se hlavně doma bylo.
Jasně, že se chodilo ven, ale bylo to leckdy s velkou nevolí 😀 . Obou dam ohařích. Rumíček ne, ten v pohodě, je deštirezistentní. Ale ty dvě?
Jednu víkendovou sobotu ráno s nima byl Brtnik na jejich pravidelným ranním velkookruhu. A na jeho konci, kdy celou dobu tak jako lehce poprchávalo, tak na tom konci se – pár desítek metrů od Domečku – spustil slejvák. Ale jako festovní slejvák. Způsobil:
*útěk Taliprtky a její dokonalé ukrytí v houští, kdy nebylo boha, aby ji dostal ven. Odmítala se hnout s tím, že ešče jedna kapka a rozpustí se.
*útěk důchodkyně Bubrdle, která vzala kramle a zastavila se pomalu až hlavou o bránu. A též se odmítala hnout. S cílem vokamžitě mi ty dveře otevřete nebo bídně zhynu.
Neviděla jsem to, znám to enem z vyprávění, ale i to mi stačilo. Mám bujnou fantazii. 😀 Myslím, že to byl další z momentů, kdy si jeden z nás nahlas řekl: “Ešče, že ty Rumoušku, že ty seš normální!” Je to blbý, když se takhle rozutečou do několika směrů. Nestává se to, ale tetkon se to stalo. Nebyla v tom rebélie, ale čirý zoufalství a snaha o přežití.
Páč přesně takhle ty dvě déšť vnímají. Obě vodu milujou, ale ne tu shora. A tak se snaží venčení trošku bojkovat. Nejvíc večer, když mají jít na poslední venčení, či ráno, když se jim stejně jako králíku Bobkovi nechce z vyhřátýho klobouku. Bubrdle ondynoj předstírala tak dokonale velmi hluboký spánek, že si Brtnik myslel, že v noci umřela. Následně teda otevřela na půlvteřinku oko, aby ho s výrazem “A sakra!” obratem velmi pevně sevřela, až se jí vytvořily vrásky až nahoru na čelo 😀 . Chápu 😀 😀
No a tak halt byly v ty deštivé dny procházky spíš kratší a tím pádem ……..není o čem psát. Už aby bylo zase hezky (ale přijatelně), jinak nebudete mít co číst 😀 .
Jojo, úplně ty dvě vidím. Mírný poprchávání Indy nevadí, je dost nepromokavá, ale když nás onehdá načapal slejvák na nejvzdálenějším místě procházky, tak jsme do křoví zahučely obě. Psík mi dělal “boty”, aby na něj tolik nepršelo. Jenže deštík byl fakt festovní, kolem nás po cestě už valil potok a křoví nás zásobovalo vodou víc než dost, tudíž jsem naznala, že dosprintujeme do blízké pizzerie na jejich venkovní krytou zahrádku. Jenže jak tam s Indou nechodíme, tak já sprintovala do pizzerie a čokelek svištěl dom. No povedlo se mi ji zastavit, ale během té chvíle jsme promokly durch.
Taky dobrá sprcha po cestě 🙂 Teď jsou občas ty deště spíš jako malej monzun, což? Bubi i Tali pak dostat večer ven, to bylo za trest :D, i proto, že už chrápaly a to se jim nechtělo o to víc.
Pamatuji takový slejvák na treku – s Vaškem, který déšť taky nesnášel. Ale ono by se v tom nedalo jít s žádným psem. Já v pláštěnce stála rozkročená nad Vaškem, ještě jsem tu pláštěnku podpírala rukama, aby dosáhla nad celýho psa a prostě jsme tam jen stáli a čekali až ten rybník přeteče. Kdyby nebyl pode mnou, tak ho ta voda snad i utluče, to byl děsnej příval.
“Obě vodu milujou, ale ne tu shora.”
Ano, ano. Neni voda jako voda.
Podobny privalaky jsem zazila vloni a letos na tabore. Jak kdyz otocis hydrantem, doslova provazy vody. Naprosto soucitim s Vasickem a oharima ladies, ze se jim to nepacilo. I kratky venceni z auta ve vestach pri takovym necasu T + R na dovoleny velmi iritovalo, doma radsi ani rypak nevystrci.
No na táboře se stanem to musí být masakéro, dámičky se netvářej i když to mají domů dva skoky přes dvůr. Ohařky! 😀
Metík déšť vůbec nemusí. Nedávno nás přepadl pořádný slejvák v polích, nebylo se kam schovat, nejvyšší porost byl trs kopřiv. Během několika minut jsem byla úplně promočená a měla boty plné vody. Metík byl hrozně vyděšený a chtěl utíkat pryč. Bohužel domů to bylo tak dva kilometry a už nebylo proč spěchat. Po chvíli šílení, že se rozmočí, se zklidnil a vydali jsme se normálním tempem zpět.
…..Po chvíli šílení, že se rozmočí, se zklidnil a vydali jsme se normálním tempem zpět…..
pardon, pardon, ešče pardon, ale musím 😀 😀 😀 😀 Já vím, že byl v ten moment nebožák a že smát se nebožákovi je špatně, ale když já si to zase namalovala a teď se tu směju a půjde se mi dobře spát. 😀