Mohla jsem řvát tuhle v sobotu.

Hnedle tu sobotu poté, co Bubrdle provedla svůj zvěřinovej výpad, jak vypálila za tím srncem, co nám narušil naši balonkovou poklidnou párty.  Pravděpodobně naznala, že by to chtělo trošku si napravit reputaci, důchodkyně jedna.

Šli jsme ten den mou oblíbenou trasu na louky u pastvin. Nebylo zrovinka kupodivu blátivě a tak jsme to mohli švenknout za Domečkem přes louku, která je právě v procesu revitalizace a tak je na ní v době, kdy je mokro docela blátivo. Teď ovšem mokro nebylo a tak jsme si jako obvykle nejdřív za Domečkem trošku zařádili s balonkama a pak se přes cíp louky vydali do úvozu u pastviny. 

Kraj louky, kde se to láme dolů do toho úvozu využívám často k pocvičení toho, že ohaříci musí na pískuntí sednout (Bubrdlína trošku s dopomocí) a čekat, až já se spustím dolů a obhlídnu teréna. Ešivá tam někdo nejde. Páč kam nevidím, nechci obvykle psy vypouštět samotný. Jednak proto, aby se jich někdo nelekl a druhak proto, kdyby tam byl cizí pes. Ať už volně loženej, nebo na vodítku. Sice tady v tom místě a zvlášť v tuhle roční dobu není nějak extrémní provoz – resp. není tam vůbec žádnej 😀 , ale člověk nikdy neví. A trocha toho cvičeníčka nikdá neuškodí. 

Podjela mi ovšem noha a vypadalo to, že skončím až na tý pastvině 😀 . Nakonec jsem to ustála, ale pohled ohařů na můj breakdance hovořil jasně. Divím se, že nekroutili hlavama 😀 😀 . Tou jsem kroutila o pár minut později já. To, když Tali z ničehož nic naznala, že se sama od sebe doběhne přihlásit. Kroutila jsem v údivu makovicí teda.  Svátek velikej. A ten si zaslouží sváteční odměnu.

Sáhla jsem do ledvinky a vytasila krajíc suchýho chleba. Mana nebeská, tvrdí o suchým chlebu Taliprdová. Vyskočila si pro něj a……..ouha. Špatná souhra náhod způsobila to, že do odhozenýho krajíce jen ťukla nosem a……….. obloukem ho poslala na tu pastvinu 🙁 . A dalším obloukem chtěla na tu pastvinu poslat sebe. “NEEE!” Zařvala jsem  a zastavila jí. Ten életrickej  kopanec by byl hodně nespravedlivej, kdyby ho koupila. Naštěstí mě v tom oblouku poslechla a dopadla zpátky na zem. Chápala jsem její smutnej pohled a dala jí kus jinýho krajíce. 

Prošli jsme úvozem k loukám a podél silnice se vydali dál. Jako vždycky si tady my s vižlím duem hrajeme a Taliprdová bádá. A já ji pak nabádám, aby se k nám laskavě taky připojila. V místě, kde se pak louka rozšiřuje jsem pak zase balonky schovala a šlo se jen tak. Jsem fakt moc ráda, že jsem Bubiškovou naučila, aby se chodila sem tam hlásit sama. Je to takový pěkně pohodlný. Jak mi to u Tali nevyšlo tak, jak jsem zvyklá, říkala jsem si, že jsem prostě neschopná a můžu být ráda, když se to povede aspoň jednou za uherák. Jako předtím v tom úvoze. A tím, že se mi to povidlo u Bubišky, jsem se zase malinko sama před sebou kynologicky rehabilitovala. 

Nebylo kam spěchat a tak jsme se pěkně ploužili loukama, až jsem na tý protější za remízkem uviděla tři kousky srnčího. Ha! Výborný, půjdem trénovat, Bubrdle. Pomalu jsem se přibližovala k remízku a pak si už pro jistotu Bubrdlínu cvakla na vodítko. Enemže nedisciplinovaná Taliprdová, zaujatá myšobádáním mi do toho plánu hodila vídle. Neb jak jsem si ji stanovala k sobě, abychom šli pohromadě, tak místo, aby běžela, či tedy spíše šla, přímou cestou ke mně, štrikovala to prostorem jak nadrátovanej námořník, šňupák u země a ocasem máchala jak zběsilá. Srny nejsou slepý, že jo, takže to chvíli pozorovaly,  posléze vyhodnotily jako potenciální nebezpečí a než se madam dokohátala k nám, zaběhly do lesa. 

