V sobotu bylo nehezky.
Jen ráno, kdy vypadnul Brtnik -a to je hodně ráno 😀 – bylo hezky. Svítalo jim, nikde nikdo a oni si to spokojeně šinuli světem. Do kopce ke kostelíku dělává Tali Bubrdli výtah. Brtnik je propojí vodítkem a Tali kupodivu nedivočí a svědomitě leze vzhůru. Ona maká a Bubi se spokojeně veze. Nahoře pak naspídovaně vyráží Fpřéééd. Novým zítřkům 😀 . To vymyslel páník moc pěkně. Venku byli dvě hodiny a když přišli, měla já jsem už skorem hotovou snídani na vidličku a uklizenou půlku Domečku.
K snídani se podával borůvkový čaj a palačinky potřené domácí rajčatovou směsí na pizzu, plněné teplou šunkou, cibulkou, okurkou a strouhaným sýrem. V Alkrónu by záviděli. Příjemně protlachané ráno u snídaně. To mám ráda. Pak jsme se vykopali a jeli do stavebnin pro ztracený bednění, abychom mohli postavit zdi, které budou schované podpírat svahy naší díry. Při té příležitosti jsem já koupila ohaříkům dingáče a jakési lososové krekry nebo co to je. Nemohla jsem udělat nic lepšího, jak jsem později měla zjistit.
Co bylo blbý teda, že náš plán začít po návratu domů vyndavat střeva ze studně, vzal vniveč. Páč venku bylo příšerně. Počasí typický pro apríl. Takže jak se to říká? Březen za kamna vlezem. Přesně to jsme udělali a pak k večeru zajeli do Rakovníka na kávičku. S návratem se trochu umoudřilo počasí – neboli už se neženili čerti, jen bylo šero a zima. Pěkná zima teda.
Tož jsem mohla uskutečnit svůj plán, že si vytáhnu každýho s ohaříků jednotlivě na loučku za silnicí a budeme si chvíli hrát. Tak jak to má každý z nich rád. Vypadalo to, že ven půjdou postupně jen Rumíček a Tali, protože Bubinka hluboce zařezávala. Ona ta ranní dvouhodinovka jí dala trošku do těla, se nedivím. Jenže když jsem už dávala Rumíčkovi tichej pokyn, aby šel za mnou, tak co čert nechtěl a nespal 😀 , tak najednou ani Bubina nespala a šla si s Tali stoupnout do fronty s žádostí : “My taky!”
“No vy taky, jasný, ale ne teď, teď počkáte, jde Rumouš.”
A šel. A vzala jsem mu lítací talíř. A dobře jsem udělala, byl nadšen. A nejen proto, že jsem měla v ledvince odsypáno těch lososovejch úžasností. Bavili jsme a on si lítal jako ten motejl Emanuel. Jen teda na rozdíl od Emanuela, není Rumíček úhyl. (Aspoň teda na mě onen motejl v dětství tak působil 😀 ) . Nelítal jen tak bezcílně, vkládala jsem mu to toho nejen poslušnost, ale taky aby vyloženě chytal, co hodím proti němu. (To mi moc nejde) . Doběháno, dolítáno a šlo se chvíli procházkovat na louku nad námi. Pak už Rumíček ťapal spokojeně domů.
Utřela jsem mu ťapiny, šel na místo a já si vytáhla to flekatý pometlo. Měla jsem co dělat, abych krotila její vášně. Byla nadšená až na půdu, ba ještě mnohem výš. A nadšená byla i posléze, když jsem vytasila ten lítací talíř a lososový krekry. Oooou je! Ou je! Málem jsem pak přišla o ruku, jak moc byla nadšená. Ale jinak nám to šlo moc hezky. Leckdy jsem po odhození neříkala nic a nechala na ní, zda přinese, nebo ne. Je dvakrát jsem ji musela pobídnout otázkou, kde že nechala ten talíř. Jinak – taky motejl Emanuel. Jen v sukni. Flekatý 😀 😀 . Tali jsem vyprocházkovala u nás za domem. Protože v louce nahoře vím, že můžou být malý zajíčci a ona, když by byla takhle rozpumprdlikovaná, mohla by ve svý radostnosti být i nechtíc úbližná. Daly jsme si spolu i závod, která bude první u branky 😀 .
Naopak Bubinka byla poslední. Poslední, kdo šel ven. Abych na ni měla dost času a mohly jsme si to spolu užít. Bubinka se pěkně od rána prochrupla a tak měla energie za dva. Nebo možná i za tři, protože se řítila vpřéééd a po delší době zase předvedla svýho Šemýka, co někde před tím sundal Horymíra 😀 . Tenhle její výstup mě vždycky pobaví. A potěší, protože je pro mě známkou toho, že je v cajku. A to teda byla, hopíkala, hledala si lososový dobrůtky, dělala noustače a…honila mě. Aby to mělo větší grády vylezly jsme taky na louku nahoře. Protože tam jsou ty odložený, starý balíky sena. A jí moc baví mě kolem nich honit a přepadat. /teď odbočím, udělalo mi tuhle radost, že s ní tuhle zábavu sem tam provozuje i páník, jenž jinak razí heslo – “My jen jdeme!” Tak kvůli ní občas dělá výjimku. Aby jí udělal radost. / No, takže jsme si takhle pěkně zaběhaly, ona si k mojí radosti i pročuchala aktivně značnou část louky a pak už se šlo taky dom. Blížil se nám čas večeře a následnýho hromadnýho spokojenýho povalování po gauči. Tohle je tady u Domečku taky výborná věc. Že když k tomu není počasí, nebo situace, můžete jí fakt skorem “za barák” a tam si se psy hrát a pracovat a být venku v přírodě a přitom vlastně jakoby doma. 🙂