Naši malí nebožáčci ohaří!

Tak hrozně vyhladověli, za tu dobu, co jsme nebyli doma 😀 a nezodpovědně si vypadli za kuldůrou do toho Mnichova 😀 .

A to prosím přes to, že měli veškerý možný servis, aby nám chuderové nestrádali. Protože – jasně – nenechám je takovou dobu doma zavřený, jen tak. Neb odjet ve dvě odpoledne a vrátit se ve čtyři, či v půl pátý ráno, by znamenalo, že budou zavření extrémně dlouho. A to nelze.

Když jsme bydleli v Prahé, měli to štěstí, že jsme měli Danušku. Která bydlela ve vedlejším bytě a byla to psí duše. Takže, když už nemohla pak časem moje máma, protože byla stařenka, poprosili jsme právě Danušku, kterou naši ohaři milovali a která alespoň takhle měla občas tím pádem hnedle psy dva, když už jí situace nedovolovala mít svýho vlastního.

Po přestěhování do Domečku jsem mocně přemýšlela, jak tohle budeme jednou řešit. Nejdřív nebylo co, řešit, neb byl Covid. Pak už nebyl Covid, ale to zase zastoupil náš nejmladší synovec, který rád udělal psí chůvu. Jenže letos, kdy máme před sebou doslova koncertní šňůru a z toho jen jeden koncík je v Prahé, tudíž bezproblémový, už synovec chodí do práce a tudíž ho sem nemůžeme tahat v pracovní dny.

Ale! Máme i tady nový dobrý sousedský vztahy, za což jsem neskutečně ráda. Takže! Olinka, Olinka nás zachránila a při našem první letošním odjezdu se o ohaříky – k jejich velký radosti postarala. Je to tady jednodušší než v Prahé, prostě zajde a tu bandu vypustí na zahradu, kde tito chvíli rotujou, pak splní svoje venčící povinnosti – za dozoru Mousese, který se rád připojil, a pak alou zpátky na pelíšky, kde si schroupá každej svoje suchary, který jsou nachystaný při ruce, aby to měla Olinka jednodušší, dostat je zpět.

No jo, ale Olinka nejni taky furt na stráži a my toho letos máme hodně. Za pár dní po koncíku Ramštajních hošíčků v Mnichově jsme tam valili zase, tentokrát na Depešáky, naši stoletou srdcovku. A Olinka tou dobou se cachtá v moři. Tož  jak tetkon? 

Nejsme na vesnici osamocení a tak Brtnik šel a domluvil se s Vlaďkou, naší druhou prima sousedkou, která je v majetku roztomilýho rotvíka Maxe, kterýho já občas zásobuju nějakou tou kostí na okus, když objednávám maso. A tak jsme mohli i tentokrát v klidu odjet, protože bylo o ohaříky postaráno. 

Dlábes dostali trošku s předstihem o pár hodin dřív, než obvykle večeři dostávají. V ten daný moment jim to evidentně nevadilo 😀 😀 . Zato ráno, když jsme dorazili, trošku se vyspali a pak s nima před odchodem do prasé vyrazili na dlouhou prochajdu do lesa, to už byla evidentně jiná 🙂 . Chtěla jsem jít původně jen tak, bez hraček a odměn, ale pak jsem sáhla nakonec po ledvince a nasypala do ní pičkůtky. A sáhla jsem rovnou i po naší aportýrovací kachně. Že aby, když to k tou bude, aby měli ohaři taky nějaký vyžitíčko.

A dobře jsem udělala.

Z obého byli ohařiska nadšení. Páč! Jak mi pak došlo, byli, chuderové moji, vyhladovělí, z tý velký mezery mezi krmením. Takže když jsem se vytasila s pičkůtama, nalepili se na mě jak bodlák rázem nejdřív ti dva rezatí, a posléze i madáme flekatá.  A všicí do jednoho dělali, jak kdyby celej tejden nejedli. Helejte to byla teda procházka 😀 😀 . Jedete po ubohých třech hodinách spánku na nějakýho autopilota a  to ešče vysloužilýho, a poslední po čem toužíte je v terénu odkopávat tři ohaře 😀 😀 😀 .

A pak jsem si to ešče vylepčila. Když jsem do hry dala tu aportýrovací kachnu. Tooooo byl taky nápad. Ohaříci evidentně vyhladověli i nedostatkem kontaktu sociálního se mnou a když jsem nabídla hru a práci, bylo už vyloženě vymalováno 😀 😀 Taliprdnice se do kachny momentálně zamilovala a nutně s ní musí neustále pracovat. Jen ona! Nikdo jinej ale!  😀 😀 Takže pak musím kočírovat její temperament, aby useděla, když jde do práce Rumíček. To se zmítá, pěje zpěvy Kosmické apod. O to víc dneska, kdy podlehla dojmu, že jsme je opustili asi na sto let 😀 . Rumíček pak taky o to víc dychtiv a tak jsme tak trochu jako pojízdnej cirkus. A taky Bubinka nemůže zvostat pozadu, že jo, takže, když jí něco nehodím, řve………….. 

“Že já se na to nevyprdla a nenechala to šécko doma, ty krámy.” , chce se člověku říct. Ale neřekne to a  s hubou kolem celý hlavy si užívá to, že se fšicí tři pinožej koukolem, motaj se jeden přes druhýho a mají radost z toho, že nás mají doma a že se jim člověk věnuje, vyhladovělcům jedněm 😀 😀 .