Ty Vánočky teda, jak jsem říkala.

Domeček nazdobený je. Sice v takovým ještě ne úplně režimu, ale je. A když se zatopí v Pomněnce, pustěj koledy, udělá se svářo, tak tu sou. A k Vánočkám patří taky ty adventní trhy. A já se na ně těšila celý ty dva pitomý roky. Loni jsme tam nakonec mezi Vánočkama jeli na ten Křivoklát a byl tam aspoň jeden jedinej stánek s kávičkou a sůšama.

A teď už nás to čekalo na mým oblíbeným hradě  v plný palbě ale. A nejeli jsme tam sami. Právě, že Dennyky s Romanem /chuderou nebohým / přijeli na chalupu s tím, že pojedou taky. Roman je chudera nebohý proto, že je zimomřiv a mně ho upřímně bylo líto, když jsem si ho představila, jak musí trpět na chalupě v pátek večír, když se dokodrcali z tý dálky. Ale je statečnej a pak…. láska hory přenáší, takže  i topí, že jo.

Byli jsme původně domluvení, že by nám pomohli dopolko s tím dřevem, ale nám pak jako přišlo, že toho dřeva není až tak moc a hlavně, měli jsme karisítě jen na tři skruže – tedy tak na půlku toho objemu. A dokoupit další momentálně nelze, páč stavebniny zavírají ve čtyři hodiny a to my nestíháme dojet domů, vzít vozík a dojet tam.  Takže to zvládneme sami – i vzhledem k tomu, že ten den u nás nepanovala dopoledne zrovna dobrá nálada – jsme zjistili v šatně ve skříni plíseň 🙁 🙁 . No, dům ještě není zateplen, vznikl tepelný most a problém je tady. Skříň  nutno nejdřív vydesinfikovat, aby se při transportu plíseň nemohla šířit, pak skříň-úplně novou – vyhodit, věci vyprat, usušit a ……….. prostě otrava. Je to nový a…….. zas to musíte řešit. Krom toho, co řešíte jinak. Alespoň, že jinde to není, jen v tom jednom místě.

Nu takže jsme se do toho skládání dřeva pustili ve dvou. Brtnik sice po prvních přetransportovaných kolečkách propadl dojmu, že jsme se možná přecenili, ale nakonec ne. Práce odsejpala a třídili jsme jak Popelka- dub do levý skruže, buk do pravý skuže a do tý třetí pak nakonec už směs. Krásně to vypadá. A práce z nás vypumpovala tu blbou náladu.  Zbytek  dříví jsme museli nechat  na zemi a přikrýt plachtou. Skončili jsme jen tak tak před odjezdem a zjistili, že máme hroznej hlad. Vezmeme to teda přes hospodu ve vesnici nad námi. Zavolala jsem Dennyky, že se sejdeme tam. 

Byli tam s Romanem o fous dřív než my a zjistili nepříjemnou věc. Zrovna tenhle víkend hospoda nepremáva. 🙁 Tak co  fčil. Po krátké poradě jsme se dohodli, že se najíme až na hradě. Ešče než jsme vyrazili dostala sem dárečky! Krásnej svítící domeček – prej jako je ten náš a taky čertovskej uherák. Domeček sem si hnedle rozsvítila, pověsila na kliku od dveří zevnitř a jelo se. Heh, je to legrace, jak je to najednou z domova kousek, než když se jezdilo z Prahé. Člověku jako kdyby kus tý cesty chybí. Jak jsme tam léta jezdili i jinou trasou, je to prostě nový takový. Netrvalo dlouho a byli jsme na místě. Zajeli na určený parkovací místo a bylo to tu!

Byla jsem uvnitř sebe tak trochu jako malý dítě, který takhle jde poprvní – furt jsem to hnala dopředu, až sem nás musela mírnit. Nás s Brtnikem – aby si to Dennyky a Roman užili. Na nádvoří jsme se pak, u místa, kde byli dravci 

a první stánky, rozdělili. Potřebovali jsme se s Brtnikem fakt urgentně najíst. Já i proto, že jako neřidič jsem si sice mohla dopřát svou každoroční zdejší záplavu medovinou, ale nechtěla jsem nalačno. Páč pak by to asi bylo rychlý a to jsem rozhodně nechtěla.

Takže jsme se šli nejdřív zaparkovat ke stánku s haluškama. Bohužel letos neměli jejich výtečný zelňáky a nebyli jsme jediný, kdo se po nich sháněl. Tož jsme museli jít do těch halušek, ale vzhledem k miniaturní porci a ceně to nebylo úplně to pravý. Takže jsme se přesunuli kousek vedle a dali si obří bílou klobásu. A to už bylo jinčí kafe. Výborná chuť a opravdu obří klobása, tady porce nezmenšovali. Akorát, když jsem si ten lábuš slastně rvala do hlavy, popadnul mě někdo za rukáv. V domnění, že je to Dennyky jsem se chystala “ohradit”, že jako sem vostrá. Ečše, že sem to neuďála, páč bych bývala byla vyděsila osobu z nejmírnějších – naši sousedku Olinku.

Byla jsem mocinky moc ráda, že ji tam vidím, protože…. protožeee…. když jsem jí nadšeně vyprávěla, kam jako každoročně /no po kovidu skoro každoročně/ zamíříme a jak je to fajn a jak to musí taky vidět, říkala, že to asi nevyjde, že manželovi se nebude chtít. Tak jsme jí s Brtnikem oba svorně hned nabídli, že může jet s námi, uděláme jí odvoz, ať vezme dcerku a udělají si dámskou jízdu. Ošívala se, že nechce otravovat a tak. Nicméně já se nedala a říkala jsem jí, že prostě jet musí a basta. A….. víte co? Nakonec se podařilo to, že manžel se rozhodl, že tedy pojedou fšicí – inu příklady táhnou. A já jsem za to moc ráda. Protože Olinka má pořád nějaký povinnosti, starání se o ostatní a sama toho moc takhle nemá. Tak jsem byla ráda, že se nakonec manžel nechal inspirovat a třebas takhle budou taky jezdit každý rok. Je to přeci jen něco jinýho.

