No jooo, Rumíček je velkej pán, už může na Čarodějnice !

Ba dokonce musí. Když nemože pánik, tak ho musí zastoupit on. Rozhodla jsem ten večer. Páč Brtnik znaven stavebním rumrajchem se tak kolem osmé hodiny večerní položil na gauč. Že jakože na chvíli 🙂 🙂

Bylo mi naprosto jasný, že jak se velmi unavený člověk uloží do vodorovné polohy, musel by se stát sasrak, aby se zase zvednul dřív než ráno. A rozhodně jsem se nemýlila. Šla jsem si pobíhat domácností, uklidit po večeři, pověsit prádlo a………….moje oblíbená činnost, hledat telefén. Pro tentokrát vyšperkováno opět o to, že s vypnutým zvoněním. S Brtníkovým mobilem v ruce jsem se courala Domečkem a snažila se zaslechnout aspoň vrnění. Mno. Jedinej, kdo vrněl byl posléze Mouses, když jsem se vydala hledat do auta. Mezitím už uteklo hodně vody  v…kde? No asi ve studni, nevim, jiná tekoucí voda u nás nejni 🙂 .

No a “Nejni?!” jsem si mohla udiveně říct i v tom autě, kde telefén taky nebyl. “Tak to je fakt výborný!” meldovala jsem si cestou zpátky. “Kde jsem ho sakra zase mohla nechat?” Mezitím mi telefén oznámil, že se nedovolal, ať zkusim jindá. Zkusila jsem hned a! Zahlédla mezi kytkama v květináčích blikající světlo. Ahááá? No tak jo, tak jsem fakt šikula, tady bych ho nikdy nenašla. Bylo něco kolem půl desátý. 

Rozradostnila jsem se z nálezu a rozhodla se, že vyrazím na ty Čáry teda sama. Nebo sama! To ne, to bysem se bála potom, až půjdu domů. Půjdu s Rumouškem. To je taky můj rytíř. A on nejvíc ocení společnost. Nejvíc společnost žen, že jo. A dá se předpokládat, že na Čárách jich bude hodně. 

Šla jsem se oblíknout a přepudrovat 😀 . Pod dojmem toho, jak mi vždycky bylo na Čárách zima jsem to oblíkání vzala poctivě – černý legíny, sukni, tílko, tričko, mikina a přes to mikina. Na hlavě jsem si vyrobila kokrhel, výrazně namalovala voči a na tvář přidala pihu. Na hubu černou rtěnku a prosíravě si došla pro svůj malinkatej koncertní batůžek. Nemaje kapes, musela jsem někam umístit peníze a nalezenej telefén.

Vyšla jsem kontrolně ven a tam mě vovanul fén. Aha, tak to bych byla první upečená Čarodějnice v naší vesnici. Takže zateplená mička dolů, aspoň vypadám o deset kilo lehčí, to se hodí. Zašla jsem tiše do jídelny, kde bylo vytuhlo. Fšicí do jednoho sekundovali Brtnikovi v jeho činnosti. Mno….. tak… nebudu ho asi budit ani toho Rumouška? 

Četl mi myšlenky a odklopil jedno oční víčko. Usmála jsem se na něj a mocně zakývala rukama, tělem. Nevím jak je to možný ale tiché kývání probudilo hluchou Bubinu. “Ty ne, Bubi, ty ne, spinkej!” dostalo se jí nařízení. Tali zvedla hlavu……”Ty taky, taky spinkej!” a opět jsem mocně zakývala rukama a tělem na Rumouška. Ten vstal. Pravděpodobně v představě, že jde o noční venčení.

Jaká byla jeho radost, když jsem odemkla branku. A jaká byla jeho radost, když jsme si vyrazili po silnici do vesnice. A jaká byla posléze jeho radost, když jsme šli noční vesnicí. Štrádoval si to důležitě, jako velkej pán! A vehementně dával vědět, kdo tady šel, v kolik a kam mířil a že mu to tady šécko patří 😀 .

No a …….jaká byla jeho radost, když jsme pak vešli do areálu koupaliště, kde hořel oheň a……bylo habakůůůk lidijůch. Až jsem jeho entuziasmus musela trochu krotit, protože, kdyby bylo na něm jde čepovat pívo a limonádu, krájet buřty na opíkání  a hlavně obcházet do jednoho šécky ty lidije, co tam byli.

Musel se spokojit s tím, že si u výčepu pod stanem sedne a počká, až mi načepujou a že buřta vyzvednu a opeču já.  Teda s tím opíkáním se to mělo tak. U ohně, malýho, kde se buřty pekly, seděli fšicí tak, že když jsem tam přišla, šel mi na volném místě čmoud přímo do gezichtu. Tak jsme to šli zkusit k velkýmu, ale tam se teda nedalo přiblížit vůbec. Tož jsem rozhodla, že si toho buřta sníme halt studenýho. A já se na to opíkání tak těšila. Rumouškovi to bylo….buřtik. Doslova, páč – hlavně, že byl ten samotnej buřtik.

A kdyby jenom buřtik! Toho obdivu, co se mu dostávalo. Aji pan starosta ho drbal. A přítomné ženy hlavně, to bylo nejdůležitější. Mohl po nich šplhat jak datel a sedat na klín a vrtět se a dělat Brežněva a skákat od jednoho člověka ke druhýmu…………. psíbože! To byl Rumoušův ráj na zemi 😀 😀  Já tam byla v podstatě ten, kdo dělá doprovod, ne obráceně 😀 😀 . Tak jsem si tam spokojeně upíjela pívo a konverzovala. Zkrátka nesla jsem hrdě prapor naší rodiny. 

Pak jsem dělala i hvězdáře, když se jeden mladík romanticky zahleděl uprostřed mocný škytavky 😀 na oblohu a jásal, že pravděpodobně objevil Velkýho voza. Byla jsem tou dobou jediná kompetentní a on byl velmi radosten, že je tak šikovnej hvjézdopravec. Škyt. Pak byli radostní s Rumíčkem, kterej se radoval s ním a dělal mu papouška, neboli lezl mu na hlavu 😀

Byly to takové poklidné Čarodějnice 🙂 

V půl dvanáctý jsme se s Rumouškem sbalili a šlo se domů, aby tam ti pozůstalí nebyli tak osamělý. Teda osamělé . Páč pánik zařezával spokojeně až do rána božího a odkroutil si tak celých jedenáct hodin posilujícího spánku.