A hlavně – já se konečně dočkala!!

Nejen toho velkovolna, co jsme díky pochromanýmu panu staviteli měli, ale dočkala jsem se konečně Pouti u nás! Hrozně jsem se na Pouť těšila, co jsme se nastěhovali a já zjistila, že se tu pořádá. Jenže. Kovid, že jo, takže to prt tak leda. No a loni, když už konečně na Pouť došlo, tak to jsme si jeli zrovinka pro Bubinku a tak jako logicky si člověk nepřiveze domů novýho pesana a nevyrazí druhej den pak na celej den pryč. Páč ono to na celý den je, ta naše Pouť.

Ale letos!! Letos to klaplo, vážení. A bylo to velkolepý. A díky pochroumannosti Brtnika jsme se tam vydali spolu, nešla jsem tam sama, jak by bylo pravděpodobný, kdyby byl stavební ruch v plné síle. Sice jsem si i tak myslela, že sama půjdu, nechtěla jsem, aby se vláčel do toho kopce, kterej je sice nevelkej, ale drsně příkrej, leč nedal jinak, než že půjde, že to musí rozchodit. A šel s námi i Rumíček, aby si užil taky pořádnou socializačku po sto letech, páč bylo jasný, že to tam bude žít.

První část dopoledne je nahoře na Kostelíčkovým kopečku, kdy právě i samotný kostelíček je před mší otevřený a můžete se podívat dovnitř. Což jsem hrozně moc chtěla. Vysápali jsme se nahoru a když jsem dofuněla ten kopec z plic ven, předala jsem naše štědré dobrovolné vstupné. Je mi totiž jasný, že organizátoři s tím mají fůru práce před a taky potom. 

Říkala jsem si, že tam asi bude hodně lidí, ale že tolik? Jasně, nebyli tam jen místní, sjeli se tam lidi z okolí  a fakt to tam žilo. Byl tam řetízkáč, kolotoč s autíčkama, motorkou a koníkem. Stánek, kde jste si mohli vystřelit růži, hračky a jiný nepotřebnostě 😀  Hrála živá mjůzik, točilo se pívo, výborná limoška, člověk si mohl dát skvělou klobásu a párek a povídat si se známýma i neznámýma lidijema. Kráááása.

Vzhledem k tomu, že jsme si doma stihli dát enem kafíčko a pak mazali nahoru, rozhodla jsem se objednat prasáckou snídani. Pravda trošku jsem asi obsluhu zaskočila požadavkem na dvakrát párek a jedenkrát klobása, když jsme byli z jejich pohledu jen dva. Ale když jsem vlídné slečně osvětlila, že ta jedna snídaně, je to toho rezatýho pumprdlíka, už to bylo jasný. A ani nikdo obočí nepozdvihoval nad tou podivností. Tak, ale oni nás fšicí berou jako ty pejskaře, takže cajk. K párku a klobáse pívo pro nás a voděnku pro Rumíčka. Tu pro něj laskavě zajistil sám od sebe jeden z pánů hasičů. 

Počasíčko bylo akurát a prostě bylo to bááááječný. Sedli jsme si s Brtnikem ke stolu pod stromem za stánkem a pustili se do jídla a povídání s ostatními. Proti nám seděl pán z trošku vzdálenější vesnice, nicméně kořeny měl tady u nás. A vyprávěl o starých časech, co se tu dělo za války a tak. Jak třeba právě v našem kostelíčku se ukrýval partyzán. A fašouni, když ho hledali, byli líní jít nahoru, tak ten vršek prostříleli jako řešeto. A partyzán jako zázrakem přežil.

