Pršelo.

Jeli jsme domů a já si říkala, že to dneska asi bude velmi krátký venčení, že obě dámy ohaří nakrčej nos a s poznámkou “Vodu shora nesnášíme.” zaplujou zase domů. Takže jsem měla plán, že to teda bude rychlovka na loučce za silnicí a já si pak vezmu Rumíčka a buď půjdeme cárat v dešti jen ve dvou a nebo, protože o víkendu zas dostali naloženo, tak jen vezmeme vozík s listím a konečně ho odvezeme dolů do vesnice do kontejneru. Stojí tam už celý týden, neb mě Petra AP pěkně poděsila, že po tom svým extempore obracení útrob se mám zatr šetřit, aby mi něco někde neprdlo, páč játro a slinifka dostaly čočku. Což jako dostaly, toho jsem si vědoma. Tak dělám hodnou, nevozím ani listí, ani svoje půlčíky se zeminou a jen chodim. Ale že třeba tetkon už bych to mohla prubnout. 

Neprubla.

Po hromadném vítacím útoku, kdy každej ohař něco čapnul a lítal s tím Domečkem, jsme je vykopli ven, ať si uleví útrobám a já šla hledat bundu. Po půl roce, co se člověk pohyboval max. v mikině. Hodila jsem se do gala a vyrazila za venku stepující hordou ohařích tatarů. Tali už to nemohla vydržet a lítala sem a tam zahradou. Přes tu naši obří díru. Až bahno lítalo prostorem. To jsou momenty, kdy jen můžete stát a tiše si povzdechnout, že je to fakt magor.

Byla rozjančená tak, že jsem jim musela připomenout, aby se laskavě uklidnila, jinak jde tak leda…..nikam, abych byla slušná 😀 😀 . K mojí velký spokojenosti to teda vzala na vědomí a držela se na uzdě, než jsme přešli silnici na loučku u sousedů a já jim dala volno. Nohy sice zlámaný nemá, ale vypadalo to, že si je zpřeráží, jak letěla. Nechala jsem ji, jen jsem monitorovala, aby to vzhledem k blízkosti silnice nepřeháněla.

My ostatní, normální, jsme šli normálním krokem. Očekávala jsem, že dojdeme na konec loučky a obě dámy to budou rvát směr domů. Omyl, milý Wotsne, omyl. Obě shodně zamířily na loučku za hřbitov a posléze na louky za koňskýma ohradama. Možná věděly svoje, kdo ví. Možná věděly, že za chvíli přestane pršet, kdo ví.

Ale prostě to tentokrát nezapíchly a šlo se hromadně dál. Hned za ohradama čekala Bubrdle ešivá zaútočim, tož sem musela zaútočit. Nadšeně si hopsala vpřed.

Aha?? Koukám, že déšť dneska nevadí nikomu. A tak jsem dostala nápad – nechám dneska Bubišku, aby si ona volila, kam půjdeme. Ona se teď většinou drží vedle mě a jen tak si cupitá, chtěla jsem, aby to bylo dneska podle ní. A ona se toho k mojí radosti chytla, šla jsem vždycky kousilínek za ní, abych nerušila a neovlivňovala její výběr. A popravdě jsem si to i užívala, ten pohled na ní. První louku věnovala tomu, že si tak jako počmuchávala v trávě a chodila se hlavně dívat, co to našel Rumoušek za zajímací myšoďurky.

Na druhý louce to hned zkraje lupla doleva na zvířecí stezičku a rvala to loukou do lesa nahoru. Zde tedy nade mnou získala značný náskok, protože jsem se zdržela tím, že jsem kontrolovala, ešivá se Tali po písknutí vydá za námi. Vydala. A tudíž já se mohla vydat nahoru za Bubiškou. Stála už skorem nahoře a vyčítavě koukala, kde se flákám a proč zdržuju. “Si vyřiď tady se soudružkou kolegyní, to vona zdržuje.” poinformovala jsem jí, když jsem se konečně dosápala za ní nahoru. 

Tady jsem jí do její trasy trošku vstoupila. Nerada, ale musela jsem. Kdyby se totiž vydala na tu lesní cestu, jak měla v plánu, vrátili bychom se domů jako prasata. A tak jsem jí navrhla: “Nepudem tadyma, Bubino?” a nakročila jsem, že budu pokračovat dál loukou. Souhlasila bez protestů a pak už se dál řítila vpředu. Ona všem nám ostatním určovala, kam půjdeme a jak rychle půjdeme. Rozhodně jsme se necourali, ale prali jsme to vyššíma rychostma Fpřéééd.

