No jo, Rumoušek mě děsil.
V ten pátek jako hodně. A to ten den původně vypadal úplně suprově. Protože!! Protože a to se musím pochlubit. JÁ JSEM PROSÍM ZCELA SAMA DOJELA NAŠÍM NOVÝM VOZEM DO PRAHÉ! NO! To je co? Byla jsem na sebe nebetyčně hrdobecká. Protože jsem s tím autem do tý doby jela jen dvakrát zkusmo na počtu a jednou nakoupit. Takže nic moc seznamovačka. Ale zvládla jsem to a moc jsem se z toho radovala.
Do momentu, kdy přišla první rána toho dne. Přišla jsem do práce a tam zjistila, že s osobou mně milou bylo tak nebetyčně nechutně zatočeno, že se mi rázem z velký radosti udělalo hodně těžko na duši. O to víc, že nemůžu podat pomocnou ruku. Nesnáším takovýhle jednání. Nesnáším. A tak jsem si to oplakala. Nejdřív málo v práci a pak hodně doma.
Kde teda na mě čekalo další nemilý překvapení. A to jsem za sebou měla zase samostatnou automobilistickou cestu domů. Kde jsem hned po příjezdu šla vypustit šécky ty ohaříky ven na zahradu. Jenže nešli všichni. Ten jeden malej, rezatej, ležel na pelíšku a byl nemocnej 😮 :o. Koukal na mě neščastně a já se hned začla děsit. Pak jsem to v sobě přeprala a přemluvila nemocnýho pejska, že musí jít aspoň čůrat. Po delším přemlouvání teda šel, několikrát zvednul nožičku a pak ulehl do trávy a klepal se.
A já se začla klepat logicky taky. Čupla jsem si k němu, hladila ho, lehnul si na bok a klepal se dál. To už jsem měla paniku, velkou. A šla volat vynerveně Brtnika, že nás čeká veterinář a aby honem spěchali domů. Jo spěchali, protože vezl našeho kámoše Ričrda, který jel dělat do Domečku életriku. Tak to bylo jasný, místo posezení po příjezdu, ho hned opustíme a budem to smažit rychle k našemu panu veterináři.
Podařilo se mi přemluvit rezatého nemocného k návratu domů, kam se plouhal jako stařeček. Rychle jsem si přehodila hadry, nandala obojky holkám a šla zkusit přemluvit Rumíčka, že se půjde ven. Jen kousek, že třeba se mu na vzduchu udělá líp. K mojí maličký úlevě souhlasil. Sice se plouhal jako dědeček, ale šel.
Pěkně na loučku za silnicí, pak ještě kousek, ještě kousek a byli jsme na loukách. Zkoušela jsem mu nabídnout pičkůtka, to nechtěl, ale za chvíli jsem viděla, jak se plouhání pomalu převlíká do normálního kroku a za další chvíli si už toho pičkůtka vzal!! Měla jsem takovou radost!! A ještě větší, když dal najevo, že by třeba balonek… Nedostal ho, ale hnedle jsem volala Brtnikovi, že je to mnohem lepší a že jsme venku a vrátíme se nejpozdějš přesně na čas, kdy budou dojíždět. Abychom stihli případně tu veterinu. I když už to vypadalo líp, přeci jen – uvidíme, jak se to bude vyvíjet.
No vyvíjelo se to zajímavě. Rumoušek se rozchodil, normálně se komplet vyvenčil, spokojeně si pobíhal a mě se začalo ulevovat. Aby se mi následně zase přitížilo. Došli jsme až na Prudkou louku a tam došlo na prudkou změnu. Rumíček si zase lehl do trávy a klepal se. No, takže je to jasný, prostě veterina nás nemine.
Byla jsem po chvíli ráda, že jsme se znovu dali do pohybu a pomalu se loncali domů. Doloncali jsme se tam přesně v momentě, kdy Brtnik s Ríšou za sebou zavřeli branku. Asi se cestou domů stavovali v Lurdech a přivezli s sebou něco z jejich léčivého vlivu. Protože Rumouš začal vzápětí metat kozelce, dělat stojky na hlavě, výskokovat a předvádět všechno, co tak vítací vižla může mít v repertoáru. Ríša přijel, Ríííša! Na chorobu nebyl čas a ani prostor. Usoudila jsem, že když takhle vyvádí, pravděpodobně nás choroba cestou domů někde opustila a nemusíme pana dochtora otravovat. K mé nemalé radosti.
Bylo toho na mě pro ten den celkem dost, abych pravdu řekla. A já doufám, že Rumoušek si to do budoucna rozmyslí, takhle mě natahovat, brouček můj malej.
