Jsem si trochek o svátích chořela a byla tudíž zavřená doma.

Nic velkýho, ale v cajku jsem prostě nebyla. Ono taky, já jsem si to nemohla hodně dlouho dovolit. Kvůli té knížce. Pořád bylo něco, co se muselo udělat, stihnout, aby knížka zvládla doputovat k těm, kteří si ji přáli. A protože si ji přáli hodně, dělal se na poslední chvíli dotisk dalších kusů. 

A to znamenalo, že si zase doma udělám autogramiádu. Že pojedeme do tiskárny pro balíky s knihama a já pak budu doma dělat slavnou :-). Víte co znamená dělat slavnou v domácích podmínkách? To si na stůl dáte čistej ubrus a na něj ještě úplně čistou utěrku, aby žádná knížka nedošla úhony. Připravíte si tužku, papíry, který budete do knížek vkládat, nalejete si červený víno, dáte si ho pro jistotu ovšem na parapet za sebou, protože víte, že jste matla, rozložíte si knížky a pustíte se do toho. Každá, každičká knížka dostane svůj podpis a ……..taky malinkatý věnování pro každého čtenáře. Protože si to zaslouží. I díky nim ta knížka přece vznikla, to víme. A podepisujete, vkládáte papíry, aby se podpisy nerozmazaly….pak je zase vyndaváte, skládáte knížky do komínků. A když to šécko podepíšete, citírujete Brtnika, kterej nebožák skládá pečlivě knížky do beden a připravuje je k odeslání do nakladatelství, kde už čeká miliarda krabiček, do kterých přijdou ty knížky, dostanou svý štítky a pak tadááá míří do nových pelíšků. 

No a tohle druhý kolo bylo fakt natěsnačku před Vánočkama. Já ten advent měla takovej letos trošánek jinej. No a pak, když jsem to šécko udělala, stihla, dostavila se taková ta klasika. Tělo už vědělo, že nic moc nemusí. A tak si dovolilo ten komfort. Povolit. Takže jsem prostě ten víkend, Štědrý den a Hod boží strávila v teple domova. Teda v teple Domečku, že jo. Ale hlavně, že ne v posteli. Kdepak. Na gauči, s cukrovím, kafem, medovinou, pohádkama a hlavně všema svýma nejbližšíma. Ono venku celou dobu tak fučelo, že jsem opravdu byla za hodnou, protože mi bylo jasný, že i sebelepší oblečení by mě v tom větru neochránilo od toho, aby se mi přitížilo. Páč vítr vleze fšade.

No ale ……….že jo………… to nevydržíte dlouho, potřebovala jsem ven a skuhrala a pak na Štěpána už si řekla, že dost. Že už musím, musím ven. Už moc nefoukalo a tak jsem navrhla…no, navrhla…………to asi není to správný slovo 😀 . Řekněme že spíš se to blíží slovu nařídila 🙂 , že se odpoledne půjde hromadně ven. Na louky, za koňskýma ohradama a tam si budeme prostě chvíli hrát. 

Nemohla jsem udělat ohaříkům (a sobě taky) větší radost. Jen pánik tak jako trošánek nejásal. Protože je ten chodič, furtchodič. Nemože chvíli stát. Ale teď mu bylo jasný, že když jsem se nedočkala žádnýho společnýho výletu, tak potřebuju nějakou kompenzaci.  A protože mě má rád, zatnul zuby a………netáhnul. Vůbec netáhnul nikam a byl dost statickej 🙂 Ne úplně, pochopitelně, protože to s ohaříkama nejde, ale zkrátka nikam jsme nešli. A celou, celičkou dobu, co jsme byli venku, jsme si hráli všichni dohromady. S balonkama a s krabím kolečkem.

Protože i Bubinka – promiňte! Šipka, já vím, Bubi 🙂 – si hrála a běhala pro svoje krabí kolečko, který ovšem odmítala odevzdat pánikovi, který ji ho hodil a důsledně s ním vždycky pádila ke mně.  A jak pádila! Opravdu jako ta Šipka. I když ….já měla, poté, co jsme přešli silnici od branky k loučce u sousedů, spíš před očima zase toho Šemíka, co někde sundal Horymíra. Když jsem ji viděla, jak se řítí ke starýmu špendlíku a u něj přeskakuje svým šíleným způsobem ten rigol, co tam je….. Jako vždycky  nevím, jestli se mám bát, že si zláme ty svoje fixky a nebo se smát, když ji vidím. To je nezaměnitelnej styl 😀 . A značí vždycky, že je Bubrdle – eh, pardon Šipka 😀 – ve formě. 

A že teda opravdu byla, páník nekecal. Řádila tam stejně jako ostatní. Rumoušek byl nejščastlivější ohaříček na světě. Měl nás oba pohromadě a mohl si hrát chvíli s tím, pak zase chvíli s tím druhým a lítat a pádit jako ten blásen. Moc takových příležitostí letos neměl, abychom si takhle společně vyrazili a navíc ……… si hráli. A pořád a pořád si hráli. A všichni, tak jak on to, s tou svou pasteveckou duší v ohařím těle, má rád.

Tali sice měla tendence věnovat se své doktorandské práci na téma život hlodavců na českých luzích, ale nakonec uznala, že není špatný si vzít někdy volno od výzkumnických prací a zapojila se taky. S takovou vervou, že hrozilo, že si občas zláme haxny, když brzdila čumesem v krtincích.

Byla to prostě báječná odpolední “procházka”. Ty uvožofky jsou tam záměrně, protože ten kousek za koňské ohrady se jako procházení moc počítat nedá. Ale to nebylo podstatný. Podstatný bylo, že jsme byli fšicí pohromadě venku a hráli jsme si. Tak, jak to o Vánočkách má být.  Že ten čas trávíme pohromadě, odpočíváme, koukáme na pohádky, hrajeme si a čas nás vůbec netrápí.