Kdepak, nuda nesmí bejt.

To pak hrozí, že jeden zakrní. A abych nekrněla a nenudila se, o to se mi hned následující den po očkování postaral Rumoušek.

Hlavu plnou myšlenek kolem Bubinky, přijela jsem  z prasé, vypustila bandu ohaří a……vyřítily se jen dvě ohaří gule, místo tý třetí vyšel ven takovej do sebe uzavřenej ohaříček, co si nesl ocásek úplně dole a jen zlehýnka, aby se nerozplynula s ním mával při zemi.

😮 😮

Jindy to metá kozelce, vláčí to, co najde po cestě, od deky, přes boty po plyšáky a dneska…..uvadající tulipán byl proti němu živoučkej.

“Rumoušku? Broučku, copa je s Tebou, myško moje?”

Další lehký zahejbání ocásku a nic. Vlastně jo, pohled umučenýho. A trošku se jinak pohyboval na přední pacinu.  A vyčůrat se taky nešel. Místo toho se, zdecimován jak německý vojska na konci války, odvlekl zpátky do Domečku a ulehl na pelíšek v předsíni. 

“Do háje! Co tohle sakra je?”, dumala jsem.

A pak už jsem sahala po telefonu. Protože Rumoušek se začal nekontrolovaně třást. Ale jako hodně moc. ???? “Pomoooc, co mu sakra je??!! Že by tohle byla  reakce na to očkování? Nemůže s ním něco bejt, nemůže!! Stačí jeden nemocnej pejsek.” 

Žhavila jsem dráty. K mojí velký úlevě zvedl telefén náš pan dochtor.  Vychrlila jsem na něj svoje zděšení. A dostala příkaz jít změřit teplotu. 

Hm, to bude něco. Ještě stále máme jen starej rtuťovej teploměr. Abychom ho nemuseli v Rumíčkovi držet tak dlouho, zvedli jsme v teploměru teplotu pod teplou vodou tak, aby byla těsně před tělesnou teplotou psa. Babinec byl, logicky, ponechán celou tu dobu venku. Teploměr ukázal normální teplotu, nic zvýšenýho, nic. Sliznice taky v cajku.  A Rumíček jen zdechle ležel a třepal se.

Brtnik teda, že vezme ven jen babinec a já budu tady s Rumouškem. Zavolala jsem info panu doktorovi, a dohodli jsme se, že pokud se rychle nic nezmění, valíme k němu. Byla jsem moc ráda, že i dneska má službu. Hodila jsem přes Rumíčka deku, pohladila ho a zašla do kůchně. A napadla mě klasika – vyzkoušíme, co chuťový buňky. Sáhla jsem pro maso z polívky. Takovej pěknej kousek. Rumíček se na mě jen neščastně podíval, poděkoval a odvrátil hlavičku. No jo, co jsem čekala 🙁 . Odnesla jsem to zpátky a pak se ještě jednou, nevím ani proč,  vrátila s tím kusem masa.

“Fakt to nechceš, broučku?” otázala jsem se pacienta. Ten zvedl hlavičku, ………… “Tak vokaž…….Mňam!”………….

“?????? Ahá?” podivila jsem se a maličko se zaradovala. Maličko, opravdu jen maličko. A pak jsem si musela odskočit. Abych ho měla stále na očích, nechala jsem si otevřené dveře a …. nechala jsem otevřený i provizorní protipsíplůtek, který odděluje tu už definitivně hotovou část od té, kde ještě probíhá stavění. Aby tam ohaříci zbytečně nenacourali stavební bordel a měli jsme něco  opravdu civilizovanýho. Je to tím pádem pro ohaříky velmi zajímavý prostor. I proto, že tam mám zásobu nových hraček a oni to dobře vědí a pokud se tam dostanou, “zcela nenápadně” kradou. A taky tam mám krabici s žužlikama od paní Matouškový. A to vědí ještě víc, než dobře!! To je pochopitelně převelice zajímavá krabice a dostat se k ní – nejlépe nepozorovaně, je sen každého ohaře 😀 .

Rumíček velmi rychle zjistil, že je brána do ráje otevřena 🙂 . Ale je to disciplinovaný pán, on nechodí loupit a respektuje, že tam se zatím prostě bez povolení nechodí. A proto on  taky ale mívá nejčastějš tu pozvánku, aby si to sem šel prozkoumat.

A tak i teď. Tiše a spiklenecky jsem na něj zavolala, ať se jde honemky podívat, co tady šécko máme. Pomaličku a opatrně, jak kdyby šel opravdu loupit, se dal do pohybu 🙂 . A nasadil výraz spiklence, místo výrazu umučence. Povzbudila jsem ho a vybídla ho ke zkoumání. A…………..tím ho de facto asi i uzdravila 😀 😀 .

Zapomněl rázem na nějaký klepání a nepříjemno a centimetr po centimetru se jal zkoumat, co to šécko tady teda máme. A tak jsem mu sundala a dala k dispozici tašku plnou plyšáků. OOOOuujéé! To byl prý ten nejlepší lék na jeho bolavý tělo a možná duši, nebo nevím, co šécko ho to předtím trápilo. Stal se rázem Blažejem a protože babinec byl venku a připravoval se na procházení, měl on sám celý prostor pro sebe. A tak jsme toho krátce, ale vydatně, využili a udělali si plyšáckou chvíli. A pak už bylo úplně šécko v pořádku. Stal se z něj zase ten veselý pejsek a po klepání se a výrazu umírajícího tulipánu nebylo ni stopy.

Krásný to pohled pro mě. To určitě chápete. A tak když už byl takhle uzdravenej, šel se připojit k babinci. Jako by nic a že s nima vyrazí na krátkou procházku s páníkem. A šli.

A já si šla dát mokrej hadr na hlavu a nalejt si malýho panáčka Brtnikovy výborný ořechovice. Bylo mi toho zapotřebí. Při té příležitosti jsem na zemi objevila jakýhosi neznámýho hmyzáka. Viz foto:

Že by tohle bylo příčinou?? Nevím, vůbec nevím, co to bylo a co mi málem připravilo žinfárkt. Ale jsem převelice ščastna, že se to podařilo takhle zázračně vyléčit. O čemž jsem i s radostí následně spravila pana dochtora. Až se uvidíme, musím mu hmyzáka vokázat, ešivá v něm třeba nepozná příčinu toho podivnýho klepání se a uvadání. 

Jo, jo, když má člověk zvěř, fakt se nenudí.