I’ ll be back, řiká strejda Švarcenégr jako Terminátor. Nebo-li pro neangličtináře – Já se vrátim!

No a stejně se  k tomu postavily moje záda. Ani ne týden po té, co se ozvaly poprvní a zpestřily mi tak tu kuldůru. Byla jsem hrdobec, že to netrvalo dlouho a už jsem běhala zas jako srnka. Sice trošku možná postřelená, ale běhala. Ovšem jen do odpoledne následujícího čtvrtka. To nám přivezli betón. Do sklepa. Suchej betón. 

1,5 kubíčku ho bylo. To číslo je zavádějící. 1,5 neznamená nic, když to takhle napíšete, ale když to přivezou a složej u sklepního vokýnka, už to neznamená  nic. Znamená to pěknou hromadu, kterou potřebujete do toho sklepa dostat a rozvozit. V tý druhý sklepní místnosti. Tzn. naložit na kolečko odvézt, vysypat, rozhrabat. Stejně jako číslo, je zavádějící ten název Suchej betón. Páč von nejni ani trochu suchej. Je mokrej, těžkej, ale sypkej, neteče. A těžký je to fakt jako kráva. 

Necháte toho druhýho, aby se s tím mordoval sám???? Sválně-přihlaste se, kdo by to udělal. Já ne. Brtnik si den před tím postavil rampu, která vedla od toho okýnka dolů do sklepa a usnadňovala tak aspoň trošku ten transport. Trošku. Páč bohužel se nepodařilo se s vykládkou trefit tak, aby to tam sjelo všechno. I z toho důvodu, že prostě ten sešup se nedal udělat díky omezenýmu prostoru dost prudkej a tak se to tam nakonec zaštosovalo a většina zvostala venku.

Veselý u tohodle je, že to nemůžete nechat nějak dlouho ležet. Betón má tu obdivuhodnou vlastnost, že tuhne 😀 . A na sluníčku obzvlášť rád a rychle. Tudíž můj první úkol byl, zamezit slunku v přístupu k betónu. Lítala jsem po zahradě a dílně a garáži a nic vhodnýho jsem nenašla. Obří igelit byl nevyhovující a tak jsem tam v rychlosti začla nosit aspoň vybouraný OBS desky starý. Leč nepřišlo mi to úplně ideální. No ale! Někdo mi vnuknul nápad, jít se podívat do včelína. Říkala jsem si, třeba tam bude v tom harampádí plachta nějaká…. nebyla. Ale!! Byl tam obří starej slunečník!!!! ŽJOOO! Drapla jsem ho a nainstalovala do betóna a tímto ho ochránila dokonale. Brtnik se pak smál, co jsem to kde vyhrabala, ale pochvalu jsem dostala. 

No a mohla jsem si vzít rukavičky, lopatičku svou plechovou širokou, co je na huhlí, kýbl a sjet dolů za Brtníkem do sklepa. Bylo nutno betóna zpracovat co nejrychleji, aby nám hošík nezatuhnul. Takže se házelo, vozilo, rozhrabávalo. V  mezičase, kdy šel Brtnik vždycky nahoru shodit další várku, jsem naházela kolečko a posléze ho přistavila k rampě, aby do něj napadalo z boku co nejvíc betóna a nebylo tak nutný ho nakládat ručně. Jeli jsme jak fretky. 

Já posléze už jako pomalejší fretka, protože jsem cejtila, že záda ťukaj na dveře, že by se jako zase dostavily. No tak to ne, čeká mě druhej den pekelně dlouhá jízda autem. Až do dalekýho Bohumína, to si nemůžu dovolit. Těším se na to jakou dobu, že jedeme Peťě AP udělat překvápko k narozkám, takže se musím držet zkrátka. Takže jsem pak bacila lopatičkou a kyblíčkem a vyrazila vyzvednout objednanej chleba a taky ohaříkům pro plyšáky, protože ty, který jsem přivezla v sobotu už madáme Flekatůra stihla rozpárat.  

V sekáči, kam jsem došla pro plyšouny, měla paní prodavačka půlroční feňuli malinkýho německýho špice a ta mi šla s výběrem pomáhat 😀 . Skončilo to velervačkou o malýho medvídka, o kravičku a taky o myšičku. Rozjela se tak, že na mě úúúplně příšerně vrčela a rvaly jsme se jak koně 😀 😀 , pak to vypadalo, že se mnou půjde domů. Už tam, když jsem hrabala v krabicích a hledala vhodný plyšouny bez korákových očiček jsem vnímala, že ty záda se tak jako krapítek vám horšej. 

No………… a pak …………. jsem vystupovala z auta a nebylo to lepší, nebylo, naopak. A protože prostě nemám mozek nebo jak, tak jsem to celý ještě dotloukla. Všimla jsem si totiž, že vzadu v autě, krom nákupu je ešče papírová taška jakási, kterou tam při příjezdu domů, kdy povoz s betónem už na nás čekal před vratama, nechal Brtnik. Nakoukla jsem a……….von to jelen! Čtyři kila jelena! No tak ale ten musí vokamžitě do mrazáka! Drapla jsem tašku, udělala pár kroků a taška, jak se namočila od toho mraženýho masa, tak praskla. Já to chtěla chytit a……… to byl můj konec. Zařvala jsem jen a už jsem byla zas na zemi, jak v tu sobotu. Ale tetkon to teda bylo horší. Nešlo mi se vůbec zvednout, bolelo to jako svině (pardon) . Mlela jsem se tam jakou dobu na zemi a říkala si, že soused naproti má asi zajímavou podívanou. I vzhledem k délce mojí sukničky 😀 😀 . Bylo mi to fučik, úplně. Důležitý bylo vyhnout se co nejvíc bolesti a postavit se na nohy, protože ten štěrk po kterým jsem se povalovala, tak ten třeba do kolínek pěkně tlačil. Nakonec se mi to podařilo se vztyčit. Nebo spíš tak polovztyčit a neplakat u toho.

