Jak se dalo očekávat, tak jsme toho ani tentokrát po koncíku moc nenaspali.

V půl pátý doma, v pět v peřinách a hoďka nerušenýho bezvědomí. Pak se začaly ozývat rány. To jak začaly lítat starý tašky ze střechy do kontejneru, přistavenýho před vchodem do Domečku. Kupodivu jsme nejen nezaregistrovali – teda já určitě ne – hlasy přicházejících tesařů a ani začátek práce. Brtnik byl vzhůru  v 6:25, já vydržela skorem do osmi. Aspoň něco. Hodila jsem se do gala a vyrazila udělat snídani a teplej čaj, protože bylo poměrně dost chladný ráno.

Tesaři lítali po střeše jako diví a Brtnik stál v zatáčce a řídil dopravu. Tašky už tou dobou byly dole a v akci byl jeřáb a trámy, z kterých se sestavoval krov na novější části Domečku, která má – resp. vlastně měla, plochou střechu. Jeřáb zabíral půlku silnice a tak bylo nutno – hlavně auta přijíždějící shora z lesa dolů k nám do vesnice, přibrzdit a ukázat jim, pokud jelo auto v protisměru z vesnice, že musí počkat, a pokud bylo volno, dát jim vědět, že za zatáčkou je překážka a lidi. 

Uvařila jsem ten čaj, vyrobila dva poctivý obložený chleby, dala to na tác a vyrazila za Brtnikem do zatáčky. Aby se po tý nedospaný noci aspoň najedl a zahřál. Při společný a netradiční snídani jsem si uvědomila tu příšernost! Já nebudu mít zdokumentováno to nejdůležitější na celý stavbě! Nebudu mít fotky z toho, jak vzniká střecha! Proč? Protože jsem jelito a při zpáteční cestě z koncíku jsem si nechala svůj telefén u kamaráda Pepy v autě! Výborný! Jsem fakt naprosto blbá. A teď už taky na sebe naštvaná.

Ale! Aleeee – podařilo se najít nouzovku. Nejen, že se mi nabídl jeden z tesařů a cvaknul to, ale taky Olinkááááá! Která zrovinka přijela a přivezla mi navíc výbornou višňovou šťávu. Mňam, jak od babičky. A hlavně, že mi to teda ofotí. Tak se možná časem dočkáte.

Uklidnila jsem se a šla chvíli zase řídit s Brtnikem tu dopravu. Děsně se mi to líbilo, ale von mě moc nechtěl nechat to dělat. Asi sem mu připadala málo zodpovědná nebo co. Nááhodou! Ani jedno auto jsem nepřehlídla a šécky sem je řádně zdirigovala. Připadala sem si echtgold důležitá. 🙂  No enemže mě tam nechtěl, tak jsem radši popadla ohaříky a šlo se ven. Za velmi, velmi organizovaných podmínek. Neb plná zahrada tesařů, pořád něco lítalo vzduchem, někdo se někam přemísťoval, nebo něco přemísťoval a tak byl nutný vojenský pochod. 

Ale pochodovalo se i proto, že na druhý straně silnice postával ten Brtnik, co řídil provoz. A já jsem nechtěla, aby do tý silnice vlítli. Jasný, nejelo nic, páč to bylo pod kontrolou, ale nehodlám dopustit, aby si byť i jednou připustili, že to můžou přeběhnout bez mýho svolení. Je to stejný, jako, že z branky bez povolení prostě ne-e.  Aby ten cirkus nebyl  malej, přidal se k nám i Mouses, který předtím čile při řízení provozu asistoval. Divím se, že si nešel sednout za volant toho jeřábu 😀 😀 . Je to hroznej řiditel zeměkoule 😀 .

Zamířila jsem s ohaříkama jen do úvozu, aby se trošku před snídaní protáhli a pak jsme mazali zpátky. Říkala jsem si, jak je fajn, když člověk má ty psy vychovaný. Jasněě, jasněěě, Tali bude mít vždycky nějakou rezervičku a Bubi občas zapředstírá hluchotu, ale je to prostě fajn, když je nějaká taková rušnější situace, jako je teď u nás a oni hezky fungujou. Člověk nemusí řešit, jestli je, nebo není zavřená branka, protože je prostě vypustí na zahradu, tam je, než se obuje,  posadí, pak si je sešikuje a jde se hezky společně. Byla jsem na ně pyšná, na ohařiska jedny.

A to i proto, že jsou zkrátka takový lidský milovníci. Ani jeden z pánů tesařů s nima nemá problém, fšicí je rádi pomudlají – když je ve vhodné chvíli člověk vezme na zahradu, když se to dá a nebudou se motat, a ohaříci jsou do jednoho, či jedný,  nadšení, že mají partu kámošů k dispozici.

Většinu času, ale logicky, bivakovali uvnitř, protože provoz velký a pořád něco lítalo ze střechy.  Občas jen ftipný slovní přestřelky. Musím říct, že jsem teda trochu chudera, neb pro testosteróna nejni kam šlápnout a já jsem, jako jediná ženská tady, snadnej cíl. Brtnik nadšen, že má tolik sparingpartnerů a fšicí do mě rejou. Enemže já se nedám, ani náhodou, útočim na šécky strany – i ty světový 😀 – a bojuju za šécky ženy na světě. Je to ale šichta teda, to vám řeknu. Větší, než něco tahat 😀 😀 . Jsem moc ráda, že je taková pohodová atmosféra a legrace. To je prima. Kdyby tu ke všem těm počasovejm komplikacím byla ešče partička kyselejch xichtů, byla by to otrava. Takhle je aspoň veselo. 

Za ten první nepršivej den, který místo v úterý byl nakonec až v ten čtvrtek, toho udělali opravdu hodně. Postavili na přístavbě nový krov – už to dalo Domečku mnohem lepší vzhled, sundali tu krytinu a pořádně to zaplachtovali. Tedy já doufám, že pořádně. Páč to zatím drží. A to už tady prošlo dvakrát peklíčko, neboli voda ve sklepě a voda taky v nově postavený verandičce. Ale tesaři mi tvrdí, že se není čeho bát, plachta je ve velmi vysoký gramáži, odolá. Tak jim věřim, až na malý semtam obavy 😀 . V pátek, kdy bylo zase pršivo se vyráběly tvz. námětky, který zařídí to, že se střecha  na obou stranách prodlouží. A taky valbu. No a na to oboje jsme si jaksi museli počkat až… až do pondělí.

Ještě před tím ovšem majitel firmy s Brtníkem dokázali vymyslet to, že oproti původně projektovanýmu vikýři, který byl naprojektovaný jako dřevěný, se to celý vystaví z cihel. Páč se to oběma pánům líbí víc. A taky to bude pevnější.  Znamená to ale pro Brtníka mnohem víc práce a hlavně dřiny. A nejen pro něj. Přece ho v tom nenechám.