Na ten jsem se fakt těšila.

Pěkně si to s Peťou užijeme. Naše lesy dávají možnost courat sem a tam, bez velkýho plánování, udělat si obří oblouk krajem, zajít v jeho závěru na to jídlo  a pak se skulit pěkně dolů zpátky k nám do údolí. To bude paráda!

Vstávaly jsme –  vzhledem k velmi pozdnímu odchodu do peří – se značným zpožděním. Ale co, času máme habakůk, celý dva dny volna máme před sebou. Neb jsme si obě vzaly dovču. Ať se užijem. Udělala jsem nám bohatýrskou snídaňku – palačinky ze špaldový mouky, z domácích vajíček a bohatě plněný směsí z pečený cibulky, selskýho špíčku, šunky, sýra a nakládaných okurčiček. Jest to vydatný jídlo, bude nám stačit na naše toulání do doby, než půjdeme na oběd. A Brtnika to taky zasytí do doby, než se vrátíme. 

Bohatýrskou snídani jsme zakončili kávičkou a zákuskem v podobě těch výborných “žloutkových řezů”. Peťě chutnaly moc. To se musím pochlubit. A stejně jako mě, ji uchvátila jednoduchost a rychlost výroby. Nedivím se jí, já se do tý dobrůtky taky zamilovala. Dopili jsme kávičku, dojedli zákusek a………….začlo pršet.

😮

Nemělo být náhodou celý víkend krásný počasí, jak říkali?

Třeba přeháňka?

Prt přeháňka.

Nakonec lilo celou dobu!! 

Až odpolko se na chvíli udělala mezera, kdy se dalo vypadnout s ohařema na chvíli ven bez toho, že bychom byli fšicí durch.

Protože už bylo pozdě, protože bylo všade mokro, nevyrazili jsme, k našemu zklamání do lesů, ale na jednu jedinou vhodnou trasu. Na louky za koňskýma ohradama. Peťu jsem před odchodem poprosila, aby chvilinku počkala, že s ohařema půjdu první. Jsou tři a je tu silnice. Chci a musím mít všechno pod kontrolou, tak jako když chodíme běžně. Ne, že budou ohařiska radostný, že dneska nás jde víc 🙂 . Peťa souhlasila, jen dodala, že přece umí sedni a zůstaň 😀 . Což byla odvolávka  na jednu její pražskou návštěvu, kdy jsme takhle společně, jen my dvě, vycházely z paneláku a já, jak jsem zvyklá s ohařema, že musí sedět a čekat, když otevřu dveře, jsem jí, která šla tehdy půl kroku za mnou, taky zavelela Sedni a čekej, nebo zůstaň nebo co, to už si nepamatuju, nicméně jsem ji striktně zapovelovala a ona obratem uposlechla 😀 . Z fleku jsme mohly na zkoušku ZOP 😀 😀 Evidentně má ty povely dobře zafixovaný 😀 .

No a tak jsme vypadli na loučku za silnicí a z ní pak přešli k těm koňským ohradám, kde si Peťa mohla pokoukat na koníky. Když toho svýho viděla naposled před dvěma dny 😀 😀 . Nakonec se udělalo poměrně přijatelně a já tak mohla Peťě ukázat tuhle část našeho okolí. Tady jsme před tím rokem, kdy u nás byla, vlastně taky nebyly. A je tu krásně. Jedna louka střídá druhou, je to tu rozmanitý a pořád je na co koukat.

Já teda koukala – bohužel – tak trochu na Tali. Která zas přehodila výhybku a tak Peťa neměla  úplně možnost vidět tu novou Talinku. To zase moc ne. Ale jinak bylo fajn. Provedla jsem Peťu celým systémem louček až na cestu, která podél obří ohrady vede do další vesnice. Tam jsme se pak už nevydávali. Otočila jsem nás a pomalu jsme se vraceli zpátky. 

Na louce u ořechu na nás čekalo pár kousků srnčího. Bubrdlínu jsem si dozorovala, kdyby měla nějakej nápad, tak abych jí zarazila a ostatní ohaříci byli v pohodě.  Doťapali jsme domů a já s údivem zjistila, že už je plno hodin. Čas večeře! Nebo spíš velmi velmi pozdního oběda, protože jsme byli z tý pozdní snídaně fšicí tak najedený, že na oběd vlastně nedošlo. Jatýrka na roštu mňam.

No a pak se zase, jak jinak, klábosilo. Jen tentokrát ne do pozdních nočních hodin, páč já jsem už ve dvanáct vytuhla na gauči Petě do rozestlaných peřin.  Nojo, když někde se halt to moje brzký vstávání musí objevit. A ono to taky bylo dobře, páč v pondělí jsme si nemohly dovolit povalovat se až do bůhví kdy, když odpoledne Peťa už valila dom.

V pondělí zase lilo :-/ a tak ani teď nedošlo na nějaký dlouhý procházkování. Jak vidno ale, ohaříkům to nijak nescházelo 😀 .

Vzala jsem je na chvíli na louku za Domečkem, kde jsme si trošku hráli a trošku se procházeli.  Po dlooouhý době jsem je zavedla do úseku se stařinou a tak ač jsme byli za humny, měli to obzvláštněný. Však taky fšicí tři mohutně čmuchali a zkoumali. A po návratu domů se opět spokojeně vyvalili do svých neskutečných pozic a pokračovali tam, kde jsem je předtím vyrušila.

My si s  Peťou daly kávičku a pak na odjezd ešče panáčka ořechovice a už byl čas jít na autobus. Autem byl Brtnik v práci, tak jsme to musely vzít takhle. Jela jsem s Peťou do Slanýho, aby se nám někde neztratila. Dohlídla jsem tam na ni pěkně, ešivá si dobře nastoupila a protože jsem měla nějakých dvacet minut, než mě vezme autobus zas zpátky domů, skočila jsem ešče v mezičase pro housky. Neb doma nebylo ničehož. Brtnik se nedostal díky zaneprázdněnosti k tomu, aby upíknul chleba a tak bylo nutno improvizovat. 

Dojela jsem zpátky dom chvíli poté, co se z práce vrátil i Brtnik a tak jsme si chvilku mohli udělat siestu a pak šup zas do stavebního procesu, neb realita volá 🙂 . 

Jsem moc ráda, že si Peťa udělala čas a dorazila za námi z těch dálav, protože já než se dostanu za ní, to uplyne hodně času v Olši. Díkec Peti.