískala, hučela, chodila. Udělala jsem jí tiché a tmavé ležení v pokoji, kde měla klid. Byla tam vždycky chvilku, na chvíli přikrytá usnula a pak jela zase kolo chození a plakání, zase jsem ji ukolíbala, nebo tak učinil Brtnik.

A já se snažila v kůchni. Do obřího hrnce jsem vrazila kuře, oloupané brambory a mrkev a nechala to na plotně, ať se to činní. Tali se nakonec nejvíc uklidnila, když jsem ji uplacírovala kousek od sporáku na pelíšku a přikryla ji – včetně hlavy  – svojí teplou vestou. Byla v doupátku a přitom s námi. Podle mě se i trošku bála, že by zůstala zase sama, jako na veterině. Takhle byla prostě s námi a mohla konečně usnout.

Doma byla tichá domácnost.  🙂 Jakákoliv aktivita či zájem o Tali ze strany Rumíčka, nebo Mousese byla zakázaná a musela jsem se zpočátku trochu snažit. Proto, že Rumíček je zdravotní bratr a proto, že Mouses těžko mohl vědět a chtěl se kámošit. Pro tentokrát zkrátka smůla. A já byla za tvrdýho drába.

Tali se pak v průběhu podvečera a večera několikrát v malých dávkách najedla a přineslo jí to trošku klid do duše. Jídlo!!!! To je všelék, podle ní. A podle mě je stejný všelék i spánek, takže jsem pak byla ráda, když se po vyčůrání opravdu uklidnila a uložila. Takže… první noc po operaci proběhla nad očekávání dobře a milej prášek mohl zůstat nevyužit v pytlíku na stole. Tali se v průběhu noci probudila asi třikrát, aby se očistila, protože jak říkal pan dochtor, ještě se něco může vyskytnout, není to důvod k panice. Tak jsem ji vždy chvilku nechala a pak ji “napomenula” protože jak říkám, je to blemta obecná, byla by schopná se blemtat tři hodiny a to taky není dobře. 

No a ráno už to bylo o fousek veselejší. Vstávalo se po čtvrtý hodině ráno s páníkem, který vzal na procházku Rumíčka. Já mezitím mohla nakrmit Taliprtku. K její obří radosti. Nebyla to ještě plná dávka, to ani zdaleka ne, ale mohla aspoň trošku uklidnit svůj věčně hladovějící a nyní pokuchanej pupík. Byla ščastná. A já taky, když jsem viděla, jak má chuť. Jak velkou chuť má mi potvrdil Brtnik, když mi vyprávěl, jak jí hned poté co vstal, dal trošku jídla na prstech o který vzápětí téměř přišel 😀 😀 . Nu, tak to začínal ten první pooperační den dobře, ne?

P.S. Jsem moc ráda, že před časem Fifijová v diskuzi- tady:

Jak nejlíp na pooperační dobu dle rad zkušený Fifijový

sepsala svoje rady. Protože než jsme si Tali přivezli domů, znovu jsem si to celý prošla, stejně jako odkaz, který jsem do té diskuze taky vložila a je z naší veteriny, kde je další návod, jak a co v době dělat, nedělat, co čekat, když si zvíře přivezeme po zákroku domů, co je v normě a co už ne:

https://okvet.cz/odborne-clanky/articles/Jak-pe%C4%8Dovat-o-zv%C3%AD%C5%99e-po-z%C3%A1kroku

A hlavně – jsem moc ráda, za péči a profi přístup, kterého se Taliprtce dostalo na naší veterinární klinice, kam chodíme – což je OK-VET v  Praze Řepích. Pan dochtor Zuzko Tali krásně seštupoval. Takže nejen, že nebude mít jizvu do plavek 😀 ale hlavně díky jeho přístupu a tý skvělý použitý technice NEMUSELA OPRAVDU MÍT TEN ŠÍLENEJ SATELIT!!  Což je pro psa úžasný. Takhle má po opraci trápení a starosti a ještě k tomu  mít na hlavě nasazenej kýbl! A tomuhle jsme se nádherně vyhnuli. Díky pane doktore – hledala jsem na stránkách, kam napsat velechválu, ale žádnou takovou rubriku tam nemáte. Tož kam to napsat?