Protože původně, ještě na začátku tohodle venčení, jsem chtěla napsat:
Oni určovali směr a já tak trochu dýlku.
Neb jsem to tak nastavila. Měla jsem ten den “v rukách” po dlouhý době jen mladší dvojku ohaříků, protože Bubišku přepadla zas při vítání slabost. Takže žádný velký courání a doma v klidu a teple být.
A já tak po hodně, opravdu hodně dlouhý době měla v ruce jen tyhle dva. Ne samostatně, ne v kombinaci jeden plus Bubi, ale tak jak byli celý roky zvyklý. Rumíček a Tali. No a tady se dostávám k tomu, že nápis by klidně mohl znít:
Kde zůstala Tali?
Kdo mi vyměnil Tali?
Talinko – já už tě fakt nepoznávám!
Není Tali nemocná? 😮
Neboť vážení a milí, ta flekatá pomatenkyně svou současnou podobu hodné feny dotáhla asi k dokonalosti. Páč já už od ní víc ne, že nemůžu chtít, protože už na to nemá, ale nemůžu chtít, protože líp to nejde!! Ona byla DOKONALEJ … NE DOKONALÁ FENA! Nelžu, nelžu, přísahám na holej pupek.
Bylo vidět, že si tuhle venčící kombinaci užívají stejně, jako když je vytáhnu samostatně. Byli úplně dokonale sehraná dvojka a já……….já tam vlastně ani nemusela být 🙂 . Ale byla jsem tam moc ráda.
Bylo krásný i když studený (ale tak to v dubnu má taky být), odpoledne. Sluníčko svítilo, ale nedostalo šanci nás upálit, jako v předchozí dny. Ohaříci, kterým jsem předala velení, svorně zamířili do sadu za hřbitovem a vydali jsme se do kopce. A Tali? Se sama vracela a chodila se hlásit a byla moc milý psí stvoření a skoro by se chtělo říct, že fungovala na myšlenku. Ale tu jsem pro ten den žádnou neměla, nic jsem po nich nemusela chtít. Jen jsme si tak pro začátek šli. Zastavila jsem je až nahoře na kopci, kde jsem neměla přehled a pak jim zase dala velkovolno.
Abych… abych se mohla kochat a vy se mnou, protože pro ten den jsem nezapomněla telefén:
Takhle krásně bylo u našeho starýho kostelíčka a na přilehlých loukách s výhledy i bez.
Talinku jsem nechala zpočátku pobíhat a hráli jsme si s Rumíčkem a balonkem. Byl ščastliv. Stejně jako já, zhluboka jsem vdechovala ten jarní, čistý vzduch a čutala, schovávala a házela Rumíčkovi jeho milůvanej balonek. Pak jsem k nám zavolala radostně si myše počítající Taliprtku a chvíli jsem si hrála s ní. Aj ona byla nadšena a semo-tamo hýkala radostí, když se balonek chystal rozletět. Opět měla výraz šťastného idiota 😀 . No a já samozřejmě taktéž, protože vždycky, když spolu takhle souzníme, se přesně takhle tvářím.
Zapluli jsme následně do lesa, kde nastala příležitost trochu tužit poslouchání. Kousek cesty vede nad asi čtyřma chatičkama a já si je proto vzala pěkně k noze. Vždycky se tam může někdo motat, ať už člověk, pes, kočka, nebo kombinace obojíh.Protože postarší pár tam žijící, občas, stejně jako já, jde na špacír nejen se psem, ale i s kočkama. A nikdo nechce být přepaden gangem rozjařených ohařů, který sto let neviděli jinýho člověka, než nás.
Přešli jsme za chatičky a já je vypustila do prostoru a………… ehe? Vypuštěná Taliprtka se mi obratem sama vrátila, jak kdyby bumerangem byla 😮 😮 . “Močikovná,močikovná holčička seš!” chválila jsem ji do nebes. Stepovala nadšením a zopakovala svůj part bumeranga 😀 . Radovali jsme se fšicí a bylo nám tak moc dobře.
