Neb Brtnik musel v pindělí do prasé.

Ale! Nebáli my jsme se vlka nic 🙂 . Páč pod duchnou to ani nejde 🙂 . Pro tyhle všední dny jsme to zase celý otočili. Ráno jsme se dlooouho váleli v těch duchnách a procházkovalo se odpoledne. Pro dopoledne byly dvě varinaty. První dny jsme se z postele vybatolili rovnou  na louku za Domečkem a tam jsme se tak motali. Ohaříci se ovenčili a já si posílila nohy při výkopování, na kterým si trval Rumíček každé ráno do té doby, dokud byla na zemi aspoň špetka sněhu, která se dala řádně vykopnout.  A nebo jsem já vykopla ohaříky na zahradu, počkala u dveří a pak jsme se šli ešče chvíli válet. Měla jsem i podezření, že tahle varianta je jim tak nějak bližší 😀 😀 .

Poté jsem nám udělala sníďaňku bohatýrskou. Brtnik si chudera tu svou variantu,  připravovanou mu mnou už večer, musel schroustat v práci sám. A zatímco ohaříci po nacpání si pupků ulehli, já si šla dát s Brtnikem aspoň kafe na dálku. Neboli zavolala jsem mu, ešivá de na kafe a pak jsme si každej vyrobili kafe a chvíli pokecali.

Pak jsem měla děsně náročnou činnost – musela jsem se jít svalit, jako ti ohaříci. Ale! Chápejte. Čekala na nás každej den odpoledne řádná šichta, žádný flákání se. Hned v to pindělí třebas, jsme se zasejc vyškrábali ke kostelíčku. Abychom si tak užili toho sněhu pořádně. A nejen sněhu, taky sportování v něm:

A protože též mozky nutno tužiti, došlo i na rébusy:

Měli jsme čas a prostor jen a jen pro sebe. A tak jsme toho využívali a křižovali to bezcílně lesem sem a tam. A Tali byla mocinky moc hodná. To mám takhle moc ráda, když se hezky funguje a svobodně si spokojeně všichni tři rázujeme světem.

Abychom se nevraceli zpátky stejným směrem, došli jsme pak k silnici a za ní se spustili zase do lesa. Sestoupali jsme dolů ke krmelci, kde je sice od myslivců naládováno, aleeee…. vzhledem k tomu, že je tam přes den rušno-neb se tam pracuje na tom vodovodu, tak to tam bylo netknutý. Ešče, že my to zvířectvo pilně zásobujeme. Však jsme taky zašli k tomu “mýmu” krmelci, protože v batůžku jsem měla jako vždycky proviant. A taky obvyklý lojový gule. V krmelci bylo k mýmu údivu taky nasypáno. Jakási pícnina tam byla. Poprvní za tu dobu, co tam chodím já. Asi někoho moudře napadlo, že když nechodí tam pod silnici, protože je tam na ně rušno, tak jim založí i tady. Přihodila jsem vedle svůj náklad a došli jsme s gulema k remízkům.  Ohaříci si mezitím běželi překontrolovat myší ďurky.

A pak mě čekal ještě jeden úkol – bylo nutno………jak jinak……..výkopovat , neb Rumoušek si to žádal .:D

To už se ale šeřilo a my posléze pospíchali domů. Neb páníček se nám vracel. Takže bylo nutno přiložit do kamen a připravit na kávičku.  A hlavně duchny natřepat. Aby se mohl jít válet. Páč to k Vánočkám přece patří.