Co krásná!! Nejkrásnější!!

Byla a já se z toho pořád ešče hrozně uvnitř raduju. Z tý procházky. Protože tohle jsem si nemalovala ani v nejtajnějším snu, že by někdy nastalo.

Vytáhla jsem si totiž Taliprtku samostatně – po hodně dlouhý době. A nestačila zírat -taky po hodně dlouhý době. Ještě nikdy, nikdy, nikdy, fakt nikdy jsem s ní nezažila něco tak hezkýho, jako v tenhle den. Nějakej vymodlenej, nebo nevim, kde se tady vzal. Protože takovouhle velikou proměnu ona ještě nikdy nepředvedla. A to ani, když ji člověk vzal právě samostatně. To nikdy nebyl takovejhle jinej pejsek. Hodnej, zlatej, úžasnej. Bylo to pochopitelně jinačí, ale takhle???? Nikdy.

JO, ČTETE DOBŘE, PÍŠU VO TALIPRDNICI! Ne vo žádným jiným psu. FAKT O TALI.

Která se pro ten den stala vižlou. Nebo skoro vižlou, ty dva momentíky, prostě počítat nebudu. Ty přebilo to šécko jiný, co se to odpoledne událo. Ona poprvní v životě vnímala doopravdy. Sama, s radostí a nadšením, že jdeme jen spolu. Prostě si toho byla strašlivě moc vědoma. A co navíc, a to je právě překvápko – se i podle toho chovala, nehodila to za hlavu, jako něco, co se prostě děje, co je fajn, ale nic z čeho by se jako měla zalamovat. Radovala se z tý naší samoty a užívala si ji stejně jako Rumíček, nebylo jí to fučik. Bylo to mnohem hlubší,  než co jsem s ní kdy zažila předtím (a že takový chvíli taky byly, však o nich víte)

Nebylo to “jen” o tom, že byla skvěle hodná a poslušná. BYLO V TOM NĚCO MNOHEM VĚTŠÍHO. To, co u ní pořád celou dobu těch vosum let hledám a buduju! Bylo to tam. Já vám to neumím popsat pořádně, co šécko proběhlo a mě to hrozně mrzí po všech těch stížnostech, že když s ní zažiju něco tak velkolepýho, že slova pro to prostě nejsou, nejsou, páč na to nestačej. Možná to popíšu nejlíp, když řeknu, že kdyby to šlo, umačkala bych jí láskou, ščestím  a radostí, jak skvělý to bylo.

Hodně času jsem věci nechávala na ní a……….ač jsem to tak dělávala i jindy, tak nikdy doposud se nestalo to, že tam i přes to jsme spolu, že třeba v úvoze jde napřed a……….pak se sama od sebe zastaví, ohlídne se na mě a čeká, co já na to!!!!!!!!!! CHÁPETE TO?? Vona se zastavila a vnímala, že nejdeme spolu????? To běžně nedělá, to jí na hadrdisk nešlo nahrát. Fakt ne. Úspěch byl, že ji člověk naučil, že si nás hlídá, pokud jde třeba bokem, nebo je vzadu, ale protože ona je silně dopřednej pes, tak pokud jde před člověkem, je pro ni ten člověk závažím, je na něm,  aby si ji hlídal, takže ji musíte zastavovat, brzdit, povelovat. Poslechne to jo, ale prostě co se děje za ní, je jí šumáček. A jen ji to zdržuje. A teď??  4x!! se sama otočila a buď počkala sama od sebe???, až dojdu – uííííí co se to stalo?? To vůbec neznám!!! – a nebo se vrátila. Prostě jsem nemusela nic, nic, opravdu vůbec nic.Teda jo musela. chválit, chválit a strašlivě moc chválit. Tichým hlasem, plným nadšení z kterýho tekl med a neskutečná pýcha. Ne pýcha ne, to ne, tichá radost. Jásavá /vim, na první pohled se to neslučuje s tou tichostí/, hluuuuboká radost, co má stříbřitou barvu a zurčí jako radostnej horskej potůček. Tak, taklenc se to dá asi popsat nejlíp.

A to jsme teprvá naši prochajdu začínaly. Když jsme vyšly na louky – bylo to, až na ty dva momentíky, který, jako by si nemohla odpustit, úplně stejný. Plný společný radosti. Z toho, že jsme, že jsme spolu a že nás to baví a že ona sama to chce a ba i……. vyžaduje. 

Ten první momentík byl na konci vojtěšky, kdy se zasukovala nad myší dírou, podívala se na mě – tedy si byla vědoma komunikace mezi námi – a zas šup za myšima, místo, aby na vlídný zavolání /jedno z mála zavolání za tu procházku/ přišla. Tak jsem v tichosti došla k ní, cvakla jí na vodítko, došly jsme zpátky do místa, odkud jsem ji volala. Sedla si mi k noze, podívala se na mě, já ji odcvakla a šlo se. Nemusela jsem jí nic říkat, motala se už hezky jen kolem mě. Dokonalá holčičí jízda pokračovala dál

Sluníčko s námi drželo basu a bylo moc příjemně. Nefučelo, jen lehounce pofukovalo. Protože jsme šly jen my dvě, nebyla tam Bubrdle, kterou nutno trošku víc ohledně zvěře dozorovat, měly jsme volný ruce a tak jsme se loncaly kolem či krajem remízků a ona si mohla zkoumat, čuchat a zase – jen tak jsme byly. Ale spolu, spolu. Nemusela jsem být její dozorce, ale parťák. Jo to je vono, to je vono, co to vystihuje dokonale. Byly jsme opravdu parťačky. Víte, jak se mi krásně dejchalo? Asi víte, je mi to jasný.

