No to teda bylo úterý! Se člověk nepostačil divit.

Už ráno bylo překvápko. Stavili jsme se neplánovaně na kávičku na naší pumpě a když si tam tak sedíme, je pohodička, já si užívám, že nic nemusím, jen si tak klábosit s pumpoobsluhou a štamgastama, tak mi do toho Brtnik hodil vidle prohlášením, že: ” Já to auto tady asi nechám a pojedu vyzvednout ten služebák rovnou.” “Tak jo, to je fakt, proč budeš zbytečně jezdit do práce a pak zas do Prahé, že jo.” odsouhlasila jsem mu to spokojeně………….. Spokojenost mě opustila v následující vteřině, kdy on odvětil: “Tak fajn, jen pro mě musíš pak ale do tý práce dojet.” ??????????????????????????????????????????????????????????????????????????????? Mohla bych napsat těch otazníků víc, aby dostatečně vyjádřily moje překvapení, ale to by tu pak byly převážně jen ty otazníky 😀 😀 😀 . Tož mi sklaplo a čučela jsem jak ta sůva z nudlí. Se bojim. To nejni jako u nás doma, kde můžu dělat Élišku. Pěkně mi sklaplo a bylo po Élišce. No ale tak, že jo. Tak jsem si z toho začla dělat srandu, abych si tak na tu myšlenku už přivykala. Sranda mě taky opustila v následující vteřině, když jsem teda zjistila, že budu nucena vyzvedávat auto na parkovišti. Bez obsluhy jen s nějakým automatem. To už byla vyloženě nouze teda.

Ale! Kdo naučit Dalibora housti? Nouze! Takže to prostě musim zvládnout. A kdyby ne, nařídila jsem pumpobsluze, že aby byla odpoledne v pozoru a kdyby mi to nešlo, záchrání mě.

Celej den jsem pak měla nad čím přemejšlet, promýšlet trasu a stratégii 😀 😀 . Poté padla a já vyrazila do boje. Z práce jsem odcházela relativně v pohodě, přece je to ešče daleko, než sednu za volat. Musim ešče tramvají, takže cajk na nerf mám času dost. 

Na nerf došlo poté, co jsem se snažila uplatit přístroj na parkovišti kartou. Bezvýsledně a to opakovaně. Byla jsem nucena hrabošit ve svým obřím žebradle tak dlouho, dokud jsem nevyhrabošila padesátikorunovou minci a tou se mi podařilo tu debilitní automatickou obsluhu umlčet a donutit jí, aby mi vydala povolení opustit střežený prostor. Čůza jedna bezbřehá! 😀 To už jsem měla trošánek zpoždění a bylo mi jasný, že Brtnik bude nerfózní, kde jako jsem. Inu nedá se nic dělat. Vyrazila jsem. Soustřeďovaná, jak odstřelovač před výstřelem, sem se šinula vpřed. Jako vždy, jsem si před tím tu trasu projela na mapách 😀 😀 . Sice už jsem takhle jednou jela, ale je to už dááávno – loni tuším? A tak je lepší být připraven, než zaskočen. Ešče, že nejedu třeba do Brna, že jo 😀 , to by mi dost trvalo si to projet nejdřív po mapách 😀 😀

Měla jsem tu smůlu, že jsem chytla nejen oboje šraňky, ale taky dva autobusy za sebou. Dlouhý autobusy, takže když zaparkovaly v zastávce, byl ten zadní vytrčenej, takže předjet se to bezpečně nedalo – provoz poměrně slušnej, protože se fšicí vrací domů, logicky, že jo.  A když jely, tak se taky nenašla skulina, aby tam člověk mohl bezpečně vjet a předjíždět dva dlouhány. 

