Jsem měla v to pindělí.

Ešče, že jsem byla doma! A mohla si tak sníh užít. Protože pak to začlo tát. A ač je teď,když to píšu,  ještě u nás pořád sníh, už ho není moc a je mokrej. Sice pořád ještě je období čistejch psů, ale dlouho už to trvat nebude.

Pokud teda zase nenapadne. A tak jsem ráda, že jsem to pindělní volno měla. Mohla jsem se nejen dospat, ale taky si právě užít to venčení. Abych nemusela hnedle vstávat, uďála jsem to fikaně – před sedmou ráno jsem vypustila ohařiska do bílý sněhový peřiny, co byla na zahradě, aby tam ulevili svým útrobám a když nadšeně obratem zaběhli zpátky, odnavigovala jsem je na pelíšky s tím, že se jdeme fšicí ešče tak zvaně “dopéct” . To mi říkávala moje milůvaná Bobuška, která mi nahrazovala babičku, kterou jsem nikdá neměla. Byla to mámina chůva a jezdívali jsme k ní jako k babičce do Hradce Králové, který bylo rodným městem mojí mámy. A když jsem se o prázdninách vykutálela z postele dřív, než Bobuška dodělala snídani, poslala mě vždycky laskavě zpátky do peří s oním “Jdi se ještě dopéct!” A to přesně jsem šla udělat i teď.

Hupla jsem do postele a dopejkala se do neuvěřitelných desíti hodin!!!!!!!!! Ovšem na svou obhajobu musím podotknout, že každý pracovní den vstávám fakt v pro mě nekřesťanskou hodinu – v těch 4:35. Jsem sova, takže spát brzo rozhodně nechodím, neb to ani neumím. S výjimkou pátků. To bývám obvykle už tak “kantáre”, že jsem schopná vytuhnout u stolu. Já! Noční tvor, kterej vždycky, vždycky v osm hodin večer udělal blik a fungoval na 1000 procent. Tak v pátky teď už teda ne. To mi vytáhnou zástrčku ze zásuvky a já se vypnu.  No a pak to potřebuju dobít, ty baterky, takže jsem prostě dobíjela. A bez obav z toho, co ohaříci, páč ti byli ovenčení, jen krapítek hladoví, protože ta snídaně se dost posunula, že jo, ale to je nezabije. 

Když jsem přišla do kůchně, nastaj gejzír radosti následovaný hromadnou stížností na značné vyhubnutí po dobu mojí hibernace. “Hajtry nenažraný! Nebojte už du na to!” Napleskala jsem jim do misek snídani  a šla si zacvičit. Měla jsem takový nutkáníčko to dneska zašubelit s tím, že jako mám přece volno, ne? Tak si ho musím pořádně užít, a udělat si volno od všeho, ne? … prt. Známe to, pak přijde výmluva na něco jinýho a už se to poveze, takže nic a šup na podlahu, lemro líná. Dala jsem si svou čtvrthodinku a mezitím jsem provětrala pěkně Domeček, jak to dělávám každý ráno. Pozotvírám okna a dveře a všade pustim čistej vzduch. 

Ohaříci trávili pozdní snídani na pelíškách a já mohla v rychlosti prolítnout domácností a provést frontální útok a úklid. Nejlíp se člověku uklízí, když je doma sám a nikdo se do toho nemotá, to pak to fičí jak severák :D. 

Posléze jsem cinkla Brtnikovi a dali jsme si kávičku na dálku. Trošánek jsme se zapovídali a já pak vycházela s trochou toho zpoždění. Ale co. Máme před sebou celý odpoledne. Na sněhu, na loukách a  v lesích. A to bylo!! I proto, že jsem s sebou vzala kupu dobrůtek a balonky. Pro každýho ohaříka jeden. Dostat to všechno do mojí, sice objemný, ale přeci jen ledvinky, to je vždycky sudoku. Když náhodou zapomenu uložit jako první telefén, to je pak něco, ho tam procpat.

