Přéésně takhle jsem si připadala v neděli ráno.
Jako na horách. Sice jsem se z pelechu hrabala pořád nějak zmordovaně, ale venku bylo tak krásně. Sněžiloooo a spousta sněhu i ležela už na zemi . Zimní pohádka, úplný opak toho včerejšího předjaří. Tooo mi příroda darovala jako dárek určitě. Podívejte, co na mě venku čekalo.
No to nemůžete bejt zmordovaný, když je takhle krásně. Takže poté, co jsme posnídali opět vajíčka alá Teta Cukrová a Brtnik po kávičce zmiznul pracovat, jsem se rozhodla, že se prostě musím rozpohybovat. Musím. I kopla jsem do vrtule. Nejdřív jsem to vzala zlehýnka enem a šla odstranit část výzdoby vánoční, pak jsem zamávala hadrama, páč při topení v kamnech se fakt škaredě práší. Jako další jsem si vzala na paškál právě kamna v ložnici, vymetla jsem popel a vynosila ho, popadla jsem uhlák a došla pro huhlí, popadla jsem další uhlák a došla pro huhlí a při tomhle všem mi asistoval Moures. Kterej je evidentně ze sněhu stejně nadšenej jako já. A tak jsme toho využila. Ohařiska chrápali na pelíšcích a my měli zahradu jen pro sebe. Tááákže…
Táákže jsme si dali děsivý honičky kolem včelína. Tooo nás voba tak bavíí. On si s ním nikdo nic moc asi nehraje. Jen já a ohaříci. A tak ho hra na babu děsně bafčí. Nejvíc se chlapec ovšem bafčí v momentě, kdy já si myslim, jak na něj děsně číhám za včelínem a von už mi pochoduje po plotě za zády a čeká, kdy to zjistím 😀 . Nechci předjímat, ale myslím, že ho baví, stejně jako ohařiska, když u toho honění pištím. Proti ohaříkům má ovšem krátký nožičky, takže si v tom napadaným sněhu dost máknul, když jsem ho honila jak nadmutou kozu a volala “Uuutííkeeej buřte! Seš klůůstej, tak ať zhubneš!” (názory sousedů, kteří mě mohli slyšet a případně i vidět, rozebírat nebudeme 😀 ) V závěru pak vyběhnul na svou pozorovatelnu a číhal na mě. Hodila jsem mu sníh, chtěl ho chytit a ………noojo, trošku nedůstojně žuchnul dolů 😀 . Vůbec jsem se mu nesmála, ale fakt vůbec teda. Pak jsem mu ještě házela koule po zahradě a lítal tam ščastně jak urvanej vagon po nádraží. Ofšem nejen zábavou živ jest člověk, čekala na mě i trocha tý stavařský práce. Slíbila jsem Brtnikovi, že nastříhám zbytek tý rabicky, co ještě potřeboval.
A tak mi šel Moures pomoct. A pomáhal mi moc hezky. krásně jsme to spolu nastříhali a když si pak pochodoval po ponku a já byla ve dřepu, nabídla jsem mu svoje záda, ešivá si tam nechce skočit. Chtěl, chtěl a pěkně se mi přitulil k hlavě a svou hlavičku mi za silnýho předení tisknul k mojí hlavě. Bylo to….moc hezký, šmrdlala jsem ho pod bradičkou a pak ho jaká správná ježibaba nesla na zádech až ke dveřím do Domečku.
Tam se celej vyřízenej svalil slastně na svůj pošltářek a spinkal tak, dokud jsme nešli s ohaříkama ven. Kde si pak s nima maličkatě zařádil u svojí zahrádky za plotem, kde ve sněhu honil Rumouše a naopak.
Ještě než jsme odešli, telefénovala jsem si s Fifijovou. Helejte to nikdá nikdo nedělejte jo? Fakt ne. Protože vona se pak s váma rozloučí větou, že ať dáváte pozor, abyste venku zase někde neupadli a…………… co myslíte, že jo!
No každopádně ale byla procházka pro mě naprostým lůkcusem. Fšade, kam se podíváte bylo bílo. Bílo a bílo.
