Našla jsem ho při návratu z jedný  naší odpolední prochajdy.

Byla to zase moc fajn prochajda, páč Tali s náma držela basu, počásko bylo supr, krásný časný jaro nastávalo. I když pohled na kvetoucí trnky sliboval, že za pár dní se nám zase ochladí a přijde déšť. Teď ale ještě ne, sluníčko se usmívalo a typický jarní vánek vyloženě zval do akce. Tenhle větřík vždycky láká vyrazit do dálek. Nebo aspoň po okolí. A tak se mu musí vyhovět, to je jasný. A my vyhovíme vždycky rádi. 

Hrací a cvičící část prochajdy už jsme měli za sebou a teď to bylo čistě jen o loncání se krajem.

A při tom loncání najednou koukám a na zemi parůžek. Vida, ohnula jsem se, sebrala ho, že si ho prohlídnu.

A ve vteřině jsem neměla co prohlížet a jen nevěřícně koukala na svou prázdnou dlaň 😀 .

Kde se vzal, tu se vzal vítr z hor. Flekatej nějakej. Co ve výskoku, s gezichtem plným úchvatnýho nadšení, zcela regulérně ukořistil můj nález. E??? 

To bylo jediný na co jsem se zmohla a pak už jen viděla ty oslavný kruhy, co kroužila zločinecká banda flekůch.  Vůbec nechápu, kdy a jak to stihla zjistit, co jsem našla. Protože v daný moment rozhodně nebyla v mojí těsný blízkosti. To až v následující pikosekundě. A prej úpa největší zážitek za poslední dekádu, zdá se. Ščastně se svalila do pažitu a  dala se do hlodání. V podstatě působila dojmem psa, kterej sto let nejedl a teď ukořistil něco, čim si může narvat pupek. Ano, žvýkání uklidňuje. To víme. Tak jsem jí nechala, ať si to tam žvejká, jak je jí libo a šnečím tempem jsem se sunula za vižlím duem, který bylo trošánek vpředu. Jen jsem si vždy přes rameno kontrolovala, co tam flekatice provozuje.

V jednom momentu se zvedla a koukala za mnou. Mávla jsem jí rukou, že aby se přidala už konečně k nám a tak vyrazila (kupodivu, páč poslední dobou tohle gesto totálně bojkotovala s výrazem, že jako neví a nezná). Doběhla na mou úroveň, chvíli to tam ešče žužlala ve vojtěšce a pak vyrazila na průzkumy. Parůžek frkla do tý vojtěšky. Vrátila jsem se ten kousek a sebrala milej parůžek znovu ze země.

A………..v podstatě jsem se vrátila v čase zpátky do momentu, kdy jsem ho zvedla poprvé. Jen s malou úpravou. Nebylo to ve výskoku a nebyl to vítr z hor flekatej, ale větřík zrzatej. Gezicht ovšem ve výrazu úplně stejnej. BUBRDLE MI TO UKRADLA! A tvářila se u toho úplně totožně, jako před tím Fleky. 🙂 . Škoda, škoděnka, že jste ji nemohli vidět. Jaaaak vona vám byla ščastlivá. Hotová Blažena. Ne minimálně tři Blaženy. Nelehla si k tomu teda, alébrž pustila se do hlodání ve stoje. 

Tak jsme zase spíš tak jako stáli, než abychom se posouvali vpřed.

Pak ovšem Bubrdle došla k závěru, že bude lepší se posunout a….. aaaa…..udělala něco nečekanýho, protože ona protazím věci moc na velký vzdálenost nenosí, jen trochek. Dala se do pohybu a…..a hrdě si ten svůj úlovek nesla:

Škoda, škoděnka, že jsem takovej matla a nevyfotila jsem to pořádně, abyste tam viděli to životní ščestí 😀 . Tož jsme došli úvozem podél pastviny skorem až nahoru a tam to flusla na zem. I to byl ovšem na ni výkon.

A ještě větší výkon podala v úplným závěru procházky, kdy si sama o ten parůžek řekla!!!! A pak ho – opět hrozně hrdě – nesla úplně až domů!! Nepustila ho ani před brankou, nic takovýho. Hezky si ho donesla na zahradu k dalšímu žužlikání.

V čem byl tenhle parůžek jinej, než ty předchozí tři, který na zahradě leží už jakou dobu nepovšimnutý, to neposoudím, každopádně je to poklad! To minimálně 😀