Ani Rumíček nebyl o svou zábavu ochuzen. Především proto, že se vždycky našla nějaká ochotná duše strávit s ním pár chvil, podrbat nebohého, povyprávět s ním a nechat si dát asi tak milijoun hubiček. A co kdyby jen dvounohá duše! I na pejsčí družení došlo, protože se tam vyskytovala fenka józefpčíka. Ale to byla kráska teda. Opravdu. Já vím, že psí nos a srdce tohle neocení, ale už dlouuuho jsem neviděla tak krásnýho jezevčíka v klasickým provedení. Ušlechtilá hlava, ušiska, tělo a noženky, jak jozefpčik přesně má mít. Jiskrnej pohled a elánu na rozdávání. Oba byli ze sebe hyn. Ani se nedivím, na tý vesnici toho psího družení prostě tolik není, jako ve městě.

Dopoledne báječně ubíhalo a já, když jsem pak viděla, že Rumíček občas poklimbává, říkala jsem si, že druženího měl dost a dojdu ho vyměnit za Tali, která dělala doma společnost Bubince. Tu jsme nahoru nechtěli brát, přeci jen, je to pacientka. A protože Tali má projev jaký má, je dobrý, aby se jí vždy v takovýmhle rumraji člověk věnoval naplno. A to bych, kdybych je vzala s Rumíčkem oba najednou, možná trošku hůř zvládala, těžko říct. A proč si kazit tak báječnej den, že jo. Takže teď jsem popadla Rumouška a utíkala jsem s ním dolů s kopečka. 

Nepospíchali jsme ovšem sami. Domů se na můj popud vracela i sousedka Gábina. S tím, že tedy, když do ní tak hučím, tak to svoje čtyřměsíční štěndo nahoru vezme taky. Šak jo, kde jinde psejkovi poskytnout takovouhle socializačku, než tady a teď . Pro štěně moc důležitý. Že se bojí, že bude štěně moc živoučká a bude se chtít s každým kamarádit a bude obtěžovat? No, tak to jsem jí rozmluvila velmi důkladně. Taky existuje taková věc, která se jmenuje vodítko a pak nemám mít z čeho obavy. 

Já se doma přivítala s oběma čubinkama, Bubrdlínu jsem vzala ven, ať se projde po zahradě a pak ji spolu s Rumíčkem opět ubytovala v Domečku. A k Tali tichý – kupodivu!! – radosti jsme se vydaly ven jen spolu my dvě. Aby to řádně oslavila, vzala s sebou na výlet i jednoho plyšáka – nějakej ten hypermarketovej Angry bird. No to zas bude, to za chvíli flusne někde do pažitu a já se s tím budu vláčet nahoru na kopec. Nu kupodivu ani moc ne. Sem tam to sice někde nechala, ale když jsem jí poslala, doběhla si pro to zpátky. 

V jednom takovým případku letěla za plyšounem, co se jí kutálel dolů, až to vypadalo, že si zláme haxny, když jsem si všimla, že dole pod námi někdo v porostu je. Houkla jsem na ni a ona se zastavila. Došla jsem k ní a zjistila, že ten kdo jde za námi je právě Gábina se svým štěníkem. Je to feňule čtyřměsíční. Kříženec akity a berňáka. A pochopitelně roztomilec největší, že jo. A taky duše neohrožená!! 😀 😀 Když viděla obří Taliprtku hnedle začla blafat. Gábina to začala řešit, tak jsem jí poradila, ať dá mrňouskový čas, aby se mohla uklidnit a porozhlédnout. Tali jsem mezitím usadila a když ji prcek mohla z potřebný vzdálenosti pozorovat, skutečně se uklidnila a na pohodu pak prošla kolem nás. Pustila jsem je před nás a dala jim pořádný náskok,  aby to měla Gábina i mrně jednodušší.

My si zatím s Tali hrály s plyšounem. A protože ho pak dostala za úkol nést až nohoru, došly jsme tam zcela na pohodu. A protože jsem spravedlivá ve všem, tak i Tali si došla pro svůj páreček. To bych jí upřít nedokázala. Co jsem ale dokázala, tak stejně jako u Rumíčka, jsem to využila k tomu, aby se i v rušným prostředí dokázala ovládnout a soustředit. Ani jeden z nich nedostal tu dobrůtku zadarmo. Hezky za odměnu, že vydrží koukat a nevzít si to bez povelu. A rovnou jsem Tali použila jako výukovou pomůcku pro Gábinu, který jsem o tomhle cvičení vyprávěla před tím.