A tak jsem si tak šla loukama a cvakala ohařiska v pohybu.
a jedna “umělecká”
A řekla jsem si, že bychom si mohli vyšlápnout hore ke kostelíčku. Nebude to sice jen tak, páč to bude klouzat, ale že to za tu námahu stojí. A taky že jo.
Když už jsme byli nahoře, rozhodla jsem se, že zajdeme do lesa a projdeme to až na konec a kopeček tak po vršku obejdeme. Bylo ……… no prostě bylo bílo a nádherně, tak to by byla děsná škoda, to uznejte. Když jsme byli asi tak v půlce cesty na druhý konec kopečka, objevilo se auto. Asi s myslivcem zasejc, podle ohozu. Už když jsem zaslechla zvuk auta, byla jsem ve střehu a jak jsem ho viděla, tiše jsem pískla a ukázala psům na stranu. Supr poslušně se tam nasáčkovali a na zdviženej prst usedli. Výýborně, výýborně, říkala jsem si tiše v duchu, tomuhle já říkám představení se. A vůůbec jsem se nedivala do auta 😀 , kde se řidič za námi otáčel. Dala jsem si ohařiska k noze a šli jsme společně po cestě. Po cestě se ostatně museli pohybovat i tak celou dobu. Došli jsme na konec a cesta nás otočila zpátky do protisměru. Tam už byla jen uzoulinká stezička, ticho, bílo a my tři. A pak taky nějakej všivej kluzkej klacek nebo kořen.
Páč došlo na ty fifislova. A já se rázem octla na vteřinku ve vzduchu. pak to další vteřinku i vypadalo, že to zvládnu se ctí. Další vteřinku už bylo jasný, že to úplně se ctí nebude, ale …….ne, nee, nakonec to další vteřinu bylo nejjasnější, nebude to se ctí ani náhodou, páč, když jsem teda upadla na všechny čtyři a octla se rázem na úrovni ohařů, tak aby to stálo za to, rozjely se mi z nějakýho důvodu ty všechny čtyři a já zahučela hubou do sněhu. Flákla jsem s sebou přesně jak široká tak dlouhá. Celkem teda v pořádku, jen kdybych v pravý horní kapse neměla klíče. To by mě pak asi tak nebolelo poprsí. Takže jak řikám, až půjdete ven, tak nikdá nesmíte telefénovat s Fifijovou, páč jinak dopadnete jako já. Bolestivě a na zem 😀 Škoda jen, že to zase člověk nemohl vidět na vlastní oči 😀 😀 .
Když jsme došli skorem ke kostelíčku, zaregistrovala jsem, že proti nám jde paní s velkým psem. Voči mám blbý, takže jsem si v první minutě říkala, že to je asi catahoula, jak je to flekatý. Pak jsem zaostřila a zjistila, že fleky tvoří maskáčový obleček. Ale protože i catahoula mívá hnědou barvu, nebylo z prvního momentu poznat, zda hnědej dobrouš s mohutnou hlavnou, nebo právě catahoula. Dobrouš to byl. Teda dobroušová. Z množky, jak jsem se vzápětí dozvěděla. Paní ji má v dočasce. Záslužný to čin. Protože nebylo jasný, jak fenka bude reagovat, vypustila jsem k družbě pouze Rumíčka. Tali jsem si nechala pro jistotu u sebe. Mírotvorce Rumoušek se šel přivítat, s fenkou se očuchali a když už jí to bylo moc dlouhý, ohradila se. Paní ji okřikla a cukla s ní, ale řekla jsem jí, že jí má nechat být, že tohle je normální reakce, na kterou má fenka nárok a pes to musí respektovat. A taky respektoval. Tak se třebas zase někdy potkáme a psi budou mít družbu.
No a my už se pak pomalu – opravdu pomalu, páč je to sešup, spustili dolů a šli domů, neb bohužel nastal čas návratu. Ale pozdní odpolední kávičku jsme ještě v Domečku stihli.
A na závěr ešče trochu zimního zadumání pro ty, kteří rádi zimu mají a třebas ven nemůžou, nebo sníh nemají.
a nebo tu poslední radši takhle zarámovat? Co myslíte?
Jo a ešče mám pro vás hádanky, chcete? Mohla bych je sem hodit zítra. Jo to bych mohla.