Přešly jsme cestu a na další louce jsme si chvíli hrály a trošku při tom nenápadně cvičily, tak aby si toho nebyla vědoma 😀 . Tady hodila druhej myší zásek, když měla přinést balonek na šňůrce a místo toho s ním frkla na zem a strkala čumes od jedný díry do druhý. Tak jsme si daly repete. V tichosti jsem pro ni došla, cvakla na vodítko, řekla jí, že má nést balónek, donesly jsme ho spolu na místo, kde jsem stála a při dalším hodu už to bylo zase o pěkným přinášení. Ona to prostě musí vždycky aspoň zkusit.

Udělala jsem to tentokrát tak, že jsme se při aportování za odměnu hodně, hodně, ale opravdu hooooooooooodně přetahovaly a rvaly o balonek. To jí bavčí hodně moc, oči jí při tom září jak dvě hvjézdičky.  Tak jsem jí toho dopřála přehršel. A zase jsme si u toho nenáááápadně cvičily. Sebeovládání se. Páč jsem vždycky během bitky zavelela pusť, ona pustila, sedla a čekala, až zase bude moct balonek ulovit. A  po povelu šla po něm. A já jí zlobila, utíkala s balonkem, cukala s ním, uhýbala a pak jí nechala ve výskoku balonek ulovit.  Řádily jsme hodně, hodně moc. 

A protože všeho s mírou, skončila jsem to dřív, než bude unavená tak, že jí to nebude bavit a zase jsme si tak hezky spolu šly. Mně na tom nejvíc hřeje to slovo spolu, to je taková vám krása ale. Celou, celičkou tu procházku jsme byly opravdu spolu. A já se usmívala a šla s hlavou v oblacích. Myslím ale, že jsem tam nebyla sama, kdo tam tu hlavu měl. Platilo to pro nás pro obě. A to je na tom to skvělý.

Měly jsme cestou ešče jednu povinnost – musely jsme naládovat krmítka v remízkách. Přišla nám právě bedýnka s letní verzí lojovek a tak jsme to hnedle musely roznosit. Tali se šmrdolila kolem mně jak pekinéz a já byla čím dál tím víc unešená.

Bylo nám spolu opravdu moc dobře. A tak, i když už bylo spoustu hodin a byl čas návratu, tak jsme se ještě zasekly na louce u pastvin. Ona si tam čmuchala a chodila jen tak a já se kochala výhledem. A pak jsme si ešče hrály s balonkem. A bavilo nás to tak, že jsem radši Brtnikovi poslala SMSku, že si tady hrajeme, aby neměl strach, kde jsme. Rvačky to byly převeliký. Když se mi někdy podařilo vyhrát, zavolala jsem “PRRRRDÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!” a mrskla balonek do děsný výšky a Tali letěla s hlavou vyvrácenou nahoru a ve výskoku ho ulovila. Nebo taky neulovila a honila ho pak po zemi, jako drak. 

Bylo to tak , tak moc hezký!

Jo, tak hezký, že jsem vám ve svým svatým nadšení zapomněla napsat, jak jsme před tím společně hezky stopovaly srnky. Pěkně bok po boku, bez předbíhání. Na společným lovu jsme byly. Ťapala těsně vedle mě a vždycky se na mě podívala, ešivá to taklenc je správě. Bylo! No jasně, že bylo.Krása, krása.

Pak už bylo načase jít domů. A tak jsme šly, nebylo zapotřebí nikoho volat, protože jsme prostě šly spolu. Ne někde každá jinde, kdy koukáte, aby pes nepřekročil určitý hranice. Ne, šly jsme spolu prostě tak, jako by to byla běžná věc. Bez povelů, bez připomínání se, prostě jako s Rumíčkem.

Vyšly jsme nahoru a já si řekla, že domů dojdeme tentokrát po silnici a procvičíme si hezky povel K noze bez vodítka. A tak jsme šly dvě panenky silnicí, silnicí, silnicí, naštěstí nepotkali nás myslífcí, myslifcí dva. Ani jeden. Zato auta. A mávali na nás 🙂 . Teda ne auta, ale jejich řidiči 🙂 Jen nevím kdo to byl.  Jako dycky. Ale to asi nevadí. Mně teda určitě ne. Ale vím, že tenhle obrázek zase ve vesnici přispěje k tomu, že my jsme ti, co mají ty vychovaný čokle. A to je moc dobře. A je moc dobře, že k tomu přispěla právě i Taliprtka. Co ale je ještě víc dobřejš, že celou tu dobu ťapala vedle mě a dívala se na mě s rozjásanýma očima. To byla pro mě ta největší odměna, kterou jsem si mohla zasloužit.  Děkuju ti Taliprtko, za tohle vyznamenání.

P.S. Vyprávěla jsem to kolegovi, kterej taky je psí, a uvědomila jsem si, že jsem z toho pocitu furt jak feťák v rauši 😀