Brtnik mi to nevěří, ale já fakt nemám problém s tím, že o dovolený nikam nejedeme.

Je tu doma tak krásně, že jsem na dovče každičkej den. A nevadí mi, že jsme nakonec nestihli ani ten plánovanej pěší výlet lesama do pívováru. Já bydlim na nejlepčím místě na světě a nic víc nepotřebuju, to mu říkám furt a on mi to nevěří. A pívovár neuteče, půjdem tam jindy. Takže místo velkovýletů jsem procházkovala s ohaříkama a děsně nás to bavilo. Výjimkou byly ty dva dny, kdy byly vjédra moc veliký. Tak to se, pravda, úplně moc dlouze neprocházkovalo. To se šlo ráno na ranní okruh a pak k večeru se šlo třeba hrát si na louku u lesa a nebo poběhat si v úvozu. Aby ale nebyli ohaříci nevyužití, dostalo se jim v tom případě na zahradě jiných činností. Jakých to uvidíte pozdějš. Ale nuda jim v takovým případku nehrozila. 

Nám občas teda taky ne. Jako třebas ten den, kdy přijel pán přes tepelný čerpadlo. Brtnik se s ním zná už dlouho a je to moc milej člobrda. A psomilnej, což ohaříci ocení. On zase na oplátku ocenil jejich přízeň a slíbil jim, že až nám to čerpadlo poveze, vezme jim rovnou s sebou psí boudu, kterou má doma navíc. Psí bouda se vesnickýmu čoklovi dycinky hodí.  😀  No a protože, jak říkám, je to milej člobrda, tak jsme v družný debatě u kávičky  a obžerstvení zůstali sedět a klábosili asi do půl desátý, do deseti. Byla prostě už tou dobou tma, když odjížděl.

Neuplynuly snad ani dvě minuty a volal nám zpátky. Na silnici za Domečkem volně ložený koně.  Nooo, to je výborný. Není to tak dlouho – těsně před začátkem naší dovolený, co jsme cestou do prasé na jednoho, volně loženýho mimo ohradu – to tedy naštěstí ne na silnici – narazili taky. Spustila jsem tehdy obří akci. Protože kůň u silnice = hodně velký riziko. Byl to moment, kdy jsem vzala na milost všechny dostupný technický vymoženosti, který telefén skýtá a snažila se dopracovat k nějakýmu kontaktu na majitelku zdejšího koňskýho ranče. Nemůžu psát stájí, protože koníky jsou tu celoročně ustájení venku se zázemím.

No jo, jenže telefén, kterej jsem díky mapám.cz vyšťárala,  měl divnej zvuk a na SMS mi taky nikdo nereagoval. O něco později se mi podařilo vyšťárat i jakési stránky, kde jsem našla info o tom, že majitelka je tou dobou na dovolený za hranicema všedních dní. Aaaha. No a protože jsem inšpektor Kolumbus, vyšťárala jsem i emila a tam jí napsala. Víc jsem udělat nemohla. Když jsme jeli domů z prasé, konik volnej tam už žádnej nebyl a doma emailová zpráva, že moc děkuje, že koník byl před časem převezen do vedlejší vesnice a vzal jim tam kramle za kámošema zpátky. 🙂 . (mimochodem je to smutný, jak my lidi mícháme s životy a osudy zvířat a nenapadne nás, že mají svoje vazby, který jsou pro ně důležitý)

Tak jsem si tak vzpomněla na mýho oblíbence Punce od Peťi AP, který si takhle uměl otevřít stáj a vyrazit na procházku.A bral s sebou občas i nějakýho kámoše 😀 . No takže dobře to dopadlo… a ………..teď repete. Ovšem v dramatičtější formě. Neb předtím se ten jeden koník držel u ostatních a byl spokojen. Teď se z nějakýho důvodu pár koníků nejspíš něčeho poplašilo, nebo co a vydalo se ven. (To je to, co říkám už dlouho, že koňských ohrad teď vyrostlo všude jak hub po lese a není úplně dobře, že jsou umístěný kolikrát fakt natěsnačku u silnic či ještě hůř dálnic. Pro to zvíře ten ohradník zas tak velká překážka není a když se rozhodne ho překonat, udělá to. Za pravdu mi, není to tak  dlouho, dala nešťastná nehoda na dálnici kousek od nás směrem na Plzeň, kde se volně loženej kůň na tu dálnici dostal 🙁 ) .

