Vánočky jsou mimo jiné i o tom, že by k sobě měli mít lidi blízko (ono teda nejen o těch Vánočkách, že jo, o to bychom se měli snažit celej rok) .

A tak jsem byla ráda, že ty letošní Vánočky mi to umožnily, i když trochu jinak, než byl člověk zvyklej.  Máma už tu nejni, se ségrou nic, klucí synofcový už jsou velký a vzhledem k tomu, že ten prostřední hošíček má čerstvou ratolest, tak jim to letos s přijížděním k nám  nevyšlo, stejně jako nám směrem k nim, i když jsme to v plánu měli. Brtnik je taky bez rodiny, takže tady taky nic…….. Ale!

První návštěvou – to ještě adventní a předvánoční byla Dennyky. A vlastně ta její návštěva – tedy její….. jejich. S Romanem přijeli, byli na chalupě, jeli s námi na Křivokláta a pak v neděli se u nás zastavili a strávili jsme tak moc fajn odpoledne.  Opravdová předvánoční milá návštěva, která mi vlastně pak pomohla ty samotný Vánočky nastartovat. Tímto jim ešče jednou děkuju. Čoklů byl v ten moment plnej barák 😀 , bylo fšade dočista rezato, sem tam flekato. A jak říkám hrozně fajnově.

Druhá návštěva v Domečku byla už opravdu Vánoční. Domluvila jsem se totiž s Olinkou a její babičkou, že se k nám přijdou podívat, dát si kávičku a zjistit, jak moc se Domeček změnil. Olinky babička ho pochopitelně znala v původním stavu a  tak byla zvědavá a natěšená. A není divu. Když je vám devadesát jedna let a jsme v zimě většinu času hodně zavřený doma, uvítáte rozptýlení. Když jsme byli na tom kostelním zpívání, ještě jsme se fšicí ujistili, že to platí a paní sousedka říkala, že se hrozně moc těší. I já se těšila. Protože jsem moc ráda za milý sousedský vztahy a Olinku mám ráda. Stará se o babičku víc, než příkladně, je to milá a hodná osoba. Říkala jsem si, že to bude příjemný zpestření všedních dnů i  pro ni. Z několika důvodů. Celý dny se nezastaví a kmitá, kolem rodiny, babičky, rodičů svého manžela, dětí a jejich zájmů. Pro sebe moc času nemá. A tady bude sedět, nebude dělat nic a bude pečováno o ni, a bude pohoda. A taky když budou u nás, nebude si muset s babičkou tolik povídat. Což je někdy těžký. Z jedinýho důvodu – není nových témat. Nebo takhle není jich po čase dostatek. Pamatuju si to s maminou. Viděly jsme se každý den, a mezitím jsme si i zavolaly a to pak prostě moc toho nového na vyprávění, pro toho, kdo je doma sám a těší se, že si popovídáte, nemáte. Takže když pak tam jde na návštěvu někdo s vámi, je fajn, že převezme iniciativu a vy jste na vedlejší koleji. Tím druhým důvodem bylo pak to, že tou návštěvou získají zase téma o kterým si budou moci vyprávět až se babička vrátí domů.

Protože se babičce špatně chodí, řekla jsem Olince, ať babičku vezme autem až k nám na dvůr. Čokle dáme stranou, páč Rumíček a Bubi sice v ólrajtu, ale radostná paní Flekatá už tolik ne, tam je to ovládání se velmi chabé, a babička půjde jako královna rovnou z limuzíny do Domečku.

A hnedle po svátcích vánočních jsme to zrealizovaly. Teda zrealizovali, páč tam byl  i Brtnik, že jo. A ten dělal galantního pana hostitele. Udělali jsme paní sousedce komentovanou prohlídku a jí se v Domečku moc líbilo. Nejvíc pec, to je jasný. Je prostě srdcem domova. Líbilo se jí tam moc, stejně jako Olince. Ta nám koupila krásný dárečky. Dva krásný hrníčky přesně v barvě našich oken! Trefila to dokonale. Dali jsme si fšicí kávičku, já jsem pak ještě udělala svářo. Ochutnávali jsme naši ořechovici, návštěva mi pochválila cukrovíčko a hrozně moc se povídalo. Svítil nám k tomu stromeček, světýlka a svíčky a krom pár protestních songů z předsíně, kde bivakovali ohaříci, panoval klid a mír. Bylo moc fajn poslouchat starou paní, jak vypráví o starých časech, co kde bylo jak a jinak, jak stavěli dům, jak nebyla voda, co, kde a jak.  Já jsem převzala hlavní iniciativu povídání si s babičkou a David si povídal víc s Olinkou.  Nejvíc pobavil svým vyprávěním o naší svatební cestě, která byla tehdy doslova na houno. Neb ho tenkrát chytil nějakej střevní problém.  😀 . Čas ani moc neutíkal, pořád bylo co probírat. Když pak už odcházely domů, domluvily jsme se s Olinkou na návštěvě u nich, až se její druhá polovina vyzdraví. Pořídil si totiž na Vánočky chorobu. 