Došourala jsem se k brance, kde úpěnlivě jódlovala Taliprdová, kterážto nechápala, proč se válim po zemi a nejdu otevřít. Ne, že by o mě měla takovou péči, nebojte.  Chtěla hlavně ven. Aby se ke mně moc nepřibližovala vykoupila jsem se tím, že jsem hodila do vzduchu ty dva plyšový zajíce, co jsem jim koupila. A hulákala jsem, abych zjistila, kde je Brtnik. Potřebovala jsem ho poslat pro toho jelena, co se povaloval na zemi, protože toho už jsem pak  zvednout fakt nedokázala. A taky odnést ten nákup, kde byla zmrzlina. Koukal na mě jako zjara, chudera. A to ještě neviděl tu scénku před brankou 😀 😀

No a to byl prostě můj konec. Bolest se začla rozlejvat zádama a snižovala mi tak postupně možnost, co můžu a co nemůžu.  Moc mi toho nezbylo teda. Šla jsem do sebe hnedle poslat Arnicu Montanu, aby se to nezhoršovalo a řekla si, že to půjdu rozchodit s ohaříkama, jako vždycky. Mno…………. helejte, nevim, ešivá to tentokrát byl dobrej nápad. Na kopeček jsem se rozhodně teda vydat nemohla. Musela jsem vystačit s loučkou pod ním. 

A tak jsem tam jen tak postávala a nechala chvíli zvířenu si pobíhat.

A pak se šlo- heh, šlo – vleklo se -domů. Na noc jsem si srabácky vzala růžovou piluli. Po dlouhých asi sto letech. Ale potřebovala jsem se pořádně vyspat a bez ní by to byl masakr. Takhle jsem se při každým pohybu probudila. Ale mohla jsem spát. Ráno se ovšem dostat z postele……… to  byla výzva! Tady v tomhle momentě dostalo to dneska nadužívaný slovo svůj pravej význam 😀 😀 . Asi takhle to napíšu: rypouš sloní se na pláži pohybuje proti mě s grácií a elegancí.  Nicméně z postele jsem vylezla.

Posléze byla odvezena do prasé, kde nastal problémek, jak se vyloupnout za auta. To zcela pochopitelně zaujalo mnohé mé kolegy, kteří přicházeli k bráně. Pán, který bránu otevírá měl potíž ji otevřít, protože jak pravil kolegyni – “Omlouvám se, ale byl jsem zaujatej tím, co to tu provádí tadyhle pani.”  “No jo no, co bych asi tak prováděla, sem betonovala.” “Joo, betonovalááá,”děl pán…”ešivá to nebyla spíš vášnivá noc?” Zaškaredila jsem se na něj, jako že ho zabiju, až budu moct a celý to dotloukla kolegyně , která prohodila: “Jasně, vášnivá noc , páč von byl celou dobu betonovej!”  😀 😀 Smát se taky nemožu, ale ovládnout to nešlo, jsem ale dobrá, nepočůrala jsem se bolestí. Kolegyni jsem označila za stračenu … ne, řekla jsem jí, na celej areál, že je kráva 😀 a jala jsem se komíhat (chůze se tomu říkat nedá) směr budova a kancelář. 

A byla jsem zvědavá, jak to bude se mnou dál. Ešivá já – resp.  moje záda zcepeněj, nevlezu do auta a už vůbec z něj pak nevylezu!!! Já  musim ale jet. Zachránila mě má nadřízená – nadřízená z nejvyšších, která shodou okolností dopoledne volala a když slyšela můj umíráček v hlase, dostala jsem befellem / a tady si nemůžete dovolit se vzpírat, to nejde 😀 /, že se mám okamžitě dostavit, že má mastičku zázračnou. Zatímco před tím jsem několik kolegyň odmítla s díky, že s Aulinem- což je nějaký zázračný prášek – zatím počkáme, protože prášky do sebe moc neláduju, tak zázračnou kostivalovou mastičku od paní náměstkyně jsem neodmítla. Jen jsem ji upozornila, že přijdu  nejspíš za týden, protože mi  to moc nechodí 😀 . Zvládla jsem to za dopoledne a ledva jsem se dostavila, pravila paní náměstkyně sekretářce, ať nikoho momentálně nepouští dovnitř, že mě bude masírovat 🙂 . Kdo má takovou hodnou nadřízenou? No? Já! Mastička je opravdu zázračná, protože zafungovala. Doplňovala jsem ji průběžně  tou Arnikou a tak………….jsem odpoledne mohla srdnatě vlézt do auta a doufat, že za 500 km pozdějš z toho auta taky vylezu. A co myslíte?