Jablečná procházka.

Proč jablečná? No povinadž jsem v ten pátek vzala na procházku po hooodně dlouhý době nakrájený jablíčka.  A to jsem teda holkám ohařím kápla do notičky. Rumíček na začátku procházky sice jablíčkem pohrdal, ale pak se k holkám přidal. I proto, že jablíčko v tom počasí bylo víc osvěžující než suchý pamlsky. Ale Tali s Bubi byly naprosto nadšený od prvního momentu.

A podle toho se i odvíjela celá tahle naše  jablíčková procházka. Ale………….. abych  vám řekla úplně celou pravdu, tak s radostí můžu konstatovat, že Tali byla tak úžasná nejen kvůli přítomnosti jablka v ledvince. A že teda úžasná opravdu byla. Byl to zase den, kdy jsem mohla říct, že takovou ji ještě neznám.

Víte, já jsem pro ten den venčila tři vižly, i když ta jedna byla nejen přerostlá, ale taky hodně flekatá.

Já jsem v těch Taliprdích očičkách viděla něco, co tam prozatím ještě nikdy nebylo. Nebo to spíš bylo jakoby zakrytý. Ale dneska to zářilo čistě a jasně. A krásně. Zase rovnou řeknu, že nevím, jak moc si tohodle budu užívat, ale helejte tooooooo vááám byla taková ale krása fšech krás!!! 

Spokojenej, vnímavej, radostnej péf, kterej si užíval to, že tam takhle prostě jsme . Ona to opravdu vnímala. A taky! Pozorte! Se ustanovila vedoucí celý naší výpravy. A já jí to pro ten den ráda přenechala. A ona nás opravdu vedla. Zastavovala se, kontrolovala okolí a sledovala, ešivá jako jdeme fšicí. Měla velkej úkol. Takhle ji fakt neznám. Aby jí záleželo na tom, že jsme pohromadě. Bylo hezký ji takhle vidět. Důležitou a vědomou si toho, že tam není sama za sebe, že k ní patříme. To byla úplná novinka.

No a podle toho se prostě odvíjela celá procházka. Tak úžasně klidná, téměř bez povelů, jen s komunikací či navigací.  Převážně v tichosti a když jsem mluvila, bylo to hlavně jen kvůli tomu, aby případný prasečí sbor věděl, že se tam pohybujeme. Jinak by to bývalo nebylo nutný. Ale taky proto, že jsem s sebou měla tři úžasný psy, tak jsem si s nima i povídala. Se všema. Toooo neznááááááááááááááááááám, povídat si se všema třema. Neznám to, aby Tali měla zájem si povídat, aby jí to nezdržovalo a neotravovalo. Bylo to bááááječný, báječný, báječný. A víte co ešče bylo báječnější? Že jsme se prostě v jednu chvíli zastavili a došlo na velký ohaří mazlení. Na lesní cestě??? S Tali????  S Tali, která si to užívala?? Nechápu a nechápu. Ale nepátrám, jen s vděčností  přijímám

Možná to jablko bylo kouzelný? 😀 😀 Jasně, že bylo, jináč to nejni možný asi.  🙂 Šli jsme si lesem a neměli nějaký cíl. A tak nás nohy prostě nesly. A zanesly nás na cestu vedoucí nad “vlčí strání”.

Sešli jsme kus dolů a já nechala ohaříkům jejich prostor. Bubišková si svůj prostor našla u mejch nohouch. Rumíček s Tali nakoukli trochu dál:

A já se pak radovala z toho Taliprdího samostatnýho a veselýho návratu. Ani jsem nepípla. Teda nepípla jsem ani, abych ji přivolala, že jsem chválila, to z části slyšet můžete, zbytek huž ne. 

Když jsme pak vyšplhali zpátky na cestu nad “vlčí strání”, užívala jsem si tenhle prostor v tichosti. Je tam zkrátka něco. A je tam evidentně něco, co je i pro ohaříky  něčím zajímavý.  Vždycky, když tam jdeme zaseknou se na jednom místě a zkoumají dolů tu “vlčí stráň” a zkoumají ji tak, že vím, že jde o zvěř. Ale nevím jakou. Není to zvěř, kterou “známe”. Na to místo se ostatně i na chvilinku zaměří Rumíček na tom videu, tak asi v půlce. Kouká nahoru do míst, kam koukají pak zase naopak dolů z cesty. Je tam padlý buk, proto si to místo pamatuju tak přesně. Zjišťují to intenzivně a hodně moc, pokaždý se tam chovají stejně, přechází pečlivě nahoře jeden úsek sem a tam a sondují vzduch nad strání a zkoumají i zrakem. Oba. Bubiškový je to putýnka, což je supr. Může se tak zaměřit na ty dva a v tichosti je pozorovat. Vím, že tam mají něco nestandardního. Lišku taky znají, ta to podle mě nebude. Tali se tam v podstatě chová úplně stejně, jako tehdy v Novohradkách, jak jsme našli ten vlčí trus, tváří se, že by jí TO tam mohlo napadnout.  😀 . Ale má na druhou stranu silnou potřebu to pachem zkoumat. Nikdy se ani jeden nespustí dolů, nebo to naopak dole nevezmou vzhůru k tomu místu.  Jak kdyby zakázaná zóna. Napadá mě jezevec třebas. Nebo možná šakal. Já sama jsem měla možnost vidět pár šakalů na poli u nás za chalupou. Tak kdo ví, co to tam mají. Každopádně to neznají a taky tomu nevěří. Nemluvila jsem jim do toho, ani jsem nevelela k pokračování v cestě, chtěla jsem, aby si to dosytosti pročmuchali, co jim ten vítr nese.

Stáli jsme s Bubí opodál a já jí drbala na její prošedivělý šošoli. Že aby taky měla něco svýho, když tam je se mnou tak staticky. Ti dva se k nám pak spokojeně přifařili a to už jsem to otočila a šli jsme domů. Vzhledem k tomu, že jsme byli docela daleko od domova, už bylo na čase. Prokličkovali jsme les a na křižovatce cest na bukovým chrámem jsem vytáhla Rumíčkovi na jeho žádost balonek. A to se hnedle přiřítila i Taliprtka a že “Takyyyy cyyyYYY!” a pak ještě Bubi “Taky bysem chtěla,jestliže to půjde.” a tak jsem tam žonglovala se třeba balonkama, abych jim udělala radost. 

Šak si to zasloužili, ne? Za to jak byli hodní. Pak jsem jim každýmu dala zbytek jablíček, aby měli trošku osvěžení po tom lítání a už jsme to fakt mířili přímo domů, bez zastávek. Měla jsem cestou dvě-tři žádostičky, že bychom ešče na louku, ale to jsem musela pro tentokrát odmítnout. I tak jsme přišli domů až po sedmý hodině. Ale začínal víkend – a to dlouhý víkend, tak zas to tolik nešlo.  A já i ohaříci jsme byli ščastlivý, protože jsme si fšicí užili moc fajn procházku. Jablíčkovou 🙂