Oni si při tom ještě stihli zkoumat okraje remízků, myší díry a já si stihla uvědomit, že už neprší. A že se nám udělalo krásný odpoledne. Takže…………jasný, hned tak domů nepůjdeme.

Sešli jsme poslední loukou u velkýho ořechu dolů, přešli luční pěšinku a krajem zoranýho pole pokračovali dál dolů. Překvapilo mě, že přes ten déšť nebylo pole ještě rozmáčený natolik, aby se moje gumáčky obalily bahnem. Fajn!  To teda znamená, že ani ohaříci nebudou mít moc špinavý ťapiny a pupky zaházený bahnem. Na to je největší exprt Bubrdlína, to má taky stejný s Bubi první.

Chtěla jsem prvně, že zatočím doleva a dojdu si zase na šípky, ale pak mě napadlo jít úplně jinudy, kudy nejsme zvyklí. Přešli jsme ještě jedno pole……no pole…. tady jsou to políčka. A hned za ním je louka jak vystřižená z Novohradek. Škoda, že jsem to nevyfotila. Protože dáte vedle sebe fotku té Novohradské a té naší louky a…… budete prt vědít, která je která. Je to úzká dlouhá louka mezi dvěma mohutnýma remízkama. A na začátku je terénní vlna, takže to jsem po ohařích chtěla to jediný, co jsem po nich na týhle procházce chtěla. Aby na mě, která šla v závěsu úúúplně poslední hlavně proto,  aby si to opravu řídili sami, tak aby na mě počkali. A posléze šli hezky se mnou do bodu, kdy já budu vidět a taky budu viděna. Aby po nás někdo nezačal pálit. Přeci jen máme ten podzim  a myslivecký rojení.

Je to krásná louka, která se rozprostírá do dálky. Jen si tak jdete a rozhlížíte se kolem, jak krásnou máme zem. Pro mě jsou louky prostě takový malý poklad svobody. Ohařiska si pobíhali a já  si šla zas furiantsky s rukama v kapsách.  Musím si to užít, užít, pořádně užít, páč za chvíli bude tma a to je pro mě na houby venčení. Ponivadž  se svým skorem jen jedním vokem to mám ve tmě takový blbý, ať si svítím jak chci. Prostě to líný oko už je v tomhle věku evidentně znát. Však taky donedávna se mi nestávalo, že mi moje zdravý oko nezaregistrovalo třeba větývku, nebo tak. Teď už jo, už jsem několikrát dostala něčím po čuni, páč prostě to prostorový vidění halt není dokonalý. Takže já venčení za tmy fakt nerada. A teď jsem sosala tu krásu a svobodu, co to šlo. 

Louka pak končí takovou malinkou “tajgou” u bříz. Vede v ní cesta, která se pak napojí na úvoz vedoucí k nám domů. No a tak zatímco já jsem sosala ten podzim a svobodu, tak vůdkyně naší skupiny, prase jedno humusný, sosala na zemi hovno. 

Zařvala jsem jako tur a myslím, že vůdkyně skupiny se trochu úlekem tím hnusem i přidusila. Vzápětí jsem musela houknout i na Tali, která se vydala prudkou strání nahoru a podle vysokýho čumesu, kterej nasadila, jsem věděla, že jde zkoumat něco, co nemá. Houknutím jsem ji sundala zpátky dolů, jak švestku na zem.

“Já vám dám, vy čůzy jedny! Koukejte mazat po cestě rovnou domů, nebo s váma provedu krátkej proces!” Slíbila jsem jim. “Dobře děláš!” tvářil se souhlasně Rumíček a začal kolem hopíkat, ať mu hodím balonek. 

“Tak dááávej pozooor!” nabádala jsem ho a čutla mu dálku. Letěl nadšeně dopředu a pak si ho s nadšením ulovil a požvejkával až ke dvěma starejm jabloním, kde jsme si udělali naši obligátní zastávku na konzumaci jablíček. Zatímco si tam spokojeně fšicí tři chroupali, tak mně se podařilo najít ještě jedno jablíčko nahoře na stromě a tak jsem se k nim mohla přidat.  Nechala jsem je, ať se pořádně nafedrujou a pak už se šlo domů za povinnostma. Nebylo jich, jako vždycky, málo. Potřebovala bych, aby někdo ten den po pracovní době ještě trochu natáhnul. Ale prozatím mi nebylo vyhověno a tak jsem s sebou musela mrsknout 🙂