Nějakou dobu se u nás zdánlivě nic nedělo.

Ale opravdu jen zdánlivě. Přes zimu samotnou probíhaly různý drobnosti a posléze se začalo s přípravama další letošní velkou akci. Akci s názvem Střecha. Kdy půjde – tedy, už vlastně jde, nejen o rekonstrukci – výměnu střešní krytiny – krovy jsou naštěstí v cajku – ale hlavně o přistavění značné části střechy nové. Aby i ta novější část Domečku, kde nechali původní majitelé střechu rovnou, a proto Domeček vizuálně kulhá , tak aby měla stejnou střechu, jako zbytek domu a vypadalo to hezky. (A já se na to tak děsně těším!!!)

A to není jen tak, šécky ty přípravy. Prvně jsme s předstihem, než se do začne dál zdražovat, nakoupili střešní krytinu a uložili ji na zahradě. Pak nastala jednání s panem tesařem, který by měl být zdejší místní kapacitou. A jáááá bych chtěla bejt tak aspoň  z půlky pohodář, jako je von! Jasný, když lozíte po generace (dědeček, táta a on) po vejškách,  těžko můžete bejt splašilec jako já. Zvlášť, když tak konáte na své vlastní triko – resp. firmu, páč podnikání v dnešním světě, to je fakt o nerf.

Takže nejdřív se ladilo s  panem tesařem, lešenářem, s projektantem a tak jako podobně.  A pak se už začaly dít věci. Ponejprv přijelo auto a přivezlo několik mnoho palet s obříma cihlama. A ty se musely nastěhovat růčo nahoru na střechu. Kdo to asi tak zajistil, je asi na snadě, když ta cihla váží dvacet kiláčů. Pak bylo nutno vystavět na střeše základ, na kterej se postaví tzv. pozední věnec. Co to je, uvidíte posléze, ale jeho funkcí je pospojovat stavbu dohromady a umožnit to, že se na ni položí zátěž v podobě trámů a střešní krytiny.

Tak měli jsme základ, kterýžto Brtnik vybudoval a bylo nutno postavit bednění. Pořádný bednění, který udrží pak hodně hmoty betóna tam, kde má zvostat a nevyteče to ven, takže se to musí řádně utěsnit, sešroubovat a být si jist, že to bude držet tak, jak má. Další fuška A! Pak přišla doba železná. Neboli dělalo se armování do teho věnca.

A to byla věda a fuška zároveň. Už ve fázi přípravy. Pro naše potřeby se to nedalo koupit, muselo se vyrobit samodomo. A Brtnik musel vymyslet jak. Není to legrace, máte 4 roxory – což jsou dlouhý železný tyče a ty musíte “uzavřít” do takový dloooouhy klece, kterou tvoří  hodně mnoho železných tzv. třmínků, což jsou dráty ohnuté do tvaru obdélníku, které musí v pravidelném rozestupu držet drátky na těch tyčích se všech čtyřech rozích. A jak to udělat. Ani třmínky, ani tyče nebudou levitovat. Tak nastoupil Brtníkofištrón a udělal si forichtung. Uříznul tři dřevěný desky vyvrtal do nich ďury, do jedné z těch desek se dotěch ďur  navlíknuly ty roxóre, pak další deska doprostřed a ještě jedna nakonec. Tím pádem roxóre levitovaly a třmínky na nich byly volně posuvné. A já byla přizvána ku pomoci. Hele – začátek byl peklo, dost často, jak jsem pravo-levá, jsem ty drátky smontovala chaoticky a Brtnik pak nevědíl, na kterou stranu to kleštěma dotahovat. Pak jsem se ale do toho zabrala a pracovala ku své spokojenosti samostatně. Událi jsme takhle štyry ty armování, helejte:

To je veledílo, že jo? No a já jsem chtěla hrozně, abychom sme je vyfotili hezky vedle sebe, ešče než se uložily do toho bednění. Enemže pro mě každej výstup na tu střechu po žebřiku rovnal se výstupu na Matterhorn, takže jsem si nikdá na to focení nevzpomněla dřív, abyste viděli tu obří práci. 

Když to bylo takhlenc uložený, bylo nutno do rohů uložit ešče po dvou kusech do pravýho úhle ohnutý roxóre. Enemže……jak vohnout takovejhle kus železa? Budeme muset udělat výheň a………. a víte co? Tady udělám konec, protože to co budu psát dál, si zaslouží psát samostatně.