…koledy přichystááál!!!

Tak tomu neuvěříte, ale já poprvní, úplně poprvní v životě zpívala koledy na veřejnosti. Ne jako v lese a na loukách, kde zpěvem plašim prasata a pěju tak mohutně, že před Štědrým dnem umí šécky koledy i ta nejmenší srnka v okolí. Ale opravdu na veřejnosti. Protože!!  Protože!!!

Protože my tady máme kostel. Krásnej kostel, kostel s historií. A právě v tomhle kostele uspořádala jedna dobrá duše společný zpívání koled. Plánováno na třetí hodinu. Dokonalý čas asi pro všechny, kteří se chtěli zúčastnit. A to my rozhodně chtěli. I Brtnik chtěl. Protože stejně jako já, má kostely rád. A stejně jako já má rád ty gotický. Baroko pro nás není, to je těžký takový a pro mě svou bohatou rozcapeností a načančaností takový neupřímný a zároveň temný. Oproti gotice, či románskému slohu, kdy oboje já osobně vnímám jako čistý a vznešený. Náš kostel je opravdu starý – můj oblíbený Kája čtvrtý by se v něm klidně mohl zastavit, ba dokonce je podle některých pramenu právě už románského původu.

A tak jsme se na tuhle společenskou událost těšili. Já teda hrozně, Brtnik tak nějak asi normálně, protože on je normální. Dopoledne jsem obalila šécky ty řízky, co hodláme o svátcích sníst. A až na večerní porci, je šécky už i rovnou osmažila. Dělávám to tak roky, protože si pak následně večer ušetřím čas. Páč ono stejně ten zbytek, člověk už jí studenej, že jo. Takže smažím vždy už jen tu porci na večeři samotnou. 

Krásně mi to smaženíčko v nový kůchni šlo. Jako po másle. Brtnik ráno vzal ohaříky na louku za silnicí, aby se ovenčili a pak mi fšicí dělali společnost. Brtnik ešče dodělával nějaký svoje resty a čas hezky plynul. V pohodě a klídku.

V pohodě a klídku jsme taky vyrazili na odpolední ohaří procházku. Jenže……… jak je tak naším zvykem……….dycky to natáhneme. Když tam bylo zase tak hezky, že jo….. ty výhledy, ty louky, ohaříci si hráli, nebo ťapali kolem nás……….. a tak doma překvápko. Hodiny ukazovaly 14:22. A já si musela ešče umejt svoje dlouhý háro a hlavně ho vyfénovat a to nějakej čas zabere. Mno…helejte, mákla jsem si , ale zvládla jsem to na jedničku. Dokonce jsem byla připravená i dřív, než celej Brtnik. To je co? Nicméně vycházeli jsme tipťop teda. 

Do vesnice jsme vyrazili radši po silnici, protože vydat se úvozem, rovnalo se dorazit do kostela jako prasátka. Vyfikla jsem se, pěkně sukničku, zdobný punčošky, svoje červený boty….Brtnik si po sto letech vzal DLOUHÝ!!! kalhoty! Aby nepobuřoval. No a dobře udělal, na rozdíl ode mne. Páč venku sice bylo jarně, ale podcenila jsem ten kostel. BYLA TAM ŠÍLENÁ KLÁDA!!  Takže sem sice byla vzhledná, ale slušně zmrzlá. Pak jsem na to ale nakonec zapomněla. 

Protože ……….nebyl vůbec na zimu čas. Nejdřív jsme potkali sousedku Gábinu a povídali si s  ní, pak jsme zahlídli Olinku, která přišla i se svou babičkou! Smekám před paní sousedkou, že ve svých jednadevadesáti letech dorazila do kostela i s chodítkem. Brtnik byl galantně k ruce, aby  se jí do kostela lépe vstupovalo. Pozdravili jsme se s panem farářem i s naším panem architektem, z vedlejší vesnice, který taky přišel i se svou ženou. Pozdravili jsme se i s pár ostatníma lidma, které známe tak od vidění. Bylo to moc fajn, být takhle součástí obyčejnýho života na vesnici, zdravit se se sousedy a sdílet společně ten sváteční den. Fakt se mi to moc líbilo.