No a třetí vánočkovou návštěvou byl Ričrd náš kamarád. Smazala jsem to, proč jsem byla naštvaná a pozvala ho, že oslavíme Silvouše tak, jak u nás bývalo zvykem. Tedy už třicátýho a pak, když zbudou síly i ten den další. 

Ohaříci nadšený, konečně zase návštěva pro ně. Všechny návštěvy totiž jsou tady jen  a výhradně vždycky  pro ně přece 😀 . Ríša, ač nepsí člověk, tak naše ohaříky má rád. Seznámil se s Bubrdlí, ale nejvíc si ho pro sebe okupovala Taliprdová, která mu tvrdila, že je chudák pejsek. Opuštěnej a malinkej a potřebuje chovat. 😀 . Panovala pohodička a bylo nám všem dobře. Udělali jsme si nějaký to žraso, Brtnik upíknul kachnu v peci, po sto letech byla na stole Mičuda, naše oblíbený pití z dob bujarých – neboli víno s Colou. Joj, dobrota. Už sto let jsem tuhle osvěžující kombinaci nepila. Spát se šlo pochopitelně vždycky až druhej den, to je jasný.  I Ríšovi se Domeček moc líbil a v mezičase oslavování jsme ladili chod myčky a mýho novýho vánočního telefénu. Neb Jéžišek se nemohl dívat na to, jak se vztekám pokaždý, když mám telefoun použít a přinesl mi novej. Snad se s ním teda skámarádím.  Ulevilo se mi na duši, že nejsem až takovej úplnej degen, když i Ríša, kterej je s tydlifounama poměrně zběhlej,  měl u novýho telefénu nějakou dobu potíž s tím, aby našel jak nastavit požadovaný záležitosti. Nakonec se mu to povedlo. Má tu výhodu, že není vzteklej pako jako já. No a byl z toho moc fajn povánočně silvestrovskej víkend. Kdy jsme prostě jen tak byli.

O Silvestru samotným jsem byla moc ráda, že jsme už mimo pražský rachejtlový běsnění, že tady panuje poměrně klid. Jediný kdo tady chvíli dělal bordel – navíc směrem do ulice – byli pražský lufťáci, co sem přijedou jednou za uherák. Začli házet ty svý sajrajty v deset večer  – zrovna jsem se dovolávala Mousese, aby šel včas domů, nechci, aby byl venku o půlnoci, až to začne někde bouchat. Měla jsem venku ohaříky, protože jsem chtěla, aby hlavně Bubrdle se vyvenčila včas, neb kdyby pak nějak nesla blbě nějakej ten brajgl, kterej se vždycky najde, tak ať nemusí ven. I když jsem předpokládala, že to – stejně jako loni – nebude žádný maso. No tak to maso přišlo přesně v ten okamžik, kdy jsem je vytáhla ven. Hele, to nepochopíte stav inteligence lidí, který jdou a začnou to házet mezi domy. V deset večer. Začla jsem řvát jak prokopnutá a řvala tak dlouho, dokud toho nenechali a nezalezli do dvora nebo domů, nebo klidně do pekel, je mi to fučík. Byla jsem fakt běsná, bordel jak při náletech. Alespoň, že ostatní ten rozum mají a o půlnoci to bouchalo hlavně na fotbalovým hřišti – kde je dostatek prostoru pro to, aby se za á nikomu nic nestalo a nevlítlo to do oken a za bé, tam ten hluk tak nevadí.  Pozitivní bylo, že tak jako Rumíček a Taliprdová, tak ani Bubiška nemá s tímhle žádnej problém. Tak doufám, že nám to všem vydrží.

Na Nový rok po obědě vezl Brtnik Ričrda domů a my si s ohaříkama vyrazili užít novoroční procházku po loukách. Páč jak na Novej rok, tak po celej rok.  Tak tyhle Vánočky byly teda hezky návštěvnický. Doufám, že to tak bude i ty roky další.