Musím Taliprtku moc pochválit, chovala se opravdu jako normální a rozumný péf 😮 . Pánik sice silně protestoval, když jsem mu sdělila, že hodlám psy vyměnit, ale měl smůlu. Fšicí víme, že jestli někdo potřebuje socializačku jako sůl, je to právě Tali. A ona mě nenechala ve štychu, ba naopak mohla jsem ji “použít” jako paní vychovatelku, když jsme s Gábinou a její feňulkou vyrazily kousek na společnou procházku. Tali se chovala jako moudrá a Gábina se tak mohla přesvědčit, že její štěndo je naprosto normální a hezky komunikující, jak jsem jí už před tím říkala já na její obavy, že štěně se chová hrozně. A i obecně se Tali chovala naprosto příčetně, v podstatě jsem s ní mohla klidně vyrazit i do hotelu Pupp, nejen k nám na pouť. A tak si vysloužila odměnu největší. Vzala jsem jí totiž do ledvinky jedno sušený ucho. Lehla si pak pod stůl a jako normální pes si tam nadšeně žužlala tu dobrotu.

Tou dobou už se tady nahoře začalo všechno balit a přesouvat dolů do vesnice. A my dostali od hasičů nařízeno,  že do hodiny máme přijít 🙂 . A to se musí dodržet, že jo. Vzhledem k Brtnikovu zranění jsem navrhla, že nepůjdeme domů přímo dolů, ale vezmeme to oklikou přes Bukový chrám a pak úvozem na cestičku pod kostelíčkem, kde to už je převážně po rovině a dolů to pak není takový krpál. Sice delší, ale pohodlnější trasa. Ani tady Tali neopustila její dočasná moudrost a ťapala hezky kolem nás.

Doma jsme si dali kávičku a políftku a než jsme vyrazili, shodli jsme se na tom, že když spravedlivý, tak dokonale spravedlivý a že vezmeme s sebou Bubinku. Tak jako tak by se měla trošku projít a tohle bude trasa akorát. Pouť jsme měli kousíček od nás. A dobře jsme udělali. Bubi byla nadšená. I ona si došla koupit svůj páreček /jen teda prej ho mělo bejt víc 😀 , ale na tom se shodli tři ohaři ze tří 😀 / . No a nejenom párečkůch se jí dostalo, taky obdivováního. Nejlepší prej jsou ale hasiči 😀 . No jo,  páč vona je na chlapy, bábrdle naše. Pak se na ní přišla podívat i slečna jozefpčiková a to jsem si nebyla jistá, jak to Bubi pojme. Dobře to pojmula, musim jí pochválit

A sebe taky musim pochválit, páč ……..když pak spustili kolotoč, tak jsem nelenila a spolu s ostatníma vč. našeho pana starosty s papírovejma růžema za ušima a půlkou vesnice se šla projet. BUGYNOU!! Páč teda jako Gábina zasedla koníka, ale tak v Bugyně jsem už neseděla leta 😀 😀 😀  A výýýborný to bylo, výýýborný. I to někdo točil. Tak to asi radši nebudu chtít vidět 😀 😀 . No a protože čas pokročil a já věděla, že ráno budu muset usednout za volant, rozloučili jsme se a šli domů. Ono i pro Bubi to bylo, myslím, tak akorát.  Doma se pak po přivítání s ohaříkama svalila, stejně jako ti dva, na pelíšek a až do večeře o nich nikdo neviděl.

Aby taky jo, však to byl den, bohatej na zážitky. A já jsem ráda, že jsme si to takhle mohli všichni pěkně užít