I my to potvrdil právě, když jsme se tam fšickni spokojeně ládovali klobásama. Hmmmm bílá klobása na dřevěným huhlí, čerstvej a dobrej chleba, okurka, hořčice – co mi chybělo. Nic. Už jen ta medovina, na kterou jsem se posléze vydala. Mají ji tady vícero druhů. Kupuju si vždycky malinkej kelímek, abych si mohla pochutnat víckrát. Medovinová degustace. A přitom se zastavíte tůdle a dáte si oštiepok pečený na dřevěným huhlí, dojdete támdle a koukáte se na kováře, kterýmu dělá společnost krásný čévéčko a tak máte kynológickej zážitek…. Jo, když jsme u tý kynologie, byly doby kdy s námi jezdívali i psi. Jenže – doba se mění a majitelů psů-bezmozků značně přibývá. Posledním hřebíčkem do rakvičky byl právě loňský rok, kdy jsme s sebou na té povánoční návštěvě Křivokláta měli i ohaříky – protože jsme si předtím udělali výlet do lesů. A zatímco naši psi se drželi u nás a našeho stolku, kde jsme si dávali tu svačinku, tak pán s rodinkou a borderou na flexině, kterou pouštěl fakt jak draka, nebo spíš jojo trpěl nutkavou představou, že toho svýho psa bude pouštět bez domluvy k těm našim. Kdyby to byl ještě normální pes, tak nebudu zpruzelá ani já, ani naši psi, leč pes byl naprosto neovladatelný a otravný, stejně jako jeho majitel.  Který naprosto nechápal proč jsem si před svoje psy stoupla a tomu černobílýmu joju, řekla rázný NE! a poslala ho tam, kam patřil. Nastala tehdy obvyklá litanie, kterou provozují majitelé tohoto druhu – celá rodina začla psovi vysvětlovat, že pejskové si s ním nemůžou hrát, že to mají zakázaný a další podobný krávoviny. Psovi byli zcela ukradený i s jejich kecama, nevnímal, že je někdo na druhým konci vodítka, natož, že na něj mluví a zmítal se tam jak derviš, opakovali mu to s usilovností zaseknutý gramofonový desky, až jsem nevydržela a tu skutečnost jsem jim potvrdila. Ano, pejskové to mají zakázaný, protože si to nepřeju z toho důvodu, že nechci, aby je otravoval nevychovanej pes. Nebo něco podobnýho, už si to nepamatuju. Radši. Ale pamatuju si, že mě to dost otrávilo, takováhle debilita. Nebojte, nejsem člověk, který svým psům nedopřeje kontakt s jinými psy, ale musí to mít nějaká pravidla a ta tady rozhodně nehrozila. Grrr. Takže si prostě nechci tuhle vánoční zábavičku kazit lidma, co v hlavně nemají ani gram mozku, soudnosti a ohleduplnosti.

Mohli jsme tak zvesela korzovat, koukat, kde co mají a sem tam něco i koupit. Pro sebe, či pro druhý, nebo naopak naznačit Jéžiškovi, co byste nutně potřebovali. Občas se potkat s Dennyky, zajít si koupit nějaký pití, nebo espreso a nechybělo vám vůbec nic.

Nebo takhle – jedna věc letos chyběla. A to podstatná věc. Letos byl zavřený vnitřní – i když do prostoru nádvoří otevřený – šenk, kde si člověk mohl sednout na lavici a v závětří si vypít svoje pití, nebo sníst nějakou dobrotu..  Ale jinak šécko bylo při starým. A pořád stejně hezky vánoční.

Kolem půl pátý byla na nádvoří veliká ohňová show. Hrad skorem potemněl a nádvoří osvětlovaly jen ohnivé louče v pohybu. Dobrý to bylo. Stejně jako pak ještě jedna ta klobása, která onen hřejivej pocit značně umocnila 😀 Umocnila ho ovšem i Dennyky, která s sebou vláčela obří prskavky a dělala tak středověkejm kumštýřům konkurenci v pozadí 😀 😀 . Brtnik si k tomu zapíchnul do čepice zapálenou prskavku a zároveň ocitoval Mirka Donutila z Pelíšků: “Ty nám dnes celá záříš, maminko!” 😀

Došli jsme se pak ještě podívat na hradby a do věže a pak už Dennyky  s Romanem odjížděli o fous dřív, aby tam Koněv nebyla dlouho sama, na tý chalupě. My ještě zašli nahoru po dřevěných schodech do levandulovýho krámku, který nikdy nemůžu vynechat. Letos byla vzadu moc hezká výstava fotografií hradu a okolí. Při odchodu jsem si koupila ještě poslední medovinku a pán mi tentokrát dal velkej kelímek. To se mi to potom hezky pochodovalo od hradu k autu. 

Akorát, když jsme odcházeli, tak v podhradí zavíral krámek s pitím. Zajímalo by mě, jak dopadli. Oni to tam totiž mají bez obsluhy, člověk sám dá peníze do kasičky a sám si vezme zpátky drobný. Hmmm, to je odvážnej počin. Vím, že takhle po republice v turistických oblastech jsou dvě, či tři místa, kde je  volně ložené občerstvení a tím, že se počítá s tím, že člověk bude slušný a zaplatí. Tak jak pak asi dopadli tady?  

Nasedli jsme do auta a vyrazili tmou a lehoulinkým sněžením domů – dokonalá vánoční atmosféra 🙂 .