“Rumíčku, viď? Ta naše sólo prochajda.”

“No to teda! Však to bylo už sto let, co jsme šli jen spolu.”

“Já vím, ale je to teď takový složitější, tak to delší dobu nešlo, ale rozhodně nestrádáš přeci.”

“To nestrádám, uznávám, ale sólofka je sólofka, uznej.”

“Dyk já vím, taky se mi po tom stýskalo. Ale tentokrát to vyšlo a bylo to suprový.”

“Tooo jo, moc rád chodim na počtu za naší pani počmistrovou. Ona je milá, hodná a dycinky se na mě směje. Škoda jen, že za ni nemožu za tu přepážku, jako tenkrát, když otevřela mříž s tím velkým balikem. Nemožeš objednat zase nějakej velkej balik? Moc rád bych se tam zase podival. Je to tam děsně zajímací.”

“Hele balíkůch teď v tudle dobu bude chodit asi víc, tak třebas se tam nějakej velkej najde a budeš spokojenej 🙂 “

“Tjo, to by bylo, ale! Tak já budu doufat. Třebas to vyjde jako tadle procházka. Uďálas mi radost, že jsme pak nešli hned zpátky domů, ale vzali to přes náměstíčko. Mohnul sem tam těm lidem, co tam zametali listí, vokázat jak pěkně umím skákat nahoru a dolu, nahoru a dolu na ten sokl. Byli z toho úplně paf a smáli se A jeden pán tleskal! Měl sem zase misi!”

“No to byli klienti zdejšího stacionáře a tak je fajn, žes jim ten den voživil. “

“Že jo, viď? Taky mám rád voživený dny, a tendle byl pěkně voživenej. I když jsme nikam daleko nedošli teda.”

“Hm, to si vyřiď s páníkem, páč neměl klíče, tak jsme nemohli odejít, protože by se s holkama nedostal domů.”

“Ale to nevadí, vůbec právě nevadí, že jsme nebyli nikde daleko, měli jsme to i tak pěkně barevný.”

“Jako to listí v úvozu, co jsem Ti kopala? “

“Jooo, to miluju! Skákat po listí, skákat do hromady listí a hrabošit v tom! Žůůžo zábava. Stejně jako to čutání balonku. Eščše že sem já ho vzal! Bys na něj bejvala zapomněla uplně.”

“Víš, jak to se mnou je, furt něco zapomínám, ešče, že já Tě mám!”

“No! Přesně tak. Takhle jsme si mohli zařádit na louce nad úvozem, když jsme domů hodili ten balík z počty. A výborný to bylo, to mě bavilo. Taky pouštět jablíčka úvozem a, jehehééé to mě bavilo hodně velmi moc, když  se tam vobjevil pak Mouses a z ničehož nic Ti vyskočil na hrb. To bylo ftipný jako moc, tvářila ses ftipně, vypadalas jak čarodějnice, když má plný pemprzy!” 😀

“No jasně! To byla  vyloženě legrace, si to zkus sám. Už jen ustát tu jeho teleportaci nahoru. Dyk je jak hroch. Sem nevědíla, ešivá mi nezatne drápy do krku, aby se chytil, pako je na to dost velký.”

“A jak se tam pak rozhlížel, smrad jeden.”

“A proto asi si ty musel taky šplhat nahoru co? Abys vo něco náhodou, nepřišel, že jo?”

“Dyš může von, proč ne já?”

“Si ohař, ne kočka, chovat se můžeš, když sedim.”

“No a jak často asi tak sedíš? He?”

“Hele, nemudruj a nestěžuj si furt. Bylo nám dobře?”

“Bylo.”

“Tak vidíš. A šla jsem, kam si chtěl?”

“Jo, tooo jo, to bylo supr, že jsme si zašli na tu loučku schovanou vedle koní, tam jsem vlastně pořádně nikdá nebyl, tak jsme mohli zkoumat. A že tam je co zkoumat. Choděj tam nejen kočky vod sousedů, ale taky ten srnec a sem tam bažantík. Tetkonc tam nikdo teda nebyl, ale zkoumáního a stopiček spousta.”

“Však ti ten šňupák málem upadnul, jak si s ním kroutil. 🙂 “

“Mám ho od toho, aby pracoval, ne?”

“Správně. A proto jsem Ti našlápla ty dvě stopičky.”

“To můžu, to můžu, to mě baví děsně moc. A tady byla vyšší tráva, tak to bylo těžší takový. Ale vyčmuchal sem to šécko!”

“Nejsi žádný béčko, ne?”

“To rozhodně nejsem a proto sem se šel podivat za pani vod koní. Už dlouho sem žádnýho jinýho člověka neviděl.”

“Co kecáš? A paní počmistrová na počtě půl hodiny před tím bylo jako co?”

“No jako jooooooooooo, jasný, ale obecně zkrátka potkávám moc málo lidí na můj vkus. A tak sem toho musel využít a šel sem jí pomáhat cpát to seno pro koniky do toho pytle. Esi si si nefšimla, tak to dost vocenila!”

“To sem si pochopitelně všimla, nebylo možno si nevšimnout, zvlášť poté, cos začal metat kozelce a stěhovat se jim do auta.”

“Noo, žejo, byla nadšená, stejně jako já! A nejnadšenější byla ale, dyž sem jí vokázal, jak si umim pouštět balonek po cestě. Tam to teda pěkně běhá. A hele…. budem teda chodit za tou novou kámoškou, jak si dohodla?”

“Za Klárou myslíš?”

“Jo! Za tou starou ponclí babičkou, co muší bejt takhlenc stranou kousek od vostatních, aby jí nešikanovali. Budem jí tam chodit dělat společnost, když je za ni tak ráda. Budu mít zase misi! a ty kámoše konika, to bude fajnový.”

“To bude, to máš pravdu. Je dobře, že jsem se na to zeptala, bylo mi konikový líto, myslela jsem si, že to nějakej nerudnej poník, jak tak občas bývají a proto je separé, ale ono je to jinak. Tož tam spolu za ní občas zajdem a budem jí dělat společnost, já ji budu hladit po nose a ty jí budeš dělat zvířecího kámoše a fšicí budem spokojený.”

“Jako já s toudle prochajdou. Nebyla sice vůbec nějak dlouhá, ale vo to byla intenzivnější. Šel sem dom zcela spokojen, to můžem provozovat častějš. Nemusíme taky furt lítat po lese, ne?”

“Ne, to nemusíme, a ono to s blížící se zimou a tmou bude i vhodná náplň pro odpolední prochajdy po práci, to je fakt.”

” A všimla sis………jak pak doma holky záviděly? Vočuchávaly mě a vyptávaly se, kde sme celou tu dobu byli. A netušili, že za humnama, jehehéé! Nebude jim to řikat, že ne? Bude to naše tajemství a budem takle chodit enem spolu, jo?”

“Slibuju na holej pupek, neboj se 🙂 “