Tím voknem.

No to bylo! Dobrodrůžo. Hlavně teda s Bubrdlí, a hlavně večer, kdy už člověk uondán měl pramalou chuť vysazovat ven do okna čokle jak truhliky s pelargónijema 😀 . Nejhůř to šlo s Bubiškou, protože ty její vachrlatý fixky , co má místo nožiček, nepůsobí úplně stabilně. A taky mi bylo slíbeno, že půjde jen o čtvrteční odpoledne a večer.

A že ráno už půjdou ohaříci – my ne – dveřma, protože na beton ve verandě se dá deska a oni, protože jsou lehčí ji po jednom přecupitají a my to za nima vezmeme tím oknem. Tak nee, tak ne. Ráno se zjistilo, že ešče nemáme dostatečnou tvrdost matryjálu a jdem oknem fšicí. I odpůldne.

Večer jsem se už škubla a prohlásila, že ohaři jdou ven dveřma a hotovo. Minimálně Bubrdle, protože bylo vidět, že jí to zvedání a na zem z výšky dávání nevyhovuje. Nedivím se jí. Taky by se mi nelíbilo, kdyby mě někdo furt zvedal jak plnou popelnici 😀 .

No a tak jsme pak konečně tedy zase začali chodit dveřmi. A abyste o to nepřišli šécko jsem vám to cvakla. Veranda a obývák (sklep nemám, ten nikoho zajímat asi nebude) před: 

A po betonování:

A zde prosím, důkaz místo slibůch, aneb naše rampa:

A nakonec to bavilo jak Rumíčka, tak Taliprtku: