Kulhánkem byl Rumíček.

Jsem ráda, že můžu napsat byl, ale vůbec nevím, co to bylo. Přijela s námi ten den kolegyně z práce, kterou jsem pozvala, ať si natrhá třešně. Když jsme vystupovali z auta, volali na nás sousedi, že mám u nich balíček, tak jsem si ho šla převzít a Brtnik s Hankou šli napřed. Takže jsem nebyla u toho, když se ohařská banda vyřítila ven a co probíhalo. Jen jsem posléze našla Rumíčka z kterýho byla rázem trojnožka.  Ale hodně trojnožka. Zadní tlapičku nedokázal vůbec položit na zem a bylo vidět, že mu nejni dobře. 

Sakra co to je? Noha prozkoumána, promačkána, prokroucena, ale s nulovou reakcí. Pacient zalezl domů, ulehl na pelíšek a chystal se opustit tento svět. Dobrou zprávou bylo, že byl před tím ovšem viděn Brtnikem, kterak na nožku stoupe téměř normálně a pohybuje se i vyšší rychlostí. Což mi dávalo naději, že mi tady ještě nějakej ten pátek zůstane, ten můj rezatej pumprdlik. Nicméně v hlavě mi to šrotovalo, to je jasný.

A stejně jasný bylo i to, že tedy na prochajdu se mnou nepůjde. No a protože bylo dost teplo, rozhodla jsem se, že nevezmu ani důchodkyni, který jeden odpočinkový den, kdy odpoledne stráví na zahradě, rozhodně neublíží-ba i prospěje a já vezmu ven čistě jen Tali. 

Po prohlídce domečku jsem zavěsila Hanku na strom, doplnila tekutiny, popadla psí propriety a vyzvala Flekatici k odchodu.

No týý volee? Co to je? 😮 😮 U nohy mi šel spořádaně pes, který by se při troše dobré vůle dal nazvat skorem ÍPO psem. To neznám jako.  Teda v tomdle flekatým provedení.  Žádnej zběsilej úprk k brance, kde následuje zastavení těla až o vjezdový vrata, doprovázený ránou jak z děla. Následoval samostatně provedený dřepkins u branky, za brankou a způsobné čekání, až přejdeme. A já si mohla dovolit držet bobřika mlčení. E???????????????????????? Úplně jsem se začínala bát, že mám DVA nemocný psy. Tohle fakt není normální Taliprdnice.

Ale! Ale!! Moooožná si byla vědoma té vyjimečnosti svojí. Že jdeme po hodně dlouhý době zase jen spolu, my dvě. Psíbůh ví. Nejspíš asi jo, protože jsem s ní zažila tak luxusní venčení!! Hodilo mě to do momentu, kdy už byl Ešátor hotovej pes, plnej energie a napojení na svýho člověka. Takhle přesně probíhala tahle procházka. A já jí sosala plnejma douškama. Co sosala, já to do sebe zvrhla jak dobře vychlazenou dvanáctku! 🙂

Bylo to vážně dokonalý. A víte proč? Protože i když jsme nebyly těsně vedle sebe, tak jsme tam pořád, pořád byly spolu! Nebyla jsem pro ni ani brzda, ani vydavač povelů a pokynů. Nic takovýho. Byla tam se mnou a byla tam ráda. A já jsem se hrozně ráda dívala na to, jak ji můžu nechat kroužit dálku a neříkat nic, protože ona se zastaví, podívá se na mě a pak to otočí a letí za mnou. Tohle je, jak víte, u ní pro mě prostě nejvíc, to vědomí toho, že tam je se mnou a že tam se mnou je ráda, že není jak puberťák s rodičema na povinným vejletě 😀

Šly jsme loukama a byly jsme prostě člověk a jeho pes. Lehkost bytí. Skvělý a úžasný, zas mi to dělalo radostný tetelení v hrudním košíčku. Mám radost, když psa můžu nechat být psem a nezasahovat mu do toho. Což s Tali jaksi…. že ano. Ale dneska to tak bylo a bylo to úžasný. A tak jsem se o tom tady musela zase po nějaký době rozepsat.

Ona dělala radost mně a tak jsem šla udělat radost taky já jí, zavedla jsem nás ke starý třešni, kde rostou veliký černý, sladký a ščavnatý třešně. Věděla jsem, že jí to přijde vhod, když jí je budu trhat. Nejen proto, že třešně miluje, ale že jí to taky v tom vjédru trochu osvěží. Stála vedle mě a ukázněně sama od sebe čekala, až jí vždycky hrst natrhám. Bylo to taaak hezký. Celý to procházení bylo prostě hezký. Škoda, že se nedá nacpat do sklenice, aby si člověk “přičuchnul” když zas bude na opačným poli spektra. Je ale pravda, že teď poslední dobou, už tam nebývá tak dlouho.

Šli jsme probádat “prudkou louku” která se opravdu prudce svažuje dolů k potoku. Na jejím konci jsem já objevila jakousi nově vyhrabanou noru a chvíli ji zkoumala a Tali běžela podél remízku, který v běhu zároveň zkoumala, až dolůůůůůůů, kde se z ní stala “malá tečka”. A aniž bych cokoliv musela říkat, zanedlouho se malá tečka začla přibližovat a zvětšovat, až se z tečky stala zase Flekatice. Ščástná, jak se proletěla.

Ovšem – zanedlouho jí to proběhnutí “doběhlo” a ukázalo se, že v tom vjédru to nebyl evidentně dobrej nápad. Vlekla se zas jak ten sejr. A tak jsem zamířila na okraj louky, kde byl stín a nechala ji, ať s sebou plácne do trávy a vydýchá se. Sedla jsem si k ní a mudlala jí hlavu. Heh, věc to s Tali nevídaná, aneb vjédro mi hraje do karet, že jo. Pak jsme se už musely vracet, protože tam byla ta návštěva a já taky chtěla vědět, jak ten můj Kulhánek, že jo. 

U koňských ohrad se sama od sebe ke mně Tali přiřadila a užívala si vyloženě to, že takhle ťapeme spolu a následně i to, že má šécky odměny jen pro sebe. Protože to jistě chápete, to se odměnit musí a hojně. Bylo to vážně moc fajn. No a jak se říká všechno zlý, je pro něco dobrý. Kdyby Rumíček nekulhánkoval, šli bychom hromadně. A takhle měla ona i já zase možnost užít si venčení úplně jinak.

Po návratu jsem zjistila, že pan Kulhánek je pořád ještě tady. Už ale nebyl truchliv a když pak přišel po odjezdu návštěvy čas večeře – došlo k zázračnému uzdravení. Asi mu žrádlem narostla nová nožička, nebo co a pan Kulhánek byl pryč. A tož jsem ho pak vzala aspoň dozadu za Domeček, protože on to má tak, že se nejradši venčí venku. Tak jsem měla druhý tichý venčení. Já jsem šla pomalým krokem po cestě za sousedovic zahradou a on si šmejdil v převysoký trávě. Občas vyjuknul ven, ešivá tam jsem a pak se zase potopil. Prošli jsme to tam spolu a šlo se domů. A to se vyléčenýmu pacošovi ale nechtělo ani za mák. Stál tam u sousedů a úpěnlivě signalizoval, že si potřebuje vynahradit to odpolední strádání na lůžku. Leč to už měl trošku smůlu, času nazbyt nebylo. Ale nemusí se bát, mám pro něj malý překvápko. Domluvila jsem mu tak trochu koupačku s Boubeles, chlupatou kráskou. To zas budou doma holky a bude to jeho čas. Musím být spravedlivá, ne 🙂 .