Nikoliv na silnici auta.

Ale zvěřinu. V přírodě.

Jako tudle ondynoj. Šla jsem s ohaříkama na prochajdu za koňský ohrady, kde bláto nestříká až na paty. V současnosti jediný prostor, odkud nepřivláčim domů bahnitý gule místo ohařů a nebo kde si nerozbiju sosák při výstupu do kopce – kdybych se chtěla dostat nahoru ke kostelíčku. No, ty jo! Tam už jsem dlooouho teď nebyla. Páč ve všední den byla brzo tma, to se mi po lese lítat nechce. A o víkendu byly dlouhodobě tři varianty – vzácně svítilo sluníčko a to jsem si ho chtěla užít na volný ploše luk, nebo byl sníh a to znamená totéž – tedy chci být v prostoru a užít si ho, nebo fučelo tak, že riskovat ránu do makovice větví se mi nechtělo, no a nebo bylo takový bláto, že dostat se nahoru bylo zhola nemožný.

Takže teď enem ty louky, což mi ale nevadí, aby to nevypadalo, že si stěžuju. Vůbec. Naopak nám to právě dává tu  možnost trénovat v ohařích ty ohaře. A teď jsme si zatrénovali teda pořádně.

Páč! Jdeme si tak odpoledne po práci ovenčit. Máme takový standardní program povětšinou pro ty odpolední pracovní dny. Ohaři přeplachtí za silnici na malou loučku a dostanou možnost upustit páru lovením hraček. Aby se nám ovšem neprodlužovala nepřiměřeně plochá dráha letu, směřuju je na pravou stranu, kde je v rozletu zabrzdí šípkový křovíčko. Posléze se hromadně vysápeme na loučku nahoře za remízkem, kde dostanou rozchod. Ten se zpravidla zvrhne v to, že Taliprdová jde bádat a vižloduo hopíká kolem a čeká, až rozproudím zábavu s hračkama. Jest jim vyhověno a následně musí být naopak vyhověno mně, protože chci spořádanej průchod mezi ohradama. 

Většinou se tak děje, výjimka byla právě dnes, kdy tam parkovalo auto majitelky koníků a fšicí ohaři nabyli dojmu, že už se známe přece natolik, že:

jí musí přivítat

jí musí zkontrolovat otevřený auto

pomoct s krmením

Nějak jsem tušila, že by k tomu mohlo dojít, a tak jsem si ty dvě cvakla na vodítko. A i tak mi to – k mému velkému překvapení, neb na tohle nejsem fakt zvyklá – dalo fušku ty dvě příšernice ukočírovat, jak byly rozjetý.  No dobře, trošku přeháním, ale hladkej pochod u nohy to nebyl, neb je v to  paní podporovala. A oni jsou taky takový Blažejové, že vidí taky někoho jinýho než nás…. Tak buďte pak úplně nějak krutopřísný, žejo.

Za ohradama už jsem je pak propustila do volnýho oběhu a to dokonale. Tali vypálila na svoje oblíbený stanoviště a my si se zrzavejma hráli chvíli na babu, chvíli si hráli s balonkama a pak jsem to šécko zase svolala k sobě dolů na cestu. A vydali jsme se po ní k širokýmu remízku. Tam, kde bydlí psík mývalovitý. Tu je zapotřebí dycinky šécko kolem remízku prozkoumat /do remízku je nepouštím/ a za ním po nich všech vždycky chci, aby si sedli, dokud nemám přehled, co se na louce, která se tam otevře, děje. 

S Rumíčkem a Tali bych to neřešila, řekli by mi sami dřív, než tam dojdu, že tam je živo, ale teď s Bubi chci mít přehled dřív než ona. A hodilo se to velmi. Oko mé jediné zblejsko nahoře v cípu louky zajdu. Skvělý! Máme o program postaráno. Budem si hrát na Apače. 