A šlo se. Bubrdle zase na loučce za Domečkem začala hupíkat  a tak jsem se musela radovat a metat balonky. V případě Rumouška jsem metala doopravdu, v případku Bubišky jen decentně. A ona si to zase tak užívala! Doběhla dycinky k balonku a děsivě na něj zaútočila předníma pacinama 😀 . Už to mám tak nějak vychytaný, abych to šécko stíhala. Rumouškův balonek, Bubi balonek a nevzdalování se Taliprdový. Tu si pak vždycky tak dvakrát přivolám, abych jí taky balonek hodila, ale musím ji zdůraznit, že ho má dovalit ke mně, protože by byla ochotná ho v tom sněhu někde odložit. 

Když takhle vypustí ohaříci páru, jdeme přes loučku do úvozu. Kdy všichni metelej napřed, aby si dali jablíčka na ledu. Já je vždycky na pohodu dojdu a pak jdeme společně až k pastvinám. Tam mají rozchod, kterej se u těch dvou rezatejch vždycky změní v žádost o balonky a u Taliprda v to že si jde sčítat myše. Došli jsme překontrolovat krmítka a zkusili trošku procvičit nějaký to řádný aportování. A to teda prej, že Tali ne. To jako vona dělat nebude. To jsme jako měly spolu rozepři a nespokojený jsme byly obě. Vlastně všichni, protože zbývající dva ohařící to pochopitelně taky nesou nelibě, když je prudno. 

A tak jsem aspoň výkopovala Rumíčkovi a drbala Bubiškovou na hlavě. Nakonec se to nějak srovnalo. Užívali jsme si tak pohodičky na sněhu a volným krokem se posouvali loukama k lesu. Tam jsem si pak už “užívala” jen já. Než jsme odešli z domova doplnila jsem vydatně tekutiny a bylo nutno je odevzdat. V momentě, kdy jsem šla do dřepu, ozvala se v koleni příšerná a ukrutná bolest jakási, která mě málem zvrátila na krovky a já měla rázem dojen, že už nejdu jenom čůrat. Vyhrkly mi slzy a měla jsem co dělat, abych nešla k zemi. To už bych se pak ale pravděpodobně nezvedla! Nelíbila se mi pranic myšlenka, že se tu pak budu válet s holým zadkem na sněhu. Dokud mě tu někdo nezachrání a nebo necípnu s obnaženou zadnicí u krmelce. Hrozný.

Ohařiska se pochopitelně přišli podívat, co to tam provozuju. Prekérka. Šplhala jsem se po nejbližším kmeni stromu jak pnoucí fazole po svý tyčce. Podařilo se mi tak vysoukat se do stoje a odíti se. Tak teď tu můžu i cípnout, ale nebude to s ostudou. Stála jsem, dejchala a odhodlávala se udělat krok.

??? To ovšem ale vůbec nebyl problém !! 😮 . Nebyl problém zatížit nohu a šlápnout na ni. Byl problém jít do dřepu a zpátky a sem tam nějakej úhel při pohybu. A…….to k chůzi úplně nepotřebuju. Nepohybuju se zpravidla vpřed či vzad pomocí dřepů. HURÁ!! Odejdu odsud po svejch, to je paráda. Nadchla jsem se tak, že jsem nepřemýšlela /jakoby jindy jo 😀 / a vyrazila dál v původním směru. Že by to nemuselo vyjít jsem si uvědomila, když jsme začali stoupat. To se nožka ozvala. Stoupání je tady celkem příkrý a výživný. No jo, ale dolů by to bylo horší, takže to nic a pokračujeme. Vyškrábala jsem se nahoru k silnici. Usadila ohařiska a zaposlouchala se, zda neuslyším motor auta. Nic, ticho. zavelela jsem k přechodu silnice a šupajdili jsme na druhou stranu.

