Velmi spokojeně, řekla bych.

Je zapadnutá do smečky, jak špendlik do parket 🙂 . Podařilo se, že hezky zhubla, což jí dalo další netušený možnosti. Nejen, že se jí tím pádem líp pádí, čůze jedný megarychlý, ale taky dosáhla určité obratnosti. Takže už třebas vyskočí skorem do kufru i sama. A nejen do kufru. Už vyleze i na pánikovi na klín a tak se může střídat s Taliprdem a pak to taklenc vypadá.

Brtnikůf harém uprostřed nočního mejdanu 😀

S poslušností je to………jak já bych to řekla………..podle toho jak se madáme vyspinká. Ešivá do poslušna, nebo rebéliova. Tedy spíš než rebéliova do takovýho samostatna. Asi to nikdy nebude tak vypilníkovaný, jako to bylo s Bubinkou, která mě poslechla na slovo a s páníkem to měla tak nějak podobně jako BubiZwei teď s námi. Ale pochopitelně od příchodu se to hodně zlepšilo a spousta věcí se změnila, logicky, jak se na nás navazuju, k lepšímu. 

Třeba to, že sice pádí, aleee už se naučila – aspoň tedy, když jde se mnou, si nás hlídat. Pádí a vždycky tak nenápadně otočí hlavičkou, ešivá tam jsme.  Což je moc fajn. Leč na bezvodítkový-či bezšťopkový stav to prozatím není. A nevím, zda kdy bude. Protože – lovec v ní je zdatný teda. To, jak rychle dokáže tahle důchodkyně detekovat zvíře a následně pak i vyrazit, to je obdivuhodný.  Překonala v tom i Taliprtku. Šla jsem s nimi tuhle naši obvyklou trasu kostelíčkovou a v prostřed kopce – zaplaťpsínadbůch za šťopku – pink a vypálila. Já jen stihla zaregistrovat tichý pohyb ve velmi vzdáleném koutě lesíka. Nebylo slyšet ani křupnutí větývky, nic. Jen stín, co se mihnul. A ta vetchá stařena už byla dávno v letu. Nojo, no, zhubla, enéržije má za dva… ne, za dva ne, to by bylo málo….za dvacet 😀 😀 a tak si ten život musí trošku roztočit, čůza jedna rezatá. Nicméně, pokud bychom na nic v lese nenarazili, mohla by se již pohybovat volně – což taky občas zkusím, mám-li přehled. Šťopku odepnu a jsem bystřejší , než nejbystřejší . A ona je ščastlivá, že jí neomezuje vůbec nic. Je to potom zcela jiný pohyb. Ona se šťopkou problém nemá, vesele a bezstarostně si to fordí prostorem, zkoumá a bádá, leč bez ní je to prostě opravdová svoboda. A pro mě v ten moment taky. Však mě znáte.

Baví ji, rezatici bláznivou, se něco učit s klikrem. Ovšem spíš tak jako učit se, nebo to cvičit. V reálu to shledává naprosto zbytečným. V reálu, není na takový hovadiny čas, to se musí Fpřéééd! Už ne sice tak zcela samostatně, ale pokud se pohyb zastaví, nebo se má něco konat, je to pruda a ona na to reflektovat nebude, protože……….je přece hluchá, ne? To nevíte? 😀

No hluchá, hluchá…… předevčírem jsem si uďála dokonalou zkoušku.  Duo R+T byli oba uvnitř a Bubrdlína kralovala venku u dveří v bydlíku na matracích. A světe div se, dovolala jsem se jí z chodby Domečku, linka byla průchozí. A ani jsem nemusela použít nějakou větší sílu hlasu, nebo vysoký tón, nebo tak něco. Přišla. K mojí velký radosti. Moc bych si přála, aby nebyla hluchoň – nebo aspoň, ne úplný hluchoň. Možná ani ne tak kvůli poslušnosti, ale spíš kvůli ní a její kvalitě života.  Dobře reaguje na Brtníkovo jednoduchý a vysoký a zvláštní písknutí. To se opravdu spolehlivě otáčí. Enemže to je mužský písknutí- na hubu, tím ten zvuk mým hvízdnutím na prsty, nebo mou oblíbenou píšťalku nevyloudím.

