Hodně mlžná byla tahle sobotní prochajda.

Vypadla jsem na chvíli z toho našeho stěhovacího rumrajchu. Ne úplně na dlouho, protože to byli ohaříci ráno s páníkem.

On si tyhle ranní malovýlety dost užívá. Jen si tak fšicí jdou a jdou krajinou. Ohaři mají možnost dělat psy, nic moc se po nich nechce a pánik si čistí makovici od stavebních  a pracovních starostí.

Zábavu obstarávám ohařím hlavám a tělům já. A oni zase mně, to je jasný, protože musím být furt ve střehu. Ten den to  ale bylo šécko neskutečně pohodový. Tali se malinkatě snažila a tak jsem měla s sebou ohaře pro tentokrát skorem tři 😀 . Jindy je to spíš o tom, že vždycky mám o jednoho psa míň. Ne v tom smyslu, že by brala čáru, nebo tak, ale že prostě nemá zájem ze účastnit našeho dění.  Ale tak, když se drží kolem nás a reaguje nějak v rámci svých možností, můžu být ráda. 

Jak říkám, nešli jsme nijak na dlouho, v podstatě jsem si zase testovala, jak daleko si můžu troufnout s důchodkyní navolno zajít, jak se mi bude chovat u remízků, zda bude vnímat a poslouchat, když jí nestojím úplně za zadkem. 

A bylo to opravdu moc fajn. Dělá mi to dobře na duši, když mám kolem sebe ohaří bandu a jen tak se pohybujeme prostorem, kolem nás ticho, klid, louky máme pro sebe, sluníčko má mlžný závoj:

A Bubínek lupínek si fordí svobodně prostorem:

Může si pak člověk přát víc? Nemůže. A tak jsem si nic víc nepřála, jen jsem prostě s nima byla. A užívala si to, že není tma, jako ve všední dny.  Ešče chvíli se to bude zkracovat a pak, po nějakejch cca 20 dnech (podle toho, kdy tenhle článek vyjde 🙂 ) už to Luciáška zastaví a pak! Se nám ten den bude zase natahovat. A než k tomu dojde, budem zalezlí u kamen, který už co? Topííí a vaří. A o tom ale až jindá, to předbíhám.