“Hm, tak nic, krucinál. Ty seš fakt tak pitomá Talino, bych Tě přetrhla.”, špačkovala jsem si pro sebe a odcvakla Bubiškovou.  “No, tak si tam pak zajdeme teda potrénovat na čerstvou stopičku. Ať to aspoň nějak využijeme.” A pokračovala jsem halt dál zase  v původním směru k okraji lesa, kde je pak cesta vedoucí kolem krmelce nahoru k silnici. Tam jsme sice nemířili, ale ke krmelci jo. Je to taky taková malinká příležitost potrénoval si s ohaříkama pozornost a hlavně poslušnost v místě, kde cestu přetínají stopy zvěře. Ke krmelci je nepouštím, nechci, aby to tam napachovali a zvěř třeba odradili.

No a potrénovat pozornost a hlavně poslušnost jsme měli ještě mnohem, mnooohem dřív. Nemáme tu louky rovný, jak když střihne. Kdepak, všade se to tady půvabně vlní a nakrucuje, fšade terénní vlny a vlnky. A za jednou takovou překvápko.  V podstatě nedaleko místa, kde se pásly nahoře ty tři kusy srnčího, tak tady dole u lesa byl zaparkovanej další hlouček, asi pěti, šesti kousků. Což právě přes tu terénní vlnu nebylo vidět. A ani oni o nás nevěděli.  Takže my jsme vyšli na vrcholek té vlny a………. Údiv na všech frontách. Nebo takhle – min.  na frontě srnčího a mojí. Ešivá byli udivený Rumíček a Bubrdle to nevím. Každopádně se mi tentokrát naskytl pohled na dva dokonalý ohaře. Bubrdle, podporovaná tím, jak profesijounálně se choval Rumíček, zcepeněla stejně jako on a ani se nehnula. Vlastně jo, hnula, otočila se na mně! “JOOOO, BOMBÁÁÁÁ!!! SEEEŠ VÝBORNÁÁ, VÝÝÝBORNÁÁÁ BUBINOOOO, RUMÍČEK JE NEJŠÍÍÍÍKOVNĚJŠÍ, HODNEJ HOŠÍČEK, DÍKUJU TI! ” hrnula jsem na ně chválu a když si přišli oba pro odměnu, lítaly dobrůtky plnejma hrstma. Doslova, protože Bubinka si ten jackpot za tohle víc než zasloužila. A Rumíček, ač starej mazák, taky. Protože to, jak se chová, je velká dopomoc při učení Bubiškový. Ona ustála nejen, to, že je viděla před sebou, ale i to, že se pak rozběhli směr les. Jako další součást odměny jsem je pak poslala pročuchat si ten plácek, kde se srnčí pohybovalo. A využila jsem toho posléze zase k posílení přivolání, když jsem je odtamtud zavolala. Vysloužili si tak pochopitelně po příchodu další odměnu.  Výborný, výborný to bylo!!

Že vám v tom vyprávění něco, či spíš někdo chybí? Ano. Taliprdová………… páč ta……bádala ty myše. Takže tohle prošvihla. Pro mě lepší, mohla jsem se tak víc soustředit na Bubinu. Když se k nám pak Tali připojila, pobíhala po cestě s vysokým nosem a skenovala, oč to tedy přišla. Svolala jsem je pěkně k sobě, aby moc neřádili.

Zato za krmelcem, tam jsme si zařádili. Teda já ne, to voni. A začal si Rumouš. Je tam totiž položený tlustý strom. Kmen je pěkně široký a vhodný ke různým gymnastickým výkonům. Aby si nepřipadal nevyužitej, hopsnul na něj Rumoušek nadšeně a sondoval, ešivá já to jako vidím a voceňuju. Přirozeně, že ano. Viděla, vychválila a vocenila. To inšpirovala Bubinku, kterážto též chtěla bejt voceněná a hlavně vodměněná a hópla tam za ním. Tak se tam chvíli vobá producírovali . Když to z povzdálí viděla Tali, přikohátala se taky, hopla nahoru, čímž oba smetla a dělala modelínu na molu. Taky byla voceňovaná a vodměňovaná.  Jedinej, kdo nikdá nejni voceněnej a vodměněnej jsem já. Resp. vlastně….vodměněná já přeciž sem – tím jak mám ty šikovný pejsci, že jo? 🙂

Pak už jsem ty šikovný pejsci vybídla k tomu, že povalíme domů. Cestou ohaříci jen ještě museli  prozkoumat na louce ty čerstvý stopičky a vokázat, že umí přijít, když je zavolám. Museli jsme se též stavit u krmítek, bylo jasný, že budou šécky  prázdný. A taky jo, takže jsem tam rozvěsila všech těm vosum gulí /skorem jako v Sarajevu/ a šlo se pomalu dom. Mám ráda, vracet se z takhle úspěšnejch procházek. Mohla jsem bejt na Bubrdli pyšná, že jo? Tak doufám, že si to nepokazí, ohařka jedna šikovná.