Tenhle den mi zase Tali ukázala něco, co jsem v ní ještě neviděla. Zodpovědnost.

Rozhodla jsem se pro ten den, aniž bych to vlastně nějak dopředu  plánovala, a asi ani věděla, že tak činím, přišlo to nějak samo …. že k ní budu přistupovat zase úplně jinak, než běžně. Že si tenhle den užije úplně, ale opravdu úplně podle svého.  Když mi to teda ona dovolí a nevstoupí do toho s nějakou bejkárnou. To sice lehce zkusila na úplném začátku , ale proběhlo to tak, že jsem si pro ni došla, cvakla ji na vodítko, dovedla ji k místu, kam měla dojít, kousek šla zatčená a pak jsem ji, po pohledu do mých očí, propustila.

A tímhle momentem /který není nic výjimečnýho, protože když předvede zásek, řeším ho často tímhle restartem/ se Tali dostala do jiné dimenze 😀 . Nebo takhle – z jiné dimenze přišla jiná Tali 😀 . Tali kterou neznám. Bylo strašně úžasný dívat se na to, jak si je vědoma toho, že jsou věci nějak jinak. Na obou stranách. 

Po tom odepnutí z vodítka, ťapala svědomitě vedle mě, jak kdybych u ní chtěla předpisovou chůzi u nohy. A já po ní nechtěla vůbec nic. Pohladila jsem ji a řekla “Běž, volno!” Jindy by si zlámala haxny, aby vypálila jak Porsche. Dneska ne a ještě se dívala, ešivá to dělá dobře 🙂 .

Dělala, dělala, taky jsem jí to říkala. Vyšli jsme starým sadem nahoru a ohaříci, všichni totožně, jako jeden ohař, dávali najevo, že se jde nahoru ke kostelíčku. Přes to, že ráno byli dvě hodiny venku. Hnali se do toho krpálu, jak kdyby sto let venku nebyli 😀 . Enemže to bylo vjédro, nechtěla jsem abychom se cestou vzhůru uvařili. Ale! Můžeme jít jinudy. Sice horší cestou, ale zajímavější 😀 

Kdyby tušili, tak se ke mně nebudou vracet s protaženejma gezichtama . Zavedla jsem nás na cestu vedoucí pod kostelíčkem.  A měla jsem radost z toho, že Tali, přes to, že jí nic člověk neříkal, tak se sama od sebe zastavovala, jako správnej velitel výpravy, a kontrolovala si, zda jsme pohromadě. To u ní jako nevidíte úplně běžně, tuhle činnost. Zastaví se na písknutí, přijde zpátky, když jí to řeknete, ale že by sama od sebe zastavila, abychom šli hromadně, tooo jako musí být nějaká spešl konjunkce mezi Saturnem a Uranem ve spolupráci s Venuší, za vydatné podpory Marsu. Pak jo. A dneska se očividně všechny tyhle čtyři planety daly do práce a byla to moc hezká práce 🙂

Dovedla jsem nás k takovému nenápadnému průseku, který vznikl při kácení dřeva a otevřel nový vstup do lesa, do prostoru, kde jsme se prozatím nikdy nepohybovali. Ještě než jsme tam zapluli, zaběhla Tali na louku, zavolala jsem ji s tím, že “Tali poď, tady deme, tady to bude lepší.” Přiběhla dychtivě a tohle bylo na delší dobu poslední, co jsem řekla.

Zanořili jsme se do lesního ticha a vůbec ničím ho nerušili. Jen šustěním listí a praskajícíma větvičkama , pod našima nohama. Nic jsem po ohařích nechtěla, nic jsem jim neříkala a jenom jsme křižovali bučinu v prudkým svahu. Tady jsem jim dost záviděla pohon na všechny čtyři 😀 . Já se svejma dvěma byla o dost pomalejší i než naše důchodkyně Bubrdle. Ta fordila svoje Fpřéééd! jak motorová myša. Sosala jsem tohle naše společný souznění a fungování plnejma douškama. Je tady přehledno, tak jsem mohla Tali i nechat zajít do slabýho bukovýho podrostu. A tam se utopit v možnosti zkoumat, čichat, zjišťovat. Protože to je pro ni hodně důležitá činnost.

