Udělalo se nám na chvíli to babí léto a já si díky tomu užila tímpádem babí odpoledne.
A vlastně doslova, páč Rumíček odpustí, ty dvě baby, co s sebou vodíme…. to přímo ten název indikuje 😀 😀 .
Po těch pošmournejch dnech, kdy jsem krapet chytla pošmournou náladu, protože jsem prostě na tu tmu a nevlíno ešče – asi jako většina lidí – nebyla nachystaná, to byl balzám pro duši. S těma třema moc fotit nestíhám, zvlášť, když z lesa vylezeme na louky, ale věřte, že ty výhledy, kdy protější stráně lemuje nádherný barevný náhrdelník………………. to je dárek od klenotníka zadarmo!!
Už když se vyjede z lesa a míří se k nám do údolí, tak jen nadšeně vykřikuju a ukazuju jak malý dítě. Javory jsou už neskutečně vybarvený – myslím, že můj oblíbený Klódík Monetů by jásal jako já a šmrdlal štětcem vo sto péro! 🙂 Páč tomu prostě nejde odolat. Škoda jen bylo, že pánik se nemohnul připojit, krzevá práce, který musel udělat. Ale pak mi došlo, že to je možná dobře. Protože ač nám samostatně čoklidi fungujou dobře, tak posledně, když jsme právě vyrazili po dlouhý době hromadně, bylo to jako venčit skupinu mentálně retardovaných – a to prosím vč. nejhodnějšího z nejhodnějších – Rumouška, i on si vybral nějakou tu chvilku. Nevím, co to probíhalo za vesmírnou konstelaci, ale místo pohodový prochajdy v komplet sestavě, to byla slušná pruda. A tak jsem si řekla, že nakonec pro všechny zúčastněné asi dobře.
Narvala jsem si ledvinku pičkůtama a přidala k tomu ještě nějaký takový ty psí pamlsky a šlo se. A …. vyšlo se hezky disciplinovaně – teď hovořím především o Taliprdový a Bubrdlíně, které obě hezky posedaly za brankou a pak se – pravda s jedním ostrým připomenutím ve stylu “Ccccco to znamenáÁÁ? Ty nevíšššš, co máššš dělat? už pochodovalo celkem slušně, na to kolik nás jde 😀 . Mouses se tentokrát rozhodnul flákat na zahradě.
Protože jsem se chtěla připojit posléze k Brtnikovi a pomoci mu s otloukáním cihel, zvolila jsem úspornější trasu. Starým sadem hezky nahoru, tam si udělat zastávku na ochutnávku padančat – já si zase civilizovaně pro sebe utrhla, to je jasný. A na křižovatce s informací pro Rumíčka: “Ne, Broučku, dneska nahoru ne, nejni tolikatě času.” odbočka doprava na cestu vedoucí pod kopečkem. Obě baby se mi tady rozlítaly trošku, tak bylo nutno je přibrzdit, aby se držely v dosahu. Nebo rozlítaly…. to asi není úplně přesný. Kdyby mi bábrdle stoprocentně reagovala , tak to nevadí, že si jdou kousek napřed, ohař není pekinéz. A nevadilo by to ani u Taliprtky jako takový, protože tu si zastavím /jak ostatně předvedla o chvíli později/, ale šílená důchodkyně s ní chce držet krok a obávám se, že by pak s ní nedržela basu v momentě, kdy má poslechnout. Takže halt nezbývá, než je dobržďovat obě. Ale tak Tali to má oplátku za půjčku, protože co se Rumíček natrpěl kvůlivá ní, to je proti tomu tohle dobržďování naprostej prt. Vždycky jsem je stáhla k sobě a ony pak nenááápadně, začly zrychlovat, cupitat……..až mi došla trpělivost a s výkřikem “VY ČŮZY DVĚ!!” jsem před ně mrskla smotanou stopovačku.
Zaraženě se otočily jak jeden pes a obě v očích výraz plný hořký nespravedlnosti : “Co jako? Proč jako? Dyk nic neděláme!” Bylo mi fučik, co si obě dámy myslej, ale povyprávěla jsem jim, co všechno z nich nadělám, když ešče jednou takhle zrychlej. 😀 Ukřivděně se pak motaly poblíž a myslely si něco o tom, že patřím do kravína. Tak to mohly. Já to měla stejně 😀 . A když se pak ale chovaly hezky disciplinovaně, řekla jsem si, že půjdeme na louku pod náma. Ať si právě užijeme toho babího dne v odpoledním sluníčku a nemrcasíme se na cestě v lese.
BYLO OPRAVDU NÁDHERNĚ. A ty výhledy! A ty barvy… a ………..a ten srnec! Co vyběhnul před Tali, která byla kousek od něj. Možná jsem ani nemusela volat, že “Tali ne.” Ale pro jistotu. Taky se na mě otočila s pohledem, co jako dělám? A pak zas pozorovala srnce, jak zaběhl za remízek. “Šššššíííkovná si byla, Taliprtko, šššiiikovná!” Mohla jsem ji chválit. A sebe taky. Za co? No za to, že v Bubiškový neustále podporuju interakce směrem ke mně. Neb když se v tenhle moment věnovala mně, nemohla se už věnovat nějakýmu srnci, který tím pádem zmizel dřív, než ona na to přišla 😀 😀 . Měla jsem ji totiž momentálně bez vodítka a trénovala s ní právě to motání se kolem mne i když není šťopka na ní. Hrály jsme si odhazovanou i s Rumíčkem.
Vlahý podzimní odpoledne lákalo sejít dolů na strniště. Miluju strniště, jak krásně v tyhle dny voní prohřátou zeminou. Jinak, než voní pole v létě. A tak jsem si pochodovala po strništi – nikoliv bos, ale srabácky v holinách a netížilo mě nic. Nebo teda téměř nic, jen to, že poté co jsme si všicí dohromady hráli a dokonce i neochotná Tali běhala za balonkem a Bubíková honila svou kapsičku, tak posléze se Tali zase vypnula. A………… tak jsem já zrealizovala to, co jsem tuhle v legraci nadhodila před Brtnikem. Že bude sranda, když jednoho dne to skončí tak, že Tali bude na stopovačce a Bubrdle bude poletovat koukolem na volno. Co já si budu drnkat na nerf, že madáme flekatá mě vyblokovává. Štopka a nazdar! Jen jsem zapomněla, jak ona umí být razantní v pohybu. Když zapomene, že je zašťopkovaná. Tak se jí povedlo se mnou škubnout, že jsem zase viděla všechny svatý – no, moje chyba, když si neuvědomuju, že je retard.
Po nějaký době jsem jí z tý šťopky odepnula a vydali jsme se domů opět kolem koňských ohrad, kde se procvičuje ta hromadná chůze na volno u nohy. Tentokrát to bylo bez cirkusovýho představení, neb nikde nikdo, jen koníci. A celou tu fajn prochajdu jsme zakončili ukázkovým přechodem přes silnici, kde si fšicí bez protestů usedli a jako profi banda přešli. No a já pak mohla jít dělat to, co každý odpoledne v tuhle dobu – sbírat ořechy, ořechy a ořechy. A pak si s Brtnikem dát zasloužený pívo u oklepávání cihel. Aby měl na druhý den pan Zedník po čem sáhnout. A s večerem pěkně k plotně, psům a nám vyrobit véču a zakončit ten hezkej podzimní den.