To naopak ona umí teda vyluzovat zvuky, že se vám kroutěj uši do trubičky. Řvát teda umí jak prokopnutá. Z radosti, ze snahy upoutat pozornost, z toho důvodu, že si před žrádlem ne a ne  a nebude sedat jako vostatní a místo toho bude hopíkat a řvát. A občas asi i z obavy, že je tu sama. To že má po boku dva další ohaře, to ji nějak asi v ten moment uniká 😀 . Ale ve většině situací si zvykla a je potichoučku.  Jen, když………. a vidíte, to zase směřuje k tomu, že by nemusela bejt hluchoška –  jen, když jsme odjeli, nechali jim otevřený skoro celý prostor a taky otevřený okna, protože byl hic. To jako vesnice teda věděla, že máme doma vlkodlaka. Neslo se to domem a hlavně z něj velmi hlasitě. Pokud tohle uděláme se zavřenýma oknama je ticho, tak by to mohlo směřovat k tomu, že ji zvuky z vesnice vedou k nějaký hlasový aktivitě.

Nu a naučila se taky jíst zeleninku. Myslím, že úplně všechnu asi. A taky jablíčka. Když jsem jí v začátcích nabídla právě třeba jablíčko, tak nechtěla. Dneska, když jí ho napůlím – nebo když jí venku v sadu nabídnu třeba spadlou hrušku, nafedruje to do sebe se stejným nadšením, jako Tali. A okurky nakládačky?? Oooj, to je převeliká dobrota. Na těch jsme i trénovaly (jen y, páč Rumíček se nezúčastnil) výdrž u jídla. (Poznámka autorky – “slušivý” Taliprtky outfit je varianta na límec. Aby si nemohla rozďoubávat to, co si rozďoubala na stehně, blbka. Tam se nám to už podařilo pěkně zahojit, takže už chodí navostro 🙂 a bez kalhot, teď dohojujem tlapky ) .

Když jsme u toho cvičení – tak třeba chůze u nohy 🙂 . Helejte to je komédie. S pomocí klikru jsme se dobraly jakés-takés polohy. A toho, že jí to fakt hodně baví. Ťape jako ten ÍPO péf a s velikým nadšením. Ovšem, jak jsem psala, jen v klidovým prostředí. Ven se mi to zatím přenést nepodařilo. Ale kdo ví…… třebas jednou…. možnáááá… v daleké budoucnosti….. nevím. Ale je to jedno, důležitý je, že jinak prostě fungujeme opravdu hezky jako smečka. Teď když to píšu, tak před chvilkou Rumouš venku – zcela nepřípustně seřval Mousese, který ho přišel jen tak letmo a hezky pozdravit, otřel se mu o nohy. Rumouš byl asi zamyšlenej, podle toho jak jsem na ně koukala a ešivá se leknul, nebo nevím, ale vlítnul do Mousese zcela nespravedlivě jak do hodin. V ten stejnej moment jsem já vlítla do Rumouše (a to mě teda fakt mrzí, že tohle musím udělat, protože Rumíček je jinak prostě hodnej pupíček), a rozehnala jsem to jak demostranci. Taliprtka vyšla ven a hned zamířila k Bubiškový. Čumák na čumák, něco si říkaly. Bubišková se oblízla, Tali taky  a šla dál. Moc hezká komunikace. Nevím zda ji přišla uklidnit, protože si myslela, že se to týkalo jí, nebo jen zjišťovala, co se to stalo, ale důležitý je, že to byla klidná, hezká komunikace a to je moc fajn.

Stejně jako to, že Bubi samotná se s Mousesem sžila moc hezky. Mouses ji respektuje a jako jedinou ji nezlobí a ona občas k němu přijde, když leží na sesli venku a hodlá mu mýt hlavu. Začne ho blemtat, což jemu rozhodně radost nedělá, xichtí se, uši dává dozadu, čekáte, že se pobleje, nebo jí jednu vytne, ale ne. Statečně to vydrží a nebo maximálně odejde. Jsem za tohle moc a moc ráda, protože jsem se toho opravdu bála. A tak to, že nám ta poslušnost tak nějak stařecky pokulhává, zas tak nějak nevadí. Hlavně, že se nám dohromady spokojeně žije. A to se teda žije.