Tam se ohařstvo začuchalo a zůstali jsme chvilku stát. Díky tomu jsme neunikli pozornosti projíždějícího auta. Ozvalo se zatroubení a auto zastavovalo. Hele, von to Brtnik. Valil z práce dřív!! Tož jsem mu zamávala, zavolala, že se vrátím, ale nedodala kdy 😀 😀 . A von na mě doma chudera čekal s kávičkou.

To se teda načekal. Páč my se rozhodli- teda já jsem jednomyslně rozhodla 😀 – že vyrazíme hloubš do lesa a půjdeme se podívat nad moje  “Vlčí” stráně. V zimním hávu jsem to tam ještě neviděla, to bude krása. A byla. Nejen tím, že jsme tam byli úplně sami. Ale sněhová peřina tomu místu vyloženě sluší. Udělá z něj ještě větší divočinu, než jak to působí v létě. Po cestě jsem se s ohaříkama zaměřila na procvičení přivolávání a tak si slušně zaběhali sem a tam. V půlce cesty je zářez v terénu, který klesá strmě dolů do lesa. Vykašlala jsem na svoje koleno  a ohaříky jsem tam teď zavedla. Neříkala jsem vůbec nic a jen je pozorovala, jak se kdo z nich zachová, nechala jsem je jít napřed, zkoumat okolí, rokli a les. A pak to v tichosti otočila a začala stoupat zase zpátky na cestu. Koleno neprotestovalo . K mojí radosti.

Obratem se ozvalo křoupání osmi noženek ve sněhu a Rumíček s Bubiškovou mě dopadli jak zločince. Chvíli se nedělo nic a já si říkala, že budu muset asi Tali zavolat. Nakonec se ozval dusot stáda bizonů a dovalila se flekatice s výrazem “Gde ste?” Taky k mojí radosti 😀 .

Šli jsme tou tichou a mrazivou nádherou dál po cestě až na konec lesa. Dole ve strži pod námi evidentně něco bylo, značil to dost důležitě Rumíček a Taliprdová mu přizvukovala. Šla jsem se vždycky podívat, ale neviděla jsem vůbec ničehož. Tak nevím. Na konci lesa jsme to otočili a vraceli se zpátky. Svižným krokem. Neb už se nám začlo trošánek připozdívat. A taky ten Brtnik doma, že jo. Prosvištěli jsme to lesem až k mojemu bukovýmu chrámu a tam jsem zjistila, že  se tady zase chystá padnout další z buků :-/ . Nevím proč tu padají, je to už čtvrtý, možná i dokonce pátý  strom od doby, co tam chodím. Vyvrátí se a žuchne ze stráně dolů. Tak se snažím dávat si pozor. Jakmile jsem ten nahnutej kmen objevila, sešikovala jsem ohařiska a ono místo jsme minuli značně organizovaně, abych v případě, že se ozve ono známé křupání – jo, víte, že to netrvá dlouho od prvního křupnutí a strom ve vteřině leží? – vydala pokyn vpřed. Jo, já vím, zní to značně směšně, ale………… budu radši preventista, než aby se něco stalo. 

Úvozem jsme pak seběhli dolů a já cestou musela Taliprdovou upozornit na to, že nebude provádět žádný průzkumy v křoví nad úvozem. Je mi jasný, že tam bude živoučko. A hrát s prasetem na babu v holinkách nechci 😀 . Zatočili jsme kolem skruží a šup, les nás vypustil na louky. A……..jo tady jsem zase musela na chvíli, ku plné spokojenosti Rumíčkově, vytasit ty balonky. Chvilku jsme se tam tím pádem zdrželi a domů došli už za úplný tmy. 

Brtnik řádil nahoře na půdě a tak jsem ho musela na tu kávičku, se kterou na mě čekal tak dlouho, pak svolávat jak muezzin ku modlitbám. Než se dovalil dolů, šla jsem si namastit to koleno bolavý, za ten výkon ve sněhu si to dost zasloužilo. 

P.S. mám hodný kolena – za tři dny jsme se dohodly, už nebolí. 😀