Doslova.

A nebylo to vůbec kvůli bahnu – i když by se to taky tak dalo vnímat, protože letošní Vánočky byly klasicky bahnitý. To ale není žádný překvápko.

Po vánočním výletu do Kyšic přemýšlel Brtnik kam vyrazíme druhej den. Navrhla jsem, že nepojedeme nikam a podnikneme výlet tady v našich končinách. Však prostoru tu na to máme habakůk. A auta si během každodenního dojíždění užijeme dosytosti. Tak kam se zase hrabat. Odsouhlaseno. A tak jsme si pokoukali při snídani na pohádku nějakou a v pozdním dopoledni se vyhrabali ven.

Abychom se vyhnuli největšímu bahnu, vzali jsme to nábližkou – tedy šli jsme dál a horší cestou 😀 – do kopce – do půlky kostelíčkovýho kopce, tam jsme to švenkli doleva na loučky nad kapličkou a u ní pak přešli silnici zpátky k pastvinám a loukám.

Hásky fšicí pohromadě. Než jsme přešli loukama k lesu, dohodli jsme se, kam asi tak zamíříme. Vystoupáme za posedem nahoru k hřebeni a po něm půjdeme lesem dozadu. Pak to někde otočíme a dojdeme do vedlejší vesnice, projdeme chmelnicema a zajdeme si do hospůdky na oběd. Geniální a nenáročnej plán. Pěkně lážo plážo.

No, tak si to lážo a plážo šineme za tím posedem do kopce. Ohaříci si tak pěkně pobíhají, Rumíček si nese balonek, Tali si čmuchá a……. Bubi stojí vedle cesty a zcela jednoznačně mi dává najevo, že tam jako něco je.

Zamířila jsem k ní a protože už i Tali dávala zřetelně najevo, že tam jako něco je, začala jsem je slovně lifrovat do pryč. Což se mi hezky povedlo a když jsem došla na místo, kde stála Bubišková, zahleděla jsem se do mladý bučiny vedle cesty.

Proč tam někdo jako shodil ten kotouč sena?? 😮 Tady v lese??…………Čučela jsem tam…….. TY VOLE TO NENI KOTOUČ SENA, TO JE PRASE!!!! OBROVSKÝ PRASE, KTERÝ TAM LEŽÍ HNED VEDLE CESTY!!!!!!!!!!! KDYŽ NATÁHNU RUKU, MŮŽO HO PODRBAT!! “POMOOOOOOOOOOC PRASE, PRASE!!!! DĚTE PRYČ, POTE SEM, UTIKEJTE HONEM!!! TÁLYJE, BUBINO, RUMOUŠI DĚLEJ, DĚLEJ, HONEM POTE UTIKEJTE!!”, řvala sem jak prokopnutá a snažila se, abychom co nejrychlejš fšicí zmizeli. Brtnik si klidně kráčel dál po cestě a já dělala rozrucha. Prase dělalo, že tam neni. Naštěstí. Naštěstí. Představa, že ten obr vyjede ze svýho ležení a požene nás se starou Bubinkou………….. Ne, to není hezká představa. Fuj jako, ale, fuj. Divím se, že jsem nepotřebovala pemprzy. To zvíře bylo fakt obrovský. Pravděpodobně ten kňour o kterým mluvil tehdy ten myslivec. Já vím, že strach má velký oči, ale prostě ten hřbet ve velikosti kotouče sena mluví za všechno. Rozhodně to nebyl drobeček.

Byla jsem moc ráda, že ohařiska uposlechli a mastili fšicí honem za mnou. Byla jsem taky moc ráda, že to prase nebylo až takový prase, že by nám dalo na frak. Ten kopec jsme v podstatě vyšli tím pádem jako prt. Brtnik mohl být s mým tempem spokojen. Zatímco jindy ho z jeho pohledu zdržujeme, protože si furt něco kutíme, tak teď, aby nás doháněl 😀 😀 . Trvalo mi to dost dlouho, než jsem se uklidnila. Tohle je místo, kam chodím často a ráda. A vím, že Tali tady vždycky hodně rekognoskuje terén. A taky vím, že prostě prasata tady jsou a budou a to v počtu dostatečně velkým. Ale kurnik bivakovat hnedle takhle u cesty??? 😮 😮 . Brrrr.

Nic, nakonec se mi podařilo se srovnat a nahoře jsme se vydali pěkně doleva dál od civilizace. A taky od prasat, doufala jsem. Cesta je tu široká a přehledná a tak jsme si mohli fšicí hrát s balonkama. Zapojila se nejen Taliprdová, který jsem uďála radost tím, že jsem jí hodila dálku dolů do rokle a ona tam mohla spadnout a pádit. Zapojil se i Brtnik, kterej se věnoval nejen Rumíčkovi a čutal mu šméčka a nakonec mu taky hodil balonek do rokle, aby si za ním mohl spadnout a drápat se pak usilovně nahoru, což je pochopitelně větší sranda, než jen lítat po rovině. Věnoval se totiž trošku i Bubince. Že aby si taky zkusila hrát s balonkem. Ta na něj koukala jako na svatej vobrázek, ale akce žádná. Tak jsem si ji vzala stranou a vytáhla její oblíbenou kapsičku a mohly jsme se zase spolu pokoušet o hru.