Pak se konečně naskytla v zastávce příležitost, tož jsem uďála tu Élišku, zamixovala jsem pákou bencýn, sešlápla pedála, motorem uďála vžuuum a předjela to 😀 . Padesátka je moje rychlost, dodržuju ji, takže když se za mnou objevilo policejní auto, byla jsem v klidu. Oni evidentně trošku ne, svou padesátkou jsem je brzdila trošánek, ale asi jim bylo žinantní mě předjet 😀 😀 . Posléze jsme se odpojili a já “pádila” směr komerční zóna, kde už na mě čekala po vjetí do zóny dvoumetrová černá tyč v kraťasech. Evidentně si oddychla, když mě viděla. Brtnik už nevydržel čekat v práci a vyrazil mi naproti. Nu, prostě já mu říkala, že s tím automatem bude problém. A pak ty dvoje šraňky taky udělaly svoje. 

Velmi ráda jsem mu přenechala volat. Resp. takhle. Já jsem ho donutila ten volant převzít, protože už mi to dneska stačilo. A chtěla jsem být taky co nejrychlejš doma. Když jsme dojížděli, přišel Brtnik s tím, že ohaříky vezme venčit on a já ať udělám teplo domova. Tedy – ať zatopím v peci, abychom si to doma ohřáli. Topení už jsme vypnuli, pec se teď tedy velmi hodí. Já jsem mu kontrovala tím, že si má jít motat svoje drátky, třmínky a roxóry, že má práce dost, se psema půjdu já. Rozhodující bylo nakonec to, že stejně za brankou čeká sto čtyřicet kilo masa, který je nutný přetransportovat dolů do mrazáku a to zvládne rychlejš on, nežli já. A bylo to dobrý rozhodnutí. Proč?  To se uvidí pozdějš. Nechte se překvapit.

Prozatím se můžeme vydat s ohaříkama ven, na louky. Neplánovala jsem – jako obvykle 😀 😀 – vyrazit nějak na dlouho. A jako obvykle mi to zase nevyšlo. Ale tak co jako mám dělat, vždycky se mi to nějak vymkne z rukouch. Pro dnešek jsme si hodně moc hráli s balonkama. Hráli teda ve smyslu hledacím, cvičícím . A taky, pozorte! Došlo na přetahovačku. Bubrdlína! Bubrdlína se se mnou převelice přetahovala o svoje kolečko z kraba! To je co?? A jak se u toho smála. Já se jí k tomu snažím, jak jsem už psala před časem, ne vyloženě vést, ale podporovat ji v tom, nechávám jí tohle, aby si řídila sama. Vzhledem k jejím zoubkům. A mám radost, že dneska se do toho taklenc obula. Nechám ji dycinky pěkně vyhrát, aby jí to bavčilo a ona pak přinese pěkně kolečko zpátky. A taky krade Rumouškovi balonek a raduje se. Ostatně radovali jsme se fšicí, protože byla fajn zábava. A při ní si ohaříci tužili především mozkovny. Při čuchání, hledání a nenápadným poslouchání. V závěru procházky dostali Rumíček a Taliprtka úkol – nesli každej svůj balonek. Pěkně skorem až na úvozovou cestu, kde jsem je pak, když mi balonky hezky vzorně odevzdali, oba propustila.  Rumíček se hnedle běžel čmuchat na cestě, protože tady přeci jen občasněkdo projde a to dokonce i se psem. Tak má co číst. Bubi se mi šmrdolila u nohou a Tali zkoumala okolí cesty. Nahoře jsme si pak v části úvozu, kde se sestupuje už k nám dali pochodový cvičení u nohy, abychom aspoň chvíli dělali, jako že cvičíme doopravdy 😀 (hlavně, chůze u nohy ve třech psech už je trošku vyšší dífčí, není jí nikdy dost, snažím se to procvičovat opravdu co nejvíc, aby pak v momentě, kdy o něco půjde, jsme to měli v cajku).

A pak už jen šup na louku za Domečkem a domů. Dělat to teplo domova.

Jo………..tak leda prtky. 

Na nepoužívanou cestu, která loukou vede, náhle sjelo auto ze silnice a mířilo k nám.

Co tu jako dělaj? Odpověď na sebe nenechala čekat dlouho. Auto zastavilo, vystoupil pán a češtinou s lehoulínkým přízvukem se zeptal:…..

Pokračování příště – tedy v pondělí. Sválně, abyste se vodkopávali přes víkend zvědavostí 😛