Uuuuž je to tu zas!

Jako každý rok, od té doby, co jsme se přestěhovali do Domečku. Už třetí sezónu se ze mne v tuhle dobu stává vořechovej štvanec. 

Páč máme dva ořešáky a z toho tem mladší chlapec je veleořech. Veleořech prozatím vždy velmi plodící.

K velké radosti těch dvou ohařích popelnic. Myšleno ohařích dam, který by byly ochotný se ořechama fedrovat od rána do večera. A to  nechcete. Jednak proto, že všeho s mírou, druhak jsou tam ty skořápky, leč u ořechů je navíc ještě jedno velký ale.  Není to úplně častý jev, ale už vím o pár případech, kdy pes po požití ořechu – pravděpodobně napadeného plísní – dostal slušný záchvat a skončil na veterině. A není to prý nic hezkého.

A já jsem preventista. To se o mě ví. 

Takže……

Jo, takže každej den, jak začnou dozrávat a padat ořechy nastává u nás ořechový závod. Já i ohaříci  se snažíme co nejrychleji vysbírat co nejvíc ořechů. Už na to mám systéma! A dokonce speciální kyblíček, který mi visí na plotě, abych už rovnou cestou z auta ke dveřím Domečku mohla nasbírat co nejvíc ořechů dřív, než se ta banda ohaří vypustí ven. Páč Rumíček se taky zapojuje. Ne tolik vehementně jako ty dvě nenažrankyně, ale taky si dá. Ale jeho nejvíc baví chodit zahradou a jen tak z  plezíru toho co  nejvíc nalouskat a nechat ležet na zemi 😀 . U něj, který jest malým chemikem, nemám ani tak moc strach, že by snědl nějaký závadný ořech. Myslím, že by ho hnedka z první vyselektoval. Takže Rumouška až tak moc neřeším, ba naopak s ním si užívám to, že když ho přestane rozlouskávání bavit, tak se do sběru zapojí a pomáhá mi.

Buď mi našlé oříšky ukazuje – tak dlouho stojí tvrdošíjně na místě, až si ho všimnu – v podstatě by se dalo říct, že ten oříšek i vystavuje 😀 . A nebo, to je ta lepší varianta, si vzpomene, jak jsme se to hezky hned ten první rok učili a začne sbírat se mnou aktivně. Donese oříšek a pleskne ho do nastavenýho kyblíčku. A raduje se z tý pochvaly. A pak běží honem, aby našel další dřív, než já.

To ty dvě taky běží honem, aby našly dřív než já, leč to jen proto, aby toho mohly více sežrat, jako ten vlk v Karkulce 😀 . 

A tak tu máme naši každodenní soutěž, najdi ořech dřív, než ostatní. 

A letos mám za sebou už dvakrát dost prekérku, kdy silný vítr sklidil najednou značné množství těchto oblíbených plodů. Pak nastává pěkná hoňka, kdy vystoupím z auta  a jakmile projdu brankou, stává se ze mne automat na sběr vlašských ořechů. Jedu a jedu, jak fretka a mrskám ořech za ořechem do kyblíku, utíkám s kyblíkem k přepravce, tam to přesypu a ještě s batůžkem na zádech smažim vysbírat další část zahrady. 

Domů pak dorazim vopocená jak půllitr, vypustim čokle a zjistim, že jsem dalších asi třistatun přehlídla  a ty dvě už se s radostí zase fedrujou. A tak se postupně dostávám do fáze, že …. NESNÁŠIM VOŘECHY! 😀

Kecám, ale jsem ráda, že už se mi to snad chýlí ke konci. Letos budu mít díky těm dvěma vichrům sklizeno hodně brzo.