Nu a když už byla kapsička v akci, udělala jsem s oběma mladšíma ohaříkama hledáníčko, kdy jsem jim odešla každému postupně a zvlášť, kapsičku schovat do teréna. To oba milujou, protože můžou použít celýho svýho ohaře v sobě :-). Čekám, pak vyrážim, hledám a hrdě nesu. A mně se na to ešče furt po letech moc dobře kouká.  

Hezky jsme tak šli někam, ani jsme nepřemýšleli kam, bylo krásný počasí, nebylo kam spěchat. Potkali jsme celýho jednoho člověka 🙂 . To jsem využila k tomu, že jsem ohařiska usadila stranou vedle cesty, aby neotravovali a nepřekáželi. Pán prošel, popřáli jsme si hezký svátky a šli jsme si každej po svým. Cesta se pak stáčela doprava a když jsem koukla do mapy, bylo to přesně místo, co jsme potřebovali. Dojdeme v poklidu na kraj lesa a tam se po cestě mezi polem a lesem dostaneme blíž k vesnici a po polňačce dojdeme kousek od hospody.

Tak jsme si v poklidu zamířili na ten kraj lesa, abych na něm zase začala řvát jak prokopnutá. Vedle cesty totiž leželo další prase! 😮 Tentokrát teda mrtvý, ale obě ohaří dámy se k němu vydaly. A to jako nechceme, že jo. Vzhledem k Aujezkyho chorobě. Jsem na tohle hysterická. Na tuhle nemoc prostě neexistuje lék, pes umře. Takže jsem zařvala tak, že mi vypadly hlasivky, nicméně obě dámy to zastavilo a otočilo zpátky k nám. No fuj a ble, to sou dneska ale prasečí zážitky teda!!! Došli jsme pak na úplný kraj lesa a když jsme se chvíli pohybovali po cestě, viděla jsem kus před námi klasickej mysliveckej teréňák. Rozběhla jsem se tím směrem a mávala na auto. To zastavilo a já k němu udýchaně doběhla. Ani vlastně nevím ešivá jsem pozdravila, jak jsem hledala dech. Nicméně jsem řidiče oslovila s tím, že nevím, zda náhodou není myslivec a pokud by byl……. odkýval mi, že je, tak že támle o kus dál – dala jsem mu přesnej popis, leží mrtvý prase. Odvětil mi, že to je asi po listopadovým honu, že ho  nedohledali a nechali ho tam 😮 . Jsou to prý ale lesy vojenský. Jejich revír, je támhle, teď se  on pohybuje po jeho hranici. Aha. No ale mám tam prase, nechat, protože se o něj zvěř postará. Ahá?? Vždyť přece ………. mají myslivci povinnost to odklízet a má se jim to hlásit. To se ke mně přidala souhlasně jeho spolujezdkyně. Odvětil, mi, že no jooo, no a jestli chci, mám teda zkontaktovat jejich hospodáře. 🙁 No jo, no, tak nic, asi klasická myslivecká praxe?? Přiznám se, že zase další zářez do jejich ne moc velký oblíbenosti. Asi ani ne tak vůči němu, protože chápu, že on s tím nemusí mít nic společnýho – i když vzhledem k výskytu týhle choroby a prasečího moru by mělo být v jejich zájmu obecně, nenechávat je takhle pohozený po lese, když se znají, bylo by to pro něj jednoduchý, inu……… co k tomu dodat. Asi nic moc. Co mě štve ale ještě mnohem víc je to, že je evidentně asi běžná praxe, že zraněný prase nedohledají a nechají ho tak. A věřte mi, že potkat zraněný a naštvaný prase asi nechceme nikdo. Tenhle kus nebyl nikde hluboko v lesích, byl přímo na jeho okraji a navíc v místech, kde se lidi z tý vedlejší vesnice běžně pohybují se psy. Hm….. prostě….myslivci? 

No tak nic, šli jsme dál a přes bahnitou cestu se vydali k hospůdce. A tady jsem si spravila náladu. Už nás tu znají, není problém s čoklidama a hlavně tu dobře, moc dobře vaří. Brtnik si dal gulášek – vynikající a já si dala vepřovou panenku – ešče vynikajícnější. Jen toho bylo na mě po svátcích hodně moc a tak jsem si odtamtud nesla výslužku 😀 . I pochodovala jsem lesama s panenkou v krabičce :D. Když jsme pak sestupovali k nám dolů do údolí a procházeli zase částí, kde je mladá bučina u cesty, zcela nekompromisně jsem po všech účastnících zájezdu požadovala, že jsou čistě jen po cestě a na její okraj se ani nepodívají. Na další prasečí zážitky jsem neměla fakt chuť . 

Dobrý, prošli jsme to v pohodě a vyšli zase dole u pastvin. Čekala na nás už jen cesta nahoru ke kapličce a po loučkách pěkně k nám domů. Při přecházení silnice zpátky jsem se ovšem málem vztekla, protože jak Brtnik, tak všichni tři ohařiska se zachovali tak, že bych je málem ubila. Ovládla jsem se , a tak jsme se mohli fšicí v pořádku vrátit pěkně domů. Na gauč, k tydlevízi, pohádkám a cukroví.