K mému překvapení se vždy sice zanořila do bádání, ale pak vykoukla a dívala se směrem ke mně. Volat jsem ji nemusela, když jsem se zastavila, dala se ona do pohybu za námi. Abych nezdechla v tom krpálu (no tak hlavně, že jsem nechtěla přece jít po tý cestě ke kostelíčku přímo:D ,  jako by to tady bylo o něco lepší 😀 ), vzala jsem to do kopce šikmo a odhadovala si, kde asi tak vyjdeme. Tak jako odhadce jsem nevalné kvality. Vyšli jsme nedaleko stromu, kde hnízdí Kikina. 😀

Ale než jsme se tam dostali, užívali si ohaříci průzkumničení. A já toho ticha a pohledu na ščastný ohaře, krásnýho fungování bez nějakýho připomínání se a tak. Měla jsem zase možnost plnejma hrstma nabírat pospolitosti, spokojenosti a pohodičky. A to je nejvíc.  Ne?

Vysápali jsme se nahoru, já teda zjistila, že jsme jen u Kikiny a tak jsme šli ešče dál. U krmelce jsme se chvíli  zastavili, já jsem ohaříky posadila a každýmu z nich schovala náš vyhledávací špalíček. Vzhledem k tomu, že Tali z něj samou radostí udělala třísky, budu muset popadnout nějakej novej špalíček. U krmelce jsme se zdrželi jen chvilku, nepřeháněli jsme to a hned jsme se zase vrátili k nicnedělání a zanořili se zase z cestičky do lesa. 

A tam jsme si s Tali udělaly vzájemně radost. Já jí tím, že jsem ji vyslala do prostoru, což pro ni značí, že může velkobádat a v podstatě bez omezení, jen ji pak vždycky na konci zavolám, že už jdeme. Tentokrát jsem to zavolání neudělala. Pouze jsem tiše stála a dívala se, jak pracuje a pracuje čumesem a je do toho úplně ponořená. Asi ji po dlouhý době samotnou udivilo, že dlouho, předlouho nic, že se po ní nechce návrat a tak zvedla nakonec hlavu a koukala zdálky na mě. Usmála jsem se a ona se okamžitě dala do pohybu směrem ke mně. Měla jsem velkou a tichou radost. A ona taky.

A v týhle tichý radosti jsme se pak pohybovali i dál a taky poté, co jsme se vraceli. Nechala jsem všem volnou tlapku stejnou měrou. Když už jsme scházeli od kostelíčka zpátky k nám, tak i tady předvedla ta naše pomatenkyně moc hezký moment. Má tam místo, kam ráda chodí. Ale protože vím, že tam taky zároveň s ní rády chodí srnky, tak jí tam mívám pod hlasovým dozorem, tzn. kočíruju jí vzdálenost, kam až ji pustím. 

Dneska ne, dneska jsem udělala výjimku a tím jí udělala radost. Stoupla jsem si prostě jen na cestě a nechala ji spokojeně štrachat. Tak jako předtím, tak i tady se oba zrzvaci spokojeně hlemejždili vedle mě, pak si posedali a nechali si drbat šošolky. Drželi se mnou basu a nechali Tali její den. Dívala jsem se na ní, byla zvědavá co udělá.

Štrachala si, štrachala a vzdalovala se. Nebojte, ne nijak daleko, nenechám psa jít tak, abych ho nemohla stopnout, kdyby bylo zapotřebí. Došla až do míst, kde začínala větší houština a já už si právě v tom momentě říkala, že pokud sama od sebe nezareaguje, budu muset zavolat. Ale nechtělo se mi do toho, chtěla jsem jí dopřát den “bez komandování”. Protože jinak ho díky sama sobě mívá dost, protože je nutno ji vždy na určité hranice upozornit. Škoda, říkala jsem si a už se pomalu nadechovala. 

Abych mohla spokojeně vydejchnout zasejc, protože mého hlasu nebylo zapotřebí. Tali se tam zastavila, začučela si chvíli do houští a pak se obrátila na mě. A asi můj spokojenej gezicht způsobil, že se otočila a šla zpátky za námi. Nejen tohle mi udělalo radost, ale taky to , že ona  sama měla z toho dobrej pocit – to bylo vidět a taky, že jí udělalo radost podrbání po šošoli a tichý pochválení. To u ní taky není vždycky, že jí pochvala a podrbání udělají takhle velkou radost. Bylo nám oběma dobře u osrdí. A bylo to na ní opravdu dobře vidět. Celou cestu dolů, tím krpálem se držela u mě, zatímco zrzci šli napřed. Bývá to vždy opačně. Moc jsem si toho vážila. A tak jako tiše doufám, že zase nastane  ta konjkunkce mezi těma čtyřma planetama a já budu moct udělat Tali její den. Jen a jen její, tak jak jí to udělá dobře na duši. Jen mi v tom bude muset trošku vyjít vstříc 🙂 . Tož snad to spolu nějak vymyslíme. Stojí to totiž vždycky za to.