No jenže co fčil, že jo? Tma, koně venku, majitelka za hranicema a nikdo nevíme koho kontaktovat. Tak mě napadlo zavolat na statek, který má pastviny přes silnici a odkud jsem si kupovala maso. Třeba se mezi sebou znají a paní bude vědět, kdo majitelku zastupuje. Mezitím se chytali koníci. Paní bohužel nevěděla a mě napadla spásná myšlenka. Zavolám starostovi! A dobře jsem uďála, protože on ten kontakt fakty měl. Takže nakonec to šécko zase dobře dopadlo, koníky pochytáni a odvedeni do výběhu za hřbitov. Kde je to přeci jen jistější. 

Dopoledne pak už byla ohrada za Domečkem prázdná. Odvedli koníky šécky. I toho flekatýho poníka, co nás vždycky podél ohrady doprovázel a vypadalo to, že by se k našemu venčení rád přidal. Což o to, já bych ho i vzala 😀 . Byl společenskej, evidentně. Však taky s Mousesem spolu hrajou na honěnou. Zajímala ho hlavně Taliprtka, asi že je velikostně taky ponik a taky flekatá :D. A kdo ví, možná to byl on, kdo večer předtím zorganizoval ten odchod z ohrady na výlet 😀 . Teď tedy smolikof , byli fšicí odvelení. A my se jako vždy vydali podél ohrady do úvozu. Tráva na louce už je zase hodně vysoká, tak ať v tom nehamtáme. 

A protože času bylo vždycky dostatek, dělali jsme velkookruhy. Ponejvíc směrem rybník za vesnicí. Ale zamířili jsme tam směrem opačným. Nejdřív pěkně na louky. Ohaříci pěkně počmuchat si, polítat si a taky třeba poaportýrovat. Tady na těchhle loukách

roste převážně nízká kostřava, hodně třezalky (však jsem si taky nasbírala) a různý nízký luční kvítí. A dává to dokonalou možnost pracovat s aportíkem a jeho hledáním. To nás všechny tři baví. Stejně tak jako čistě jen bláznivý lítání za tím aportem. Jednou jsme tam potkali mladýho srnce a tak bylo na co koukat. Tali byla za hodnou, poslechla a taky jen koukala. To vždycky potěší.

Pak jsme to pěkně švenkli doleva, podél pastvin a zmizeli ve stínu kraje lesa.

Na rozcestí ohaříci vždycky někam zamířili a já se hoooneeem utykalááá schováát, aby mě museli hledat a pak jsme šli mým pohádkovým úvozem dál. Bože to ticho a ty vůně. Já nepotřebuju víc. Sluníčko tu rozdávalo svoje světlo, ale jeho teplo zůstávalo hlavně ve větvích stromů.

Ne, že by se nedostalo až dolů za námi, ale nebyl to už takovej nápor. A tak jsme mohli vyběhnout provoněnou borovou stráň, skákat přes pařezy, koukat po houbách v listí a vůbec se jen tak proplejtat prostorem . A taky se cpát ostružinama. To teda my dvě s Tali. Rumíček tomudle ovoci neholduje. Je skvělý, že jak člověk ten les poznává, může si logicky dovolit víc a víc pohybu mimo cesty, protože už ví a zná. Je to krásná svoboda. Pro nás všechny tři. A jsem moc ráda, že Tali fungovala a mohla jsem jí tak dopřát tu svobodu taky. Leckdy jsem využila jejího zaujetí, když byla někde dál a schovali jsme se jí s Rumíčkem, aby si nás pak víc hlídala.

