Hele, to je celonárodní svátek, když my potkáme psy.

A když to ještě je o fajn setkání, tak to je úplně nejvíc. A přesně tohle se nám podařilo tudle. Odpolko po práci jsem s ohaříkama vyrazila směr – jak jinak v těchhle teplých dnech – kostelíček. Když je vedro moc velký, nevysápeme se až k němu a placatíme se cestě pod ním. Když to trochu jde, dáme to až nahoru. Protože tam, je  pochopitelně vícero možností, jak strávit odpolední procházku.

No a tentokrát se k tomu přidala i ta možnost psího setkání.  A hlavně fajn setkání. Vždycky před tím, než vylezeme na palouček u kostelíčka mají ohařiska čekej, abych je došla a jdeme ke kostelíčku společně. Protože kdyby tam někdo byl, ať už se psem, nebo bez, chci to mít pod dozorem. Rozchod dostanou až na tom paloučku. A protože nejsou evidentně jediný, kdo ho navštěvuje, mají tam vždycky všichni spooooustu čmuchání a podepisování.

Já měla doposud za to, že jediný, kdo tady z psího národa sídlí, je dobrman s kterým paní chodívá na stopovačce a který není psímu družení vůbec nakloněn. Mají ještě dobrmanku v dočasce, ale tu jsem už dlouho neviděla. Jinak jsem měla za to, že to jsou jediný stálí obyvatelé těch pár chatiček ve svahu za kostelíčkem. 

No a teď jsem byla vyvedena z omylu. Přešli jsme akorát palouček a mířili na cestičku vedoucí vprostřed louky k lesu, když z lesa vyšla paní a dva psi. Co psi, dvě telata! 🙂 Páč von salašník nejni zrovna drobínek.  Zavelela jsem ke mně a sešikovala si ohaře kolem sebe, to stejné udělala paní. Abychom pozjišťovaly, jak si stojíme, zda se půjdem seznamovat a nebo ne. Heh, celý to za nás rozhodla jedna ze salašnic. Byly to dvě fenky. A mlaďoška to neustála a “utrhla se”. A vydala se k nám seznamovat. Paní volala, že je hodná, ale blbá , nebo tak něco. Něco podobnýho, co se dá říct o Taliprtce, že jo 😀 . Bylo i vidět, že fenka je přátelská. Já ale jsem zavolala, že tady mám starou fenku, krátce po velký operaci a že bych fakt nerada, kdyby se strhla mela. 

Paní mě ujišťovala, že se fakt nemusím bát. A měla pravdu, došlo na příjemný psí hemžení a seznamování, kdy jsem to byla naopak já, kdo “zasahoval”. Neb Rumoušek  – chápu ho, má sice harém, ale že jo, cizí je cizí – se nám zamiloval a byl ze starší z fenek úúúúúúplně jako mimózní. A bylo nutné mu zdůraznit, aby se aspoň pokoušel chovat jako příčetnej. Je vidět, že pobyt na zdravém vesnickém – psů často prostém – vzduchu z něj vyrobilo ešče vjétčího úhyla, než kterým vižla bývá. S paničkou salašnic jsme se shodly na tom, že rozhodně je přirozený, když si fena hájí svou čest (často se bohužel stává, že majitelé fenek je napomínají, pokud se ohradí vůči psu, který má tendence otravovat) a tak si tam všichni pěkně rejdili. I Bubinka se zapojila, ale tu jsem trošku dozorovala. I proto, že loni na Vánočních trzích v Mělníku předvedla, že umí bejt, ale zatracená dryjáčnice. A kdyby byla protivná a druhá strana by na to nahlížela podobně, tak teď po té operaci bych nerada, aby se něco mlelo. Ale nemlelo se vážně nic. Tali pak zjistila, že vlastně se družit nepotřebuje – jak je u ní častý – a půjde radši bádat myše. A tak jsem měla na dozor jen vižlí duo. 

Bylo to fakt moc fajn. Paní říkala, že má ještě dva kousky, ale ti že jsou ostří a chodí na vodítku. Podivovala jsem se, kde se tu vzali a ona mi se smíchem řekla, že tu bydlí už skorem dvacet let. Že se tehdy rozhodli, že jim nestačí sem jezdit jen na chatu a přesunuli se sem natrvalo. No… nedivím se, že jo. A každej, kdo byl u nás se taky divit nebude. Klábosily jsme chvíli a já se pak musela rozloučit a psí shromáždění rozpustit, protože jsme byli na začátku procházky a doma na mě čekala spousta práce. Ale dohodly jsme se, že se tady zase někdy srazíme v čase, kdy se tady pohybuju. Paní je učitelka, má dva měsíce volno, tak to by bylo, abychom se nepotkaly.  A já se těším, bude to moc fajn, jsem ráda, za každý psí  kámoše.