Mourísek si umí vybrat veget.🐱👤😁👍 To máte fajn, že vyběhnete ze zahrady a jste na louce a za krátko v divočině. Já teď ve městě, i když na kraji, pořád ve městě, takže vždycky hup do auta a výjezd do polí.
Ano , myslím, že si to Mouses dobře vybral. Já mu totiž vynahrazuju to, že jsem žádnou kočku stabilně nikdá neměla, tak to hrnu na něj. :D. Bude to mít trošku těžší v tom, že nějakou tu základní rádobydisciplínu po něm požadovat budu, jsa člověk psí 😀 , ale jsem přesvědčená, že i s kočkou se na nějaký min. bázi domluvit lze. Nedělám si velkých iluzí, ale nějaký mám a zkusím je zrealizovat. 🙂
To místo! Místo rozhodovalo při hledání a bylo to dlouhý – minimálně desetiletý hledání, kdy jsme pátrali, po tom, co nás břinkne do makovice. Dvakrát to vypadalo a dvakrát z toho sešlo. Jednou kvůli letadlům, podruhý kvůli vodě, kdy letadla hlučely neustále (vzletová dráha v Prahé nebyla dostatečně daleko, aby to nerušilo) a voda zase byla nebezpečně blízko na to, aby v současných klimatických veletočích to neohrozilo domek. A tohle místo, to mě dostalo hned, když jsem se prvně podívala, kde je domek umístěný a pak si po mapě prošla okolí. A realita je 100x ešče lepčejsí. To za to dojíždění opravdu stojí. Jen ten příjezd lesama do údolí. Teď, když tam jedeme, je to opravdu jak na horách. Taky je tam o čtyři stupně míň, než v Prahé a to jsme vzdálení 33 minut. Jsem vděčná komusi kamsi za to, že mi to přihrál. Byla to náhoda veliká. Zvlášť v dnešní době.
Můj mladický sen byl statek v horách. Přírodní vědy teda pro mě byly moc složité, takže jsem volila humanitní obor, ale kdyby mě nevzali na práva, šla jsem studovat zootechniku, tam by mě tenkrát vzali bez přijímaček. Babička pak říkávala “Janinko, když máš tak ráda zvířata, tak si aspoň vem ňákýho veterináře.” No veterinář taky nedopadl. Teď vzhledem k věku a k neduhům jsem ráda za přízemní byt s terasou a kusem trávníku a samozřejmě za Goliáška, kvůli kterému se denně do polí vydat musím. To zas říkala moje mamka “Psa by nevyhnal, psi nás vyženou”.
🙂 já to měla takhle rozhodnutý úž v tý školce, kde jsme s mým prvním mužem Toníčkem 😀 vždycky všechny zmlátili a vybojovali si tak pro sebe dřevěnou myslivnu se statkem a zvířátkama. Od maličkata jsem věděla, že nechci být v Prahé, že musím pryč…. a? No… prtky prtky. Narozdíl od mojí sestry, která v Prahé chtěla vždycky bejt a skončila na pidivesnici 😀 . Já si chtěla poradit i bez veterináře, šla jsem jako první dělat přijímačky na zemědělku s tím, že pak půjdu do stájí a jezdit, případně ta veterina v Brně. Pojala jsem to jako těžkej haur, kterej se nikdy nemusel učit a vždycky to bylo na průměr. Tak přijímačky taky byly průměrný-dvojkový, takže mi napsali milá slečno, my máme zájem hlavně o chlapce a když už dívku, tak ne z Prahé a taky s vynikajícím výsledkem přijímaček. No, to sem teda koukala, že tam na mě nečekaj 😀 . Takže jsem skončila na škole se zaměřením na zahraničním obchod. Něco naprosto odlišnýho. Po střední jsem chtěla zkusit žurnalistiku, protože k psaní mě to táhlo vždycky taky, leč se svým netřídním profilem 😀 😀 😀 jsem si nemohla vybrat líp 😀 . Takže statek nic, veterina nic a dřepim v kanclu. Tak aspoň na ty starý kolínka si částečně splním sen. Brtnik k tomuhle musel sám časem dozrát – soužitím se mnou a zavalen zvířecí tématikou 😀 . On byl kovanej Pražák.
