To byste koukali!

I když to tak zpočátku ale vůbec nevypadalo!! Pánik si vysmanul s babama a mě nechal za dveřima jak ludru nějakou, jak vandráka! Chudáky sem byl. Veliký chudáky.

Strašně dlouho se nic nedělo. Až pak se začlo z Domečku vozývat: “Už důůů Rumoušku, už du! Vydrrrž!” A tak sem vydržoval. Bylo mi jasný, že se vypravuje a že tím pádem vyrazíme asi pozejtří. To je u ní normální. U pánčičky. Pánik zpravidla vystřelí a de se. Zas na druhou stranu, nutno objektivně říct, že pánik s sebou nenese ledvinku s dobrůtkama, balonky, házedla a tak. V tomto ohledu na nás zcela kašle. Takže já to pánčičce vodpusťuju, že jí to tak dlouho trvá.

Když konečně vylezla, hopíkal jsem nadšením, protože bylo jasný, že – DEM MY DVA! JEN MY DVA. To fakt miluju. Mám ji jen pro sebe, povídáme si a vždycky je to jinačí, než když jdeme celá banda.

A teď jsme šli ……..na počtu!! Moc rád chodim na počtu, teď jsme tam ale dlouho nebyli! Máme tam milou paní počmistrovou, smim dovnitř a vždycky se tam děje něco zajímacího. Tentokrát byla přepážka vobsazená, musel jsem do fronty. Tak jsem tiše škroukal, aby vo nás věděli. Hlavně pani počmistrová, aby věděla, že už sem tam a že se na ni těšim. No ale nakonec sem na ni ale neměl skorem čas! Jen sem letmo pozdravil a přišel pán. A já věděl, že je to přesně můj typ. Přesně ten člověk, co se mi bude věnovat a bude mě drbat a mudlat a ………….bože lidi já sem si to tak ale užil!! To byla taková ale krása!! Tohle mi chybí, obdiv mých fanoušků. A že já jich v Prahé teda míval, to zas neskromně musim vypíchnout jak zajíce. Takže tetkonc si to užívám stokrát víc než tehdy. A tak jsem pánovi povídal, jak je to hrozný, že doma nepodrbou a mohnul sem si hodně vymejšlet, páč pánčička měla práci s balíčkama. Musel sem příležitost k mudlání chytit za pačesy a tak sem to drobátko přibarvoval, aby toho drbání bylo víc, než přehršel. Asi jsem to přibarvoval moc, páč od přepážky se ozvalo: “Rumouši, nekecej, takovej chudák nejsi.” Pán se smál, moc hezky se smál, tiše a jen tak  jenom pro nás dva se smál. Aby vostatní nevědíli.  Mám rád, když se lidi smějou a když je dělám veselejšíma. A tady se mi to dařilo.

A dařilo se mi i pozdějš! Nejdřív jsme tedy nesli domů balíček, který pánčička dostala a jak jsem tak já poskakoval kolem ní, tak ho teda votevřela a dala mi ty střeva, co uvnitř bývají – takový ty, jak do nich kousnete a voni praskaj. To sem si pěkně zacupoval!! A to měla pak pánčička pakárničku, když to vysbírávala. Jak krásně se při tom titulovala! 

Hodila balíček dom a rovnou jsme zase vypadli. Já se tak radoval, tak moc . Já mám ty svoje holky rád – někdy až moc, říká pánčička, když mi zdůrazňuje, abych přestal Taliprdnici otravovat s milostnými návrhy, který na mě tetkonc s jarem přišly, ale! Taky si vod nich celkem rád vodpočinu. Tím spíš, když mám pánčičku enem pro sebe. 

A kdyby jen pánčičku právě. Páč když jsme došli ke koníkům, byla tam zrovna jejich majitelka a …………v autě měla malou holčičku!! Já miluju děti. A tuhleta holčička je v majetku dvou maliňaček, takže je vzdělaná a ví a já navíc dostal povolení vlézt za ní do auta, protože její maminka neni jako pánik, a tak v autě na nějaký to bláto nehledí.

Tooo bylo něco, vážení, to bylo něco. Já sem si to tak zas užíval. Todle bych mohnul každej den a klidně 2x minimálně. 

No a potom už sem si užíval hlavně pánčičky a balonku a! Pak nejvíc stopováního. Protože, když jsme tak byli jen ve dvou, řekla si pánčička, že to se musí pořádně využít a našlápla mi pekelně skvělý čmucháníčko. A abych ten nos nenechal zahálet ani potom,  přinesl mi vítr zprávy, že  zbytek bandy je někde v okolí. No jenže!

Pánčička, že jo.

Sice dobře vyhodnotila, co se jí snažim říct a poslala mě vpřed hledat, ale ponivadž zas tak dobře na tom mentálně nejni, tak když jsme je nenašli hned, pravila, že už asi odešli a tak je nebudeme stíhat, alébrž půjdeme támdle. No, kdyby mě poslouchala………

Tak zase ale kdyby mě poslouchala, tak vlastně pak bych si ji už neužíval sám, to je taky fakt . Tahle jsme zalezli na cestu mezi lesem a starejma sadama a já mohl ohařit. Vyohařil jsem si dva kusy srnčího! Taklenc sem já dobrej. Koukali jsme pak spolu, jak pod náma jdou na louku. Tenhle sad mám rád. Pánčička taky. Je tu úplně příšerný ticho a klid. Člověci nikde, jen my a příroda.  Nos mi pracoval jako blázen a já jsem byl ščastliv, že mi do toho nikdo nekafrá, jako když jdeme s Tali, která strčí  ten svůj dlouhej sosák fšade a začasto mi celou situaci rozbije.  Měl jsem ohaří žně, ohaří Lurdy, říkejme tomu, jakkoliv, ale bylo to blažený. Pánčička tak postávala, kochala se, dejchala z plna hrdla a prej, kdyby nechtěla rušit tu nádheru, tak by taky z plna hrdla křičela radostí. Ale je vychovaná stejně jako já, tak jsme nerušili.

Pak jsme pomalu udělali otočku a šli zpátky domů. Ještě jsem si u hřbitova podal žádost, že bysem chtěl jít pročuchat tu loučku u něj a tak jsme tam šli. Pánik s holkama prej stejně nejsou ešče doma, usoudila pánčička dle neuklizený popelnice před brankou.  Ofšem hluboce se mýlila a když jsme došli dom, přepadly nás ty dvě a vítaly jak, kdybychom se roky neviděli. Měl jsem radost stejnou jako voni a tak jsme se s Taliprdem na úvod servali. Pánčička nám to ovšem zatrhla, neb hrozilo, že porazíme Bubinku. Tož se šlo radši dom a pěkně zatopit v peci, aby bylo teploučko, páč ono se nám s podvečerem dost ochladilo.

Já sem vám  byl tak spokojenej, že sem upadnul na pelíšek a vytuhnul až do večeře.