Nooo jo, s posunem času nastává období temna. A temnýho venčení.

Mně by ta tma ani nevadila, kdybych viděla na cestu 😀 , což jaksi není slučitelný, že jo, to víme. To nám nemusí  nikdo hlásit, Erno. Takže ke slovu opět přišla čelovka a svítící obojky. Teď, když vyrazím opravdu obratem, stíhám ještě část venčení za světla a zbytek smolikof, potácím se tmou. Znamená to po příchodu zahalekat na pana zedníka pozdrav a pozlobit ho tím, že zahulákám: “Aaaaa mně se to vůbec nelíbí, jak je to krásný!” (protože krásný to je, pan zedník s snaží). A pak honem oblíknout sebe a ohaříkům obojky a to včetně těch svítících a rvát to rychle ven. Když jsem pomalá, mám smolikof.

Teď jsem ale zatím povětšinou stíhala variantu projdeme za zbytku světla rychle naši louku za Domečkem a seběhneme dolů úvozem na louky pod lesem. Tam si chvíli hrajeme s balonkama, aby to nebylo jen čistý procházení se a neleželi ladem a pak už dojde na zapnutí obojků a mojí čelovky. Vždycky dřív, než je úplná tma, aby případnej myslivec prostě vědíl. Jak padne tma, začínám se zpěvem. Kvůlivá těm prasatům, že jo. 

Vzhledem k blížícímu se Adventu trénuju momentálně koledy – takže: Jak si krásné jezulátko, Tichá noc, Já bych rád k betlému a tak jako podobně……… 😀 Tudíž okolní zvěř  má podvečery s kulturou a myslím, že do Štědrýho dne budou umět všechny ty srnky a prasata celej můj repertoár a na Štědráka si to pod ozdobenou jablůnkou  střihnem společně 😀 a zaslzí i Wolt Dyzny 😀 .

Ohaříci problém s viděním ve tmě nemají a rotují jako ty magoři a vytváří tím různorodý barevný efekty. Když je teda mají čím vytvářet. Protože obojky už jsou data staršího a po určité době ve své funkci světlonoše (Mimochodem – víte, že jméno Lucifer je vlastně Světlonoš?? Není to zvláštní? Že vládce pekel je světlonoš? Ale to jsem odbočila jako hodně, hodně.) značně poleví a když docházíme domů, už jim ty síly vyloženě docházej. Proto je zapínám, až když je to nezbytně nutný.

Pokud………… pokud si je ovšem někteří nezapnou třeba sami. Jako tuhle Rumíček, můj rezatej hošíček. Měl vám takovej nával radosti ze života, že s sebou bacil do pažitu a válel se tam s házedlem jako ščenátko nějaký malinkatý. Kopal si ho nad hlavou, požvykoval ho, byl naprosto ščastnej a dělal žížalky. A dělal je tak mocně, že si sám sobě ten obojek světelnej rozsvítil 😀 A já  na něj koukala a vůbec mi to nedošlo. Ešče sem se bavila tím, jak to epesně v tý tmě na zemi vypadá 😀 . 

Takový plejtvání életrikou ! 😀 A pak jsem se divila, že mi při návratu  najednou zmizel červenej kroužek a zhasnul. Ešče,že on je z těch zodpovědných. Stát se mi to u Taliprda jsem v háji. Nicméně budu ho muset naučit si obojek zhasínat, v dnešní době, kdy ceny életriky vylítly nahoru, už to bude asi nezbytný 😀 .

Pokoušela jsem se – zcela marně – vyfografírovat takový hezký nebeský uskupení. Velký srpek měsíce a hvjézda velmi rychle zapadající za obzor – resp. za les.

Ovšem fotoaparát je xindl, kterej mi ze srpku uďál kouli a je to prostě rozvostřený, takže máte smůlu. Ale já to viděla a bylo to moc pěkný. Na posledním záběru je o hvjézdičku navíc 🙂

P. s. Spočítala jsem si, že ode dneška je to už jen 58 dní, co budu chodit ve všední den venčit ve tmě. To je dobrý ne? Budu si to pěkně odškrtávat. 😀