Nakonec jsme se vždycky spustili zpátky na cestu  a došli podél kraje lesa k silnici. Za ní pak je jeden ze tří pěkných rybníků. A tam zase přišli ke slovu ty aportky. A zatímco Rumíček pěkně pracoval, tak ten první den do toho hodlala Tali házet vidle. Má to tak poslední dobou nějak u vody pořád. Nepřinesu, zmizím si s tím v rákosí a tam se budu rochnit.  A pak to tam navíc nechám a už si nevzpomenu, kde jsem to nechala, nebo si nechci vzpomenout….. 

“A tak to ne, děvenko, to ne.” Sdělila jsem jí. Velepřísným tónem jsem ji “dotáhla na břeh” a tam  zkusila, copa nám to udělá, když ji začátečnicky při dalším pokusu připnu na vodítko. A jak se dá očekávat udělalo to přesně, to co má. Proběhl krásný ukázkový aportík a pak ještě další dva. A tím to pro ten den skončilo, i když ona pak chtěla další. Poslala jsem ji, ať se jde ráchat do rákosí. Díky tomuhle kroku jsme si pak hezky aportýrovali po další dny už hromadně a mohli jsme se radovat fšicí tři. Někdy nám to udělalo těžký sluníčko. Protože jak se odráželo v hladině rybníka, nebyl leckdy aportek vidět. A nebo se nám jednou schoval za kus dřeva. To pak byly chvíle, kdy oba hledali po ohařsku na hladině. Rumíček moc pěkně, Tali taky pěkně, ale pěkně zmatečně. Aspoň si trošku taky namáhali makovičky, ne?

Abych ohaříkům nezáviděla, že se koupou – resp. abych jim to nezáviděla tolik moc, zula jsem si boty a zkusila, jak to vypadá u břehu. Nebylo tam! Bláto tam nebylo, byly tam kamínky. Já bláto nerada, moc nerada. Takže do rybníka prostě nevlezu. Tady jsem mohla být aspoň na kraji a ráchat si nožky. Což uvítal Rumíček. Rázem byl aportik na vedlejší koleji a jen číhal, kdy začnu výkopovat. Enemže to ne holenku, nejdřív dokončíme to, co jsme začali. A tak musel  aportíka hezky donést, abychom to měli čistý. A pak jsme mohli řádit a já mu mohla výkopovat vodičku do oblak a do stran…. Byl z něj Blažej. Tali koukala, co to zase děláme a úplně mi přišlo, že kroutí nechápavě hlavou. Netrvalo to dlouho a byla jsem taky pěkně mokrá.

Takže to se nám to pak domů pěkně šlapalo i přes to, že nás čekal úsek po silnici. Tady to vždycky bylo o společný chůzi u nohy bez vodítka. Jak už jsem někde zmínila, jen jednou jedinkrát Tali zaškobrtla, když zleva se na nás k plotu nařítil obří řvoucí péf a vpravo spustil jakýsi pudlík. Ale jinak – šikovní oba, na to, že je to takový delší úsek. Nic předlouhýho, ale delší to na chůzi u nohy pro psa je, to se musí nechat. A já se vždycky snažila to dělat zábavným, abychom se nenudili. A taky jsme šli svižně, abychom se nevařili a zůstalo v nás to ochlazení vodou. Na návsi, kde je zelený plácek pod stromy jsem vždycky nechala ohaříky si zablbnout s aportíkama, aby ze sebe to pochodovací cvičení mohli vyřádit. A pak už šupky dupky zpravidla rovnou úvozem do kopce vhůru a za pánikem na zahradu.

A nebo taky ne a sraz byl v kavárničce. Kde se nám dostalo obžerstvení v podobě kávičky, nebo pivíčka a ohaříkům socializace a nebo i mudlání od vedlesedících. Taková vyloženě prázdninová pohodička. Jak říkám, to pak člověku nechybí vůbec nic 🙂 .