I začli jsme se plížit. Zajda ovšem nejni žádný béčko a ani Pražák, takže vzal velmi rychle doslova do zaječích 😀 . Byla jsem i ráda. Setkání se zajícem za sebou s Bubrdlí moc nemáme. A zajíc je jinčí levl, než srnčí. Byť to, co vám proběhne za zadkem 😀 . Je to malá kořist, která svým vyražením spouští automatický program lovu, kde není potřeba taktizovat, ale jen zacílit a běžet. Proto je to na hadrdisku nahráno od přírody rovnou, zatímco lov velký kořisti se dravec učí od rodičů a ….proto se zde člověku skýtá víc příležitostí, přehodit psu výhybku v lovu tam, kam potřebuje. Takže za mě supr, že odběhl neviděn.  Je to ta nižší úroveň v učení. 

Navedla jsem šécky ty ohaře, co jich doma máme 😀 , na stopu a dali jsme se do práce. Zastavování, pozornost, vracečka, čekání, vpřed, zpátky, zastavování….šécko, co nám ta dýlka trasy povolila. A protože šlapali fšicí moc krásně, vyloženě jako švýcarskej orloj – když jich je tolik, nemůžou to být jen hodinky, že jo 😀 , . Bubrdle se nechala inšpirovat Rumíčkem a tak to šlo opavdu moc fajnově.  A bylo to dokonalý. Tři ohaři na “lovu”, krása. Zajoch už byl dávno v kšá, takže jsme se tam mohli upíchnout a na tom napachovaným plácku si střihnout nejen nějakou tu poslušnost, ale taky hraní si. Páč přece nejde vo nic tak zvláštního.  A taky – nejen prací, ale i zábavou živ jest ohař. 

No a pak už byla jen volná zábava, loncali jsme se loukou, druhou loukou, zašli do sadu na padančata, aby hlavně holky, mohly učinit zadost svým chuťovým potřebám (je zvláštní, že fakt ještě najdou jablka v dobrém stavu) . A zatímco se dámy fedrovaly pektinem, hrála jsem si s Rumíčkem, mudlala ho, on mě přepadal, a byl ščastliv, že mě má jen pro sebe. Šli jsme napřed na loučku s královnou všech třešní a remízkem pak sešli na svažitou louku. To už se dámy nařítily za námi a šli jsme zase pohromadě.

Mno… a protože moc nehlídám ten čas……měli jsme zase co dělat, abychom se vrátili za světla. A abychom to měli ještě víc na knop než naknop, zjistila jsem posléze, že jsem ztratila vodítko. Už zase! Prostě mi muselo sklouznout. Nevím, co dělám. Museli jsme to otočit a já nás hnala zas zpátky na tu poslední louku a cestou povzbuzovala Rumíčka, aby hledal, že jsem ztratila. 

Je výbornej! Našel to. Našel. Na loučce s královnou fšech třešní mi upadlo. No a to už bylo takhle:

a měli jsme co dělat teda, abychom došli domů ne úplně po tmě. Na obrázku to bohužel nejni úplně vidět, ale měsíc už se chystal do úplňku a byl mocinky moc krásnej. Zajímavý byl takový optický efekt – že, když jsem ze svažitý louky šla do kopce k loučce s třešní a měsíc jakoby seděl na hraně tý louky, byl olbřímí a krásnej. Přidala jsem tedy do kroku, že abych to pofotila z nějakýho lepšího místa, dostala se nahoru a tam………….. prt jako? Jak už “neseděl” dole, tak na tý velikosti značně ztratil. A to on nevylezl nad ten obzor, jako by sám od sebe, že by vystoupal, to  ne, tolik času na to neměl. Jen prostě na tý louce z mýho pohledu  to v to hodně velkým svahu vypadalo, že sedí na tom obzoru – a to se skutečně jeviů velký, tak jak někdy bývá, když sedí “dole” doopravdy. Jak jsem změnila úhel, byl tím pádem normálně nahoře a v normálnější velikosti. Fakt zajímavý optický efekt. Ale i tak jsem si řekla, že to cvaknu a uvidím. Min. vy  teď vidít prt a vidíte, že už byla skorem tma. 😀