To ani náhodou, ale zdůvěřit se mohu, že? Tím snad nic nezakřiknu.

A o kom je řeč?

O Bubrdli, naší roztomilý bábrdli, která vlastně až tak bábrdlí není, když se to tak vezme. Lítá venku jako šůs? Lítá. Raduje se ze života? Raduje. Je neunavitelná? Je. Tak jakápak bábrdle. Ne?

No ale to není podstatný, podstatný je to, že se mi moc líbí, jak se ta mrška rezatá vylepčuje. Aji ten sluch se jí vylepčuje.  Páč taky pilně cvičíme. 

Třebas takhle o dovolený, kdy jsme si vyrazil fšicí na velkoprochajdu a bylo nám moc fajnově.

Už tohle, jak si může poletovat se stopkou, už tohle je pro mě úspěch a radostná věc.  A jak víte, pokračujeme dál. Teď momentálně se raduju z toho, že dokážeme fungovat téměr celou dobu bezvodítkově. Ovšem v lesích. Na louce si to netroufnu, ač tam je větší přehled. Ale má ho tam i ona a hůř se drží při mně. Na těch lesních cestách nám to zatím jde moc dobře a tak, jak říkám, beru už jen vodítko. Tenhle den o kterém píšu byl poprvé, úplně poprvé bezvodítkový od samého začátku až do konce. A já jsem na ni pyšná.  

Bylo to celý moc a moc supr. Jako…. není to zadarmo, to ani náhodou. Není to jako jít si s jedním ohařem – to máte s prstem v nose. Ani jako jít si s dvěma ohaři typu Ešus a Bubi, nebo Bubi a Štajník. Kdy se jednak všichni zúčastnění motají kolem vás a jenom si hrajete,  ale taky na ně máte stoprocentní spolehnutí. Takže furt ten prst v nose a baladička. A není to ani jako jít se dvěma ohaři typu Štajník a Taliprd. Kde i přes Taliprdí průšvihovou povahu víte, jak fungovat a v podstatě se na ni taky můžete spolehnout. Spíš ji tak musíte celou dobu brzdit a povelovat, jinak si bude dělat totál , co chce.  Tak ne, není to takový, jako ty výše vyjmenovaný varianty, je to trošku občas náročný, ale to hlavně proto, že jsou tři. A máte, ať chcete nebo ne, tu pozornost trošku do tří stran. A to prostě náročný je. U Rumíčka máte tu pozornost, že se mu chcete věnovat hodně, aby nebyl odstrkovanej těma dvěma tajtrdlicema. U Tali je to proto, že ji furt musíte povelovat a brzdit, jak jsem psala. A u Bubi musíte být pořád, pořád ve střehu, protože ta zvěř a protože by měla občas tendence se jakoby zamyslet a jít a jít a jít. Nebo v jejím případku spíš pádit. Ale i přes to, že to rozhodně teda není zadarmo a jste furt v tom střehu, tak pak si doma řeknete, že to bylo supr a že to všechno klaplo.

A radujete se z toho, že valnou část procházky se už naše milá důchodkyně chodí hlásit sama od sebe a to je suprovýýý. Radujete se z toho, že jste ji dokázali zapojit do ohaří gymnastiky, takže probíhá mezi stromy, obíhá je, překonává překážky, dělá ťapičky na kamenech a pařezech. Radostně vás hledá, když se jí ztratíte a nadšeně s váma hraje na babu. A vlastně hodně času očekává nějakou interakci. To je nád-he-ra! Pro mě určitě. A taky s ní můžete občas sebrat nějakou tu houbu, jako já tudle. Už se v lese šeřilo, svištěli jsme to už domů úvozem v bučině. Rumíček mě donutil, že se bude dělat pařezová gymnastika a když jsme pak lekci končili, co to vidí oko me? Hřib jako ta kráva. Hnedle vedle úvozu v listí. A vedle něj druhej. Paráda. “Bubi, Rumíčku, póď, dem se podívat tady!” vydala jsem velkokynologickej povel a………..šlo se.  Tak bájo, takovýhle volný fungování. Tali se dokohátala za náma a tak jsme to tam zběžně prošmejdili. Strčila jsem úlovky do tašky a mazalo se domů. 

Na cestě pod kostelíčkem, šly ty dvě rebelky s vysokým nosem směr podrost u cesty a tak jsem je musela mírnit. Ale……. důležitý je, že jsem si vystačila se slovy. Nikdo nemusel na vodítko. A to je pro mě bájo, bájo, bájo, stejně jako pro toho psa. Mocinky moc bych si přála, aby se nám ta zvěř podařila dostat dobře pod kontrolu, do zimy a nastávající tmy to nestihneme, to je mi jasný a je to škoda, protože přiznejme si – tři psi a stopka ve tmě…….to nejni ideál. Takže nastouptí Tali stará dobrá flexina, aby měla Bubrdle aspoň trochu volnej pohyb. A snad to časem vypilníkujeme, aby byl i z Bubrdle ohař, jak má být. 🙂