A nějak to trochu neklaplo.
Hlavně ráno teda.
Protože.
Vzbudila jsem se pěkně na Pražáka v půl desátý /spala jsem po sto letech- kdy mi spánek dával vždycky tak max pět hodin – tentokrt těch hodin asi deset, hurá!!/. Koukla jsem na budík a pochvalovala jsem si, jak si tělo po dlouhý době odpočinulo a že se ještě pět minutek poválím v peří. A budu mít hezkej pomalej start, když je ta volná středa a……
“VETERINA!!! VETERINA!! MY JEDEME NA VETERINU!! JAK MĚ MOHNUL BRTNIK NECHAT TAKHLE DLOUHO SPÁT, TO JE NEZODPOVĚDNOST!!!!!!!!! “
Pomalej start se rázem změnil v maďarskej čardáš!
Abych během toho čardáše zjistila, že Brtnik tady vůbec nejni! Von vzal ohaře a šel s nima do lesa! Jen Bubinka, které se hlavně ta návštěva veteriny týkala, byla doma. Spinkala na gauči a když jsem otevřela dveře do kůchně, tak k mému nemalému zděšení hodila šíbru z gauče přímo do té kůchně. Div, že si nezlámala ty svoje nestabilní fixky, co má místo nožiček. Jednou mě z ní trefí.
” Musim Brtnikovi zavolat, aby se vokamžitě vrátil, za půl hodiny musíme vyrážet!”
Jak je u nás zvykem, volat jsem mohla tak jenom z vokna, který jsem otevřela, páč telefén byl kde? Ano, tady doma zvostal.
“Ty brďo tak to je průser tohleto, von na to zapomněl, to je jasný! To je jasný, co budeme robit, co budeme robit?” Ptala jsem se Bubrdle.
“Snídani! Snídani budeme robit!”
“No Bubrdle to teda nevim jako, na snídani nebude čas, děvče moje, dostaneš tentokrát nezdravě jen nějakou dobrůtku, abys nejela na lačno a snídaně halt jako prt, no! “
??????????
“No jo, no, krizofka, Bubi, krizofka!” vrazila jsem jí pár piškůtů a tyčku na žvejkání a šla vyrobit člověka. “To je průůůser, to je průůůůser! No v nejhorším prostě budu muset jet sama!” Během nařikání jsem vyrobila toho člověka, popadla batůžek narvala do něj kartu, doklady, telefén a šla voblíknout Bubrdli kšandičky, vzít vodítka a obojky pro zbytek, kdyby se dostavil a šla se hotovit k odjezdu.
Vlítla jsem do dílny, popadla pelíšky a narvala je do auta. Šla jsem otevřít bránu a modlila se, abych dokázala vyjet bez bázně a hany, protože Bílá parkovala uvnitř na takovým nezvyklým místě. Prdla jsem Bubrdli do kufra a šla srdnatě na to. Vytočila jsem se krásně, vyjela ven a šla zavřít branku.
A málem šlápla do hovňousa, co tam Bubrdle v nestřeženým okamžiku položila do cesty. Tak to ne, to ještě sebrat a uklidit, to by někdo rozhamtal. Hodila jsem to do popelnice a akorát včas, protože to už se od branky řítili ti dva – Rumíček a Tali a za nima vykulenej Brtnik.
“Já sem idiot, já na to zapomněl!” zahulákal a běžel se honem převlíknout. Ještě furt jsme byli v limitu. A stihli bychom to bývali byli na minutu, kdy jsme byli objednaní, kdyby…….kdyby – ch nenechala doma očkováky! Páč jsme to objednání vzali rovnou komplet a s prohlídkou Bubrdle spojili i očkování těch dvou.
Takže jsem nakonec potupně volala hned panu doktorovi, že máme malý zpoždění, protože jsem úpablb. Neboli úplný blb a musela se vrátit pro očkováky. Cesta byla volná a tak jsme do čekárny dorazili jen s pětiminutovým zpožděním. V ordinaci naštěstí stejně ještě někdo byl.