Psala jsem na Zvíř o svých nejkrásnějších prázdninách a byly to nejen prázdniny, ale i většina víkendů, které jsem trávila u babičky a na záhumenkovém hospodářství. Takže jsem si to užila, aspoň částečně – pes, kočky, kravka, koza, ovečka, drůbež. I fůra práce – pole (brambory, řepa, obilí, len), louky, záhumenkové i družstevní. Dnes – řada kravínů v okolí zrušená, na polích převážně řepka a kukuřice, zmizely i některé louky, po kterých jsem chodila ještě vloni v létě (samozřejmě, když byly posečené).
Tak clovek ji popreje peknou vychazku bez padu a furt se bude hazet na nej, ze ona neumi chodit a pada, klouze po klackach a korenech? Vyjadruji hluboky nesouhlas!
Krasna zima je kolem Domecku a na hadanky se tesim. 🙂
😀 Já Tě musela trošku volochtat😁 už když jsem padla hubou do toho sněhu, muselas škytat😁 Říkala jsem si, že tohle.Ti prostě nevyšlo😀Tahle zima.je.pro.mě po letech naprosto.úžasná, zvlášť teď, když na hory nemůžem.. Hádání a jsou takový spíš jako infantilní.🙄
Kimi – už nejde dát odpověď přímo pod Tebe.
Taky jsem jezdívala na takovýhle prázdniny, na úžasnou farmu s ovcema, psama, králíkama, slepicema, kachnama, byly to pro mě ty nejbáječnější časy. Ráda na to vzpomínám, bylo to úžasně svobodný. Chodilo se paběrovat na pole, trhat kopřivy pro husy, míchal se šrot, krmilo se zvířectvo – milovala jsem to. No tohle už si nezařídím, ale něco malýho jo, plánuju aspoň ty striptýzky si pořídit a pečovat o ně.
A pevně doufám, že se okolí u Domečku zachová takový jaký je. Moc v to doufám. protože ano, máš pravdu hlubokou, všude to jde do žluta a těžit a těžit z tý země.
Zemědělka, žurnalistika…hmm myslím, žes ale od všeho trochu, ještě pořád,
až se pořádně zabydláujete a nakoupíte slépky, tak tu hnojárnu prostě budeš mít 🙂
Jsem moc ráda, že vám to vyšlo, takovej splněnej sen, moc vám to přeju, kdo jinej než vy, by si totok zasluhoval.
Zarámovat tu poslední fotos určitě 🙂
Jo máš pravdu, ty dvě věci ve mě pořád zůstaly, je to zvláštní, že někdy člověk prostě od malička ví, co chce. No a je jen na něm, jestli toho dosáhne a nebo ne. Stěžovat si můžu tak akorát sama na sebe. Ale! to bych zase bývala nepotkala Brtnika. neměla bych totiž šanci ho potkat. 🙂
Domeček je poklad, zrovna včera jsem to říkala, to jak je udělanej, jak umožňuje rekonstrukci relativně v pohodě – myšleno, že nebydlí člověk úplně na stavbě a má pořád komfort koupelny i záchoda – teď v tom původním a pak naopak v tom novým. A to jaký je to kolem, to je prostě opravdu nádhera, včera zrovna jsme si to ráno při procházce říkali a užívali. Že člověk je doma a v krásný přírodě. Jsem ráda, že Brtnik mnou v tomhle ohledu značně nasáknul 😀 . Pražák jeden 😀
Ta poslední je nejlepší, viď? Dík. A stejně ten foťák to neumí vzít tak dobře jako to voko, ten stromek tam byl v reálu ešče hezčí, proto jsem se tam za ním do tý prohlubně v který stojí, pustila. Ale není to úplně vono.
Jo to mi povídej, jak to foťák neumí vzít 😀
Ale já už jsem se smířila s tím, že to jinak nebude.
Páč člověk vnímá všemi smysly i nesmysly, že.
Ptáčkové už občas zpívají 🙂
Tady mě to docela překvapilo tedy. Myslela jsem, že to vyjde líp, resp. že bude výraznější , tak jako byl pro oko. Ale i tak se mi to líbí.
tady to řve jako blásen – právě teď 🙂