Využila jsem toho, že je takhle dobře naladěná k tomu, abychom si dali něco málo poslušnostního a pak už jsem je nechala být až do momentu, kdy jsme lesem došli k silnici. To musí vždycky kus pochodovat u nohy, abychom byli zcivilizovaný a přešli pěkně ukázněně. Nikdá jeden neví, co může být za zatáčkou. Ohaříci udělali dřepkins a vypadalo to, že budou mávat na projíždějící auto 😀
Přešli jsme do lesa za silnicí a spustili se krpálem dolů. Je zajímavý, že na fotkách to tak rozhodně nevypadá, ale krpec je to dechberoucí – když jdete opačným směrem. Je to pak ale, pravda, jen jediný kopec na trase, který musíte vyfunět, ale stojí za to, stejně jako ten kostelíčkový. Jak vidíte, ani jeden ze záběrů ten krpál nezaznamenal. Jak když jsme na placce a přitom sešup pěknej, v listí musíte dávat bacha, aby vám to neujelo.
Zkusila jsem to vzít obráceně, ale ani tady mi to nevyšlo 😀
Ba dokonce ani video to nevokáže:
Ale vokáže to teda Talinku, která se bez říkání drží kolem mě, stejně jako Rumoušek.
Když jsme scházeli dolů směrem, kde les přechází do louky, bylo mi jasný, že dnešní počasí a světlo dovolí i mému foťáku a mým rukám zachytit tu krásu, která panovala:
Ještě než jsme úplně vyšli na louky, udělala jsem Rumíčkovi radůstku. Po pravý straně cesty se to k lesu trošku zvedne. Naprosto ideální místečko na pouštění balonku. To jsme fakt museli. Poctivě chytal a posílal mi dolů, abych zas hodila zpátky. K mojí velký radosti se k nám připojila i radostná flekatá nadšenkyně a tak jsme se tam na chvíli zasekli. Fšak co, nic nás nehonilo, bylo krásně a než se začne stmívat, máme fůru času.
Takovou fůru, že jsme pak na loukách mohli zase naopak pracovat s aportíkem. A pro tentokrát i docela dlouho, nelimitovalo mě, že Bubinka v tuhle chvíli jen tak postává a mohla jsem se soustředit čistě jen na ty dva. A byla to moc pěkná práce. Vzrostlá tráva mi hraje do karet a ohaříci tak musí pořádně hledat. A já se na ně ráda dívám. Jak pracují. Tak jak ohař pracovat má. A jak je pak vždycky bací ten pach přes čenich a oni se v tom pohybu zlomí a jdou si přesně pro aportík. A pak ho hrdě přinesou. A…. nebo taky někdy ne, že jo Taliprtko 🙂 . Páč nějakou tu krávovinku si odpustit nelze. Takže se zalehne do pažitu a je nutno válet se s aportem zcela neprofesijounálně na zádech 😀 . Ale i na tohle se v podstatě dobře kouká, ne? Fšak nejdem na zkoušky nějaký, tak co to hrotit. Hlavně, že je nám všem pospolu takhle dobře. Ale to víte, že jsem ji pak vrátila do reálu. No ale protože je to moc hodná Talinka, nebylo nutno se nějak durdit a stačilo ji upozornit, že pracujeme a neděláme krávovinky. A tohle mě fakt taky baví moc, že se ní dá MLUVIT, MLUVIT, MLUVIT . A nebo ještě líp, být docela zticha, to je jasný.
To ale nejde, když se cvičí poslušnost, kterou jsme si na té louce taky splnili. Ale! Zase, stačí ty povely tiše dávat, nemusíte řvát jak prokopnutý (to trochu přeháním jasný, ty doby už jsou dávno pryč, každpádně zkrátka je to o tom, že všichni hezky a spolehlivě pracujeme.) Za odměnu pak následovalo logicky velkovolno, kdy jsem je jen korigovala, aby nechodili moc k remízku, kde může být zapraseno. Je jaro, pruhatci můžou s matkou být kdekoliv.
Stejně tak do vojtěšky už se nesmí, je pěkně narostlá a stopro plně obsazená. Ať už ptactvem malým, větším, nebo zajíčkama. Takže se hezky spořádaně ťapalo po cestě u pastviny a ještě spořádanějš jsme si to střihli následovně.
Rozhodla jsem se totiž, že si po delší době zopákneme chůzi bez vodítka u nohy po silnici. Byl takový ten čas, kdy auta nikde žádný, nebo jen výjimečně a vyšli jsme jen kousek nad vesnici. Tak to nám bude svědčit. A taky jo. Vedle mě dva vzorňoušové a pochodovali jsme to směr Domeček. Tam proběhlo nejdřív přepadení sv. Brtnika a následně vítačka s Bubrdlí.
A já můžu bez nadsázky říct, že když se řekne, že to byl den jako malovaný, tak přesně takhle vypadá. Ostatně fotky to i dokládají 🙂