Jako první šla na řadu Bubinka, mlaďoši čekali v autě. Pak doktor mě vyslechl, Bubinku poslechl na srdíčku a na plicích, prohlédl jí a pravil, že srdce i plíce dobrý, že to vypadá na neurologický problém, to její “omdlívání”. Ono by to i sedělo s dalšíma věcma (jde k misce se napít, zastaví se tam a jako by nevěděla, že šla pít, jde ven a taky se tam “zamyslí”, to stejný nad žrádlem. A ty nožičky, konstatoval pan doktor, tak ty jsou taky neurologickýho původu, podle toho jak stojí a jak je semo tamo moc neovládá. A tak jsme ke Karsivanu, kterej už Bubinka bere a k Alavis Celadrinu fásli ještě nějakou další podporu a lék poslední záchrany, kdyby se náhodou stalo, že to omdlení by bylo výrazně horší. Takže další věc, kterou zařadím do svých zásob v ledvince.
Závěrem pan doktor nabídl Bubině pičkůta. Půl vteřiny se na něj dívala velmi …. jak to nějak taktně říct?? 😀 😀 … no řekněme, že nehezky. Poté jí došlo, že má vlastně asi hlad a tak vzala pana doktora a jeho piškůta na milost a zblajzla to 😀 A šla ven, vystřídal ji Rumíček.
Ten sice na jednu stranu viděl pana doktora rád, na druhou stranu si byl vědom toho, že tady rozhodně nechce být a kdyby mohl, procedí se klíčovou dírkou. Což ale pochopitelně nelze, nicméně se napasoval ke dveřím a pan doktor je tak hodnej, že mi řekl, ať ho tam nechám, že si ho vyšetří a oočkuje tam. Byl prohlédnut, naočkovám a jak to šlo, vystřelil se mezi dveře do čekárny. Vystřídala ho Tali.
Ta kdyby mohla, vyšetřovali by ji v regálu s granulema a pamlskama 😀 😀 . V tomhle je výborná, nic neřeší. Jen to, že nic nesmí dělat. Takže seděla panu doktorovi u stolu a dělala pískací konvici 😀 😀 . Pan dochtor se jí taky podíval “na zoubek” (vlastně doslova, protože jim mimo jiné koukal do tlamajzny) , kouknul jí na tu její blemcací mánii (teď si jede zadní nohu), zkonstatoval, že zatím dobrý a prdnul jí pigáro. No a mohlo se jet dom . Jo, ještě teda zaplatit 🙂 Zbytek smečky čekal už venku před ordinací, kde si spokojeně četl Pražské noviny 😀 .
Nasáčkovali jsme je do auta a já jsem vymyslela, že se cestou stavíme na prasáka v Mekáči. A fšicí do jednoho si koupíme hambžburgra a sežerem si to někde v lese. Což jsme učinili. A nemohli jsme tak udělat ohaříkům větší radost. Však si to taky po tý veterině ale zasloužili ne? Dětem se dává obrázek a jde se třeba do cuckárny, my to pojali takhle. Hambžburgr na pařezu v lese! A máte spokojený ohaře. A taky sebe, protože my neměli ani toho pičkůta v ordinaci 😀 😀 a že jsem po nich šilhala 😀 😀 😀 (kecám………trochu 😀 )
No a doma už to pak bylo v pohodovým módu, to jo. Tak poklidným, že jsem vlastně nedělala nic moc. Jen dala Bubině vařit kuře a tím pádem nám polívku, udělala nůdle – hodně moc nůůůdlí. Baví mě dělat nůdle, protože mám krásný vajíčka od paní nakladatelky. Od slepiček, který řádej ve stráni a žerou si jak v Alkrónu a taky podle toho produkujou. To už jsem psala. No a po nůdlích, kávě a banánu v čokoládě jsem šla ještě rejpat na záhon. Už budou za chvíli ti zmrzlí, tak to budu moci osázeti.
Taková poklidná středa to byla 🙂