Náš kostel je krásnej, opravdu. Je to úžasnej prostor se svou duší. Máme krásný betlém i výzdobu. Sotva jsme si to šécko prohlídli, už přišel pan farář se svou krátkou, ale milou promluvou. Co se mi zapsalo do duše byla věta, že Vánoce nekončí Štědrým dnem, že pokračují potom dál a pokud člověk chce a dovolí to, mohou Vánoce pokračovat celým jeho následujícím rokem . A to je pravda, moc ráda bych se jí vědomě řídila dál.

Potom už došlo na to zpívání. Dostali jsme texty a já se musím pochlubit – nepotřebovala jsem . Šécko, šécko šecičko jsem to odzpívala zpaměti. Srnky a prasata by na mě mohly být hrdý 😀 😀 . A víte co?? Stal se Vánoční sasrak – já jsem vůbec nezpívala falešně!!! Já, která nevemu ani tón a Brtnik se může strhnout, když začnu zpívat. Ale s koledama mi to jde výborně. To asi ty roky tréninku v přírodě, že jo 😀 Vzpomněla jsem si na slova svýho homeopata, kterej byl (na rozdíl ode mne) uchvácen mým hlasem a tvrdil, že bych se měla začít učit zpívat 😀 😀 😀 😀 .No…………možná to udělám???  😀 😀 

Nevim, ale tohle zpívání, to jsem si užila hrozně, hrozně moc. Byl to od rána můj pátý vánoční dárek. První byl ten, že jsem se konečně po sto letech vyspala, druhý byl, že bylo hezký počasí, třetí byla po probuzení pusa od Brtnika, čtvrtým byl nádherný vánoční svícen od Olinky, který pro nás vyrobila a pátým bylo právě tohle zpívání. Zažívala jsem Vánoce, jaký ještě nikdy ne. A byly moc krásný.

Jsem moc vděčná paní, která to vánoční zpívání vymyslela a zorganizovala a příští rok nabídnu svou pomoc při organizaci. Když jsme dozpívali, různě jsme si ještě povídali a já zašla za Olinky babičkou a chvíli si povídala s ní. Popřála jsem jí krásný Vánoce a když k nám pak přišel pan farář, poděkovala jsem i jemu, za ty hezký slova, který pro nás měl. Pak k nám přišli Gábina, Olinka i Brtnik a povídali jsme si všichni v tom ztichlým kostele, který už lidi postupně opustili a družili se venku. Byla sem ščastlivá. Tohle ve městě prostě člověk nezažil . Byl to moc hezkej dárek, kterej mi někdo odněkud poslal.

Venku jsme si ještě s ostatními taky popřáli a rozešli se pomalu fšicí domů. Za chvíli se začalo smrákat a Štědrý večer byl tu.

My ho máme dycinky hrozně moc dlouhej, protože koukáme na pohádky, večeříme později a  rozbalujeme na dlouhý lokte. Hezky pomalu  a postupně jeden dárek po druhým, jak je vytahujeme. Ohaříci pochopitelně měli přednost. Z čistě bezpečnostních důvodů, rádi bychom, aby naše dárky přežili bez úhony. Udělala jsem to tentokrát tak, že jsem každýmu z ohaříků dala jeho dárečky na pelíšek. Přeci jen jsou tři a bylo by to zmatečný. I Mouses, který se přímo na rozdávání dárků nedostavil, svoje dárky dostal. A tak mohl pak lítat za kuličkou, kterou  má ovšem následně závistivej Rumouš ukradnul. 

Nám naše dárky nikdo neukradnul a tak jsme se mohli pustit do rozbalování. A že toho bylo. Jako vždycky jsme nejdřív rozbalovali dárky, který jsme dostali od ostatních. Takže děkuju moc všem, kdož jste na mě mysleli a poslali mi dárečky. Už to mám šécko šecičko vystavený.

Jen jsem po rozbalení svoje dárky tentokrát musela odnést. Nedovedla jsem si představit, že je tam nechám jako vždycky pod stromečkem, abych se s nima mohla kochat. Páč….tři ohaři+jeden kocour=chlupy na každým dárku v počtu víc než malým 😀 . Tak jsem si je tentokrát odtransportovala do předsíňky u ložnice, kde mám malej stromeček a uložila si je tam. 

No a páč bylo už víc než hodně hodin, šli jsme s Brtnikem  uložit i sebe. Ještě před tím jsem vyběhla před dveře a zavolala svoje “Děkujeme Jééžiškůůůů!” Odpověděl mi. Věříte tomu? Za chvilku se totiž ozvalo soví zahoukání! 🙂 Sýček se ozval. Tak jsem mohla jít spokojeně spát.