Tak to by mě zajímalo jestli o víkendu už dobrý a co to vlastně bylo…
Baroušek měl párkrát taky něco takového – a než jsme došli na veterinu, byl v pohodě. Nepřišla jsem na to co to bylo ani co s tím. Teda – nechat, pomalu rozchodit, hlídat a trnout.
To bylo – už myslím minulý, nebo předminulý? víkend, teď nevím přesně, ale jednou už to takhle měl, volala jsem vetovi, že přijdeme a pak zase volala, že nejedeme, protože prostě ano – rozchodil to. Podle mě to nebyla záda, nejspíš břicho? No a pak kluci převezli ty Lurdy a byl cajk. Se z něj picnu.
Uf teda..no to je teda něco 🙁 chápu tě taky bch byla hodně vyděšená. Po tom, co člověk všechno zažil 🙁
Nicméně pro vet kdyby se to nedejbůh dělo ještě někdy, tak udělat mobilem video.
No pravda, video, ale to mě prostě ani nenapadlo.
A to nemluvím o tom, že hned druhej den ráno s sebou bouchla Bubi do trávy na loučce za silnicí. Samý výborný věci.
No, teď nevím, zda napsat také “neděs mě” nebo naopak poděkovat, že se o takové věci jeden dozví a pak je lépe připraven…
V každém případě přeji tomu úžasnému klučíkovi, kterého klidně budu celou cestu vlakem chovat na klíně, aby už se netřásl. 😘
Jé, to já mu musím říct, že bude mít vlastní chovatelku! 🙂
No je to vždycky děs, když se něco takhle vyvrbí. člověk se snaží být co nejvíc v klidu (a voni stejně vědí, že není v klidu) a panika se šíří a šíří…. 😀
Dobrý den, jednou jsme byly s Miou na výletě, najednou přestala chodit a začala se klepat. Šla tam paní se 2 fenkami a hned mně řekla, že je to jasný zánět dělohy a já se rozklepala a začala o tom uvažovat. Rychle jsme mazaly na bus, domu a na veterinu. Autobus přejel retardér, Mia si hlasitě ulevila a zamořila bus. Kupodivu nás nevyloučily z přepravy. Při výstupu skákala metr vysoko a byla úlně fit. Na veterinu se nešlo. Od té doby se u nás na zaražené prdy používá diagnóza zánět dělohy (i u mužů).
Ale většinou se klepe při bolesti zad a to možná vedlo i k tomu omdlení (2x, naštěstí jednou ročně). Je to starší dáma, voříšek (kříženec jezevčíka, pinče, surikaty, veverky atd. s dlouhýma nohama) a bohužel podědila jezevčičí páteř, jak říká orthoped.
Přeji všem pevné zdraví a žádné mdloby.
Dobrý večer Evo,
takhle to zní hrozně vtipně a i se tady usmívám, ale je mi jasný, že v daný moment to vtipný nebylo ani za mák. Je pravděpodobné, že Rumoušek měl taky nějaký ten zánět dělohy v podobě prdů, či nějakého blbého trávení. Každopádně s dovolením tuhle diagnózu adoptuju, jestli mohu,je trefná a.
Držím Miušce palce, aby se jí omdlévání vyhýbalo obloukem a zdraví se jí naopak drželo. U nás říkal pan doktor, že to je neurologický problém, že srdce , plíce v pořádku, že i ty nožičky tomu odpovídají, jak s nima šmidrá. No a to ani nemá v sobě z jozefpčika chlup.
Adoptujte, bude nám ctí 😀
Krásný den.
Díky a budeme doufat, že ho budeme všicí používat jen v těch veselých momentech.
Taky přeju hezký den. tady už nefučí, tak bude lepší venčení za chvíli.
Necht pejskove panicky nedesi! Ale pravdou je, ze tyhle stavy muzou byt jak od zarazenyho prdu (babicka dycky rikala, ze kdo krka, prdi, zdravi si tvrdi) tak od bloklyho zada. Nebo neco horsiho, vsak Dorotka blahe pameti nedala doposledka vedit, ze ma uzavrenou pyometru… Hej, Rumicku, zadny vymysleni, Bubi II zadny vykyvy!
Já pevně doufám, že to bylo od zaraženýho prdu 🙂 . Ale u Bubi už je jasný, že to výkyv není, že už jdeme pomalu spíš jako dolů. Teď už to je prostě starej pejsek, zestárla najednou moc, brouček moje malá. Předevčírem jsme ještě daly její velkovycházku – taky jsem to hnedle sepsala, ale včera už to bylo vidět, že se může udát cokoliv. Ale raduje se z papání, poťape si po zahradě, včera při malovenčení i cvičila